Jako malé, snad sedmileté děti jsme měli v ulici (ve Lhotce na Chvalčově) svoji partu. Stavěli jsme bunkry, v zimě sáňkovali, skákali do závějí. Jednou z našich oblíbených činností pro ukrácení chvíle bylo „míchat jedy“. To jsme se vypravili na smeťák „za Švarcovo“, kam všichni z okolí vyváželi odpad. Posečená tráva, staré seno, rozbité bedny i nádobí, suť, plechovky od kdečeho; jednou jsme na konci pod břehem našli i zakopanou zdechlou kozu. O jakýsi pořádek a dozor se starala paní Fanka Němcová, která bydlela na kopečku a většina lidí musela přejít kolem ní. Lidé z ní měli celkem respekt, chodila kontrolovat, kam kdo co vysypal, a uměla vynadat každému. Málokdo si dovolil zavézt a znečistit cestičku či udělat jinou nepřístojnost.

Vyčíhli jsme si tedy dobu, kdy nebyl nikdo v dohledu, a začali systematicky přehrabovat hromady, kde by co bylo. Pásli jsme hlavně po zbytcích barev, po tubách s mastičkami, vítali jsme lahve s kdečím, lahvičky s léky, různé prášky. Všechno, co šlo sesypat a slít dohromady, jsme brali. Nějaká nádoba či sklenice se také našla, a už jsme sesypávali, slívali a klacejčkem míchali. Vděčné byly práškové barvy, po nich byl „jed“ i barevný. Výslednou hmotu jsme vylili mezi ostatní binec a začali další várku, podle toho, kolik tubiček, lahviček a mastiček jsme našli. Zábava to byla veliká, ale nevím, co by tomu tenkrát řekli naši doma, kdyby se to dozvěděli.

Mívali jsme přesný přehled, která hromada je nová a která tam byla včera, věděli jsme, že v trávě a v suti nebývá nic. Naopak vděčné byly krabice od bot. Někdy jsme našli i cenné věci vyhozené snad omylem či při vyklízení harampádí: jednou ve staré lampě v šuplíčku zlaté srdíčko, kdysi pak mezi rozbitým nádobím sošky andílků, úplně nepoškozené. No a jednou jsme našli mezi nejrůznějším svinčíkem mlýnek na maso. Napadlo nás, že si uděláme mošt. Místo jablek visely na stromech sice ještě nezralé pupky, co se ani nevybarvovaly, ale nám to nevadilo. A do čeho to stočíme? Po krátkém hledání jsme objevili právě ten černý těžký džbán. Všechno jsme to pobrali a hajdy s tím do potoka – pořádně všechno vymýt. Propláchli jsme mlýnek, vypláchli džbán, trochu ho ošmudlali i zvenku, a vyrazili. Cestou do bunkru „v kopcoch“ (zhruba nad vesničkou SOS) jsme naškubali v sadě pár těch zelených jablek a šli mlít. Těžko říct, jak jsme ta tvrdá jablka bez nože naporcovali, ale jaksi jsme je to toho mlýnky vecpali a podivná hnědá šťáva pomalu tekla do džbánku. Nebylo jí tolik, jak jsme si představovali, ale pár loků měl každý. My jsme tu šíleně získanou tekutinu i pili! A s jakým nadšením! Nic nevadilo, že byla trpká. Byla vlastnoručně vyrobená, tak chutnala. Nikomu z toho nic nebylo, naše imunita i andělíček strážníček nezklamali.

No a ten džbánek je pořád u nás. Přečkal všechny úklidy a čistky, pokojně si stojí v rohu regálu. Možná vzpomíná na staré časy...

Hezký a barevný podzim přeje všem Irena Hudcová.