Milí čtenáři,

o stromech se toho namluví, a už zas je o nich co psát. Když přijde jednou za rok čas sochařského sympozia, dají se z jejich nitra za cenu bolavých svalů a malinko pořezaných prstů vylovit růže, hlemýždi, obličeje záhadných žen či těla pávů a krav, lavička pro deset dětí, srdce v rámu, truhlička s intarzií… Koncem září se prováděly pod okny redakce a na náměstí tahové zkoušky stromů. Brněnští dendrologové přijeli vyzbrojeni lany, vystřelovacími háky, navijákem a speciálními měřicími přístroji. Lano upevněné ke kmeni se napíná a tah stupňuje. (K úplnému vyvrácení stromu z kořenů prý je potřeba zátěže tří tun.) Kolemjdoucí se mezitím zastavují a ptají se, zda se chystá akrobacie na laně. Odborníci v bezpečnostních helmách pro každý případ se usmívají, měří výkyv kmene a podle množství dalších parametrů počítají, nakolik si strom stojí na svém, nakolik se drží země, a jak pevné je tedy jeho zdraví. Přístroje přitom průběžně hlídají sílu tahu, aby se při zkoušce nepotrhaly drobné kořínky a strom později nezačal usychat.

Kořeny – ta opotřebovaná metafora. „Kořeny, Františku, nemají konce,“ psal kdysi s povzdechem v jednom ze svých dopisů z Brazílie bystřický cestovatel Vladimír Kozák architektu Faulhammerovi. Líčil svůj souboj s liánami dusícími jeho zahradu, ale jako by to celé v myšlenkách člověka, který je nadosmrti z domu, mělo ještě jiný význam. Zemité téma domova otevřela na přelomu září a října také zámecká výstava grafických miniatur a ex libris. Vracíme se k ní v barvách uprostřed. Promluvili tu čeští grafici i čeští a světoví spisovatelé a v kontextu současné migrační krize a změn, které Evropu zřejmě čekají, vyzněla překvapivě aktuálně. Většinu návštěvníků sice zlákala okázalejší nová expozice ohýbaného sedacího nábytku prezentující Bystřici pod Hostýnem jako přívětivé město, které každému nabídne židli, ale skromná výstava Cestami domova se dotkla snad každého z těch, kdo sem vzácně zabloudili. Někteří odcházeli s dojetím, jiní s vráskou na čele. Domov a zázemí je totiž téma, ke kterému má každý co říci, jedna z životních hodnot, o něž stojí zato se prát. Všichni usilujeme o své místo, kout, kde můžeme být co nejlépe sami sebou, a co z toho vzejde, dávat druhým; o místo připoutání, odkud se dá s jistotou létat na dlouhé šňůře. Chceme tu svoji židli, na niž si odkládáme sako, staré přečtené knihy v policích, které přesto neodstěhujeme do sklepa, dveře, jimiž dennodenně vstupuje někdo blízký, okno, u kterého nás napadají rýmy, a zelený strom za ním, co odolává vichřici na 205 procent.

„V příloze časopisu Reflex mě nedávno upoutal názor takového typického človíčka na rodiště a rodný kraj,“ napsal mi náš redakční přítel Vladimír Krečmer. „Nic to pro něj prý neznamená – doma se cítí tam, kde je hospoda či kavárna a kde může (při svém druhu intelektu) pracovat na svých moudrech. Tihle lidé, typičtí snad pro evropskou civilizaci, mě velmi udivují…“

My, společenství Zpravodaje, jsme, milí čtenáři, zkrátka poněkud sentimentální patroni, co zapustili kořeny. Svět je v pohybu, doba vymknutá z kloubů, zatmělý Měsíc stojí nad kaplí sv. Vavřince a je skoro krvavý. Ale jakmile obrátíte tuhle stránku, hned budete doma…