Bylo pošmourné zimní dopoledne světelné teploty 7000 Kelvinů a mně začalo pozvolna docházet, že fotoaparát je zbytečné vybalovat. Můj návštěvník Ing. arch. Ladislav Pastrnek, který na druhém konci stolu zaujatě rozprávěl, nebyl v tomhle přítmí jako živel sršící myšlenkami a energií bez rozmazání portrétovatelný. K ostrému zachycení jeho osobnosti by bylo třeba plného slunce, jenže toho se na konci zimy opravdu nedostává – a on slaví narozeniny zrovna 5. března. Letos pětašedesáté.

Je teprve za dvě minuty devět, nemám ještě počkat venku? Aha, tady na obraze je Podhrázského staré tržiště na náměstí v Bystřici. To vypadá, jako by na kopci nad městem už tenkrát byla vrtule; no jo, ona je to rozhledna... Řeknu vám, ta vrtule mě štve. Ne že bych ji v Kroužkách slyšel, ale narušuje siluetu Hostýna, pořád mi tam překáží. Pohled na panorama Hostýna se mi asi nikdy neomrzí, to máme se ženou stejné, vždycky si připadáme až otravní, jak všechny při příjezdu do Bystřice od Holešova upozorňujeme – podívejte se, Hostýn! Jé! My jsme takoví obdivující romantici – stejné to bylo, když jsme třeba jezdili na Slovensko k Liptovskému Hrádku – ten pohled na Kriváň – my pořád volali jé a dcery vzadu v autě toho měly plné zuby.

Nakolik jste Bystřičan? Já si vás a vaši práci pořád spojuju spíš se Zlínem.
Jsem rodilý Holešovák. Ale od svých šestnácti let jsem do Bystřice pilně dojížděl na kole. Za budoucí ženou. A Zlín, ten pro mě měl vždycky jisté kouzlo. A bylo to město, kde jsem po studiích v roce 1968 našel zajímavou práci. Firma se jmenovala Stavoprojekt, po revoluci už to byl S-projekt a dnes S-projekt plus. V Bystřici jsem po škole bydlel tři a půl roku. Bylo tu blízko všechno, co jsme měli rádi – rybaření, tenis, lyže… Za prací jsem ale musel jinam. Byt ve Zlíně tenkrát nevyšel, a tak jsme bydleli v Holešově na sídlišti Novosady. Jen přechodně, prozatím – nakonec jsme tam zůstali 34 let. Žena vždycky nesnášela, když jsem jí ukazoval, jaké domy jsem vymyslel a jak bydlí jiní. Platilo o nás to přísloví o kovářově kobyle… Teď jsme už pět let zpátky v Bystřici – a jsme z toho oba nadšení. Jen vyjdete z domu, už jste v přírodě, v horách. Máme už svoje oblíbené okruhy na vycházky. Představte si, jednou jsme vyrazili na Hostýn v sedm večer a byli tam úplně sami! Nahoře voněly lípy a hučeli v nich čmeláci a včely. Úžasné.

 Ve firmě jste působil skoro 40 let. Jaká byla práce v S-projektu?

Nejdřív jsem jen projektoval, pak jsem se stal vedoucím projekčního ateliéru. Bylo to v roce 1987, v době velké nouze, pokud jde o  stavební materiály (obkladačky se zoufale sháněly po celé republice, jen aby mohly být v koupelně i na záchodě stejné) a ani prostor k tvorbě nebyl téměř žádný. Vzpomínám si, jak jsme hromadně jezdili obhajovat projekty k jednomu panu inženýrovi, který seděl nahoře v Praze. Na hektar sídliště obecně dimenzovaný pro 250 lidí natlačil 400 lidí. A jaký prosím vás sokl s obkladem?! Ten stačí natřít… Všichni jsme se tradičně vraceli z Prahy jemně řečeno naštvaní. Pro jakýkoliv druh objektu byly přísné ukazatele, vše typizované a vy jste jako architekt jen dosazoval do škatulek jak v exteriéru, tak interiérech. A na druhé straně se stavěly bombastické reprezentační budovy okresních sekretariátů KSČ. Pak se doba pohnula, přišli zahraniční investoři, přišlo uvolnění a druhý extrém – banky, pojišťovny, všichni chtěli kámen, mramor, dřevo. Objevilo se nepřeberné množství materiálů, bylo všechno a zahlcení stavebníci chtěli mít všechno naráz – tak asi vznikl styl, kterému se lidově říká podnikatelské baroko. Teď už je zas v módě něco jiného…

 Co?
Stále se drží neofunkcionalismus, purismus. Stavba má být jednoduchá, čistá, bez ozdob, důležitá je konstrukce, barva a struktura stavebního materiálu. Vlastně jde o to vytvořit moc co nejmenším množstvím prostředků. Architekt si pak fotí interiér a před tím z něj musí všechno vynést, aby toho zůstalo co nejméně… Je to móda. Na tu já moc nejsem. To máte jako v oblečení. Dáte si na sebe rozšířené kalhoty a jednou v nich vypadáte dobře a jindy směšně – záleží na momentální módě. Já myslím, že pro dobrou architekturu by nic takového platit nemělo. Co je dobré, musí zůstat pořád krásné bez ohledu na dobu a módu. Dobrá architektura je nadčasová.
Podřizuje se vy sám nějakému stavebnímu slohu? Jaký je váš styl?
Snažím se zasadit stavbu do krajiny, aby ladila s okolím, aby sloužila svému účelu a vytvářela příjemné prostředí pro lidi, kteří se v ní budou pohybovat a které bude obklopovat. Stavba městská by také měla zapadnout do města, které dotváří. Je nutné myslet na město jako na celek, nikoliv na vlastní stavbu jako na něco, co bude čnít sólo. Používám přírodní barvy fasád, přírodní materiály – vždy záleží na místě a účelu. Nesnáším barevný primitivismus, který se poslední dobou rozmáhá. Dům není vývěsní štít, aby křičel ostře zelenou, žlutou či červenou a propagoval nevkus svého majitele. Ostré barvy fasád mají tradici a smysl v severských zemích, kde si v přírodě barev neužijí… Viděla jste bývalou Tauberovu továrnu v Bystřici na Schwaigrově náměstí?!… Taky ve vesnicích prý donedávna byla móda křiklavě žlutých fasád, teď prý to vyhrává jedovatá zelená.

 Nemělo by mít tohle město něco jako svého hlavního architekta?
Shodou okolností jsme o tom asi před rokem hovořili s místním vedoucím odboru regionálního rozvoje. Ptal se, zda bych se toho neujal, a já po delším zvažování souhlasil. Zatím se ale nikdo znovu neozval… Opravdu myslím, že by bylo dobré, aby někdo vnímal město jako architektonický celek, pomohl ho utvářet… Všichni říkají, že je Bystřice krásné město, já s nimi souhlasím, ale zas tak úplně růžové to není. Městu chybí památková zóna, zámek, to je jen čumák vystrčený do silnice, ale projít se jím nedá. A největší chybou je podle mě  stavba Lidlu, s tím se nikdy nesrovnám. Chápu, že pro město je další prodejna tohoto typu přínosem, ale proč v centru města, proč se kvůli ní tak necitlivě zasáhlo do původní zástavby? Pohled od náměstí a pěší zóny byl původně uzavřen budovou – teď se najednou v průhledu pěší zóny objevila zóna průmyslová, vystoupily komíny, kotelna, všechna ta střeva jsou najednou vidět. Považuju to za brutální zásah do urbanismu tohoto města…

 Projektoval jste i pro Bystřici?
V roce 1978 smuteční síň. Realizována byla v roce 1982. Zvolil jsem styl stavby podhorského typu, mým záměrem byly čisté, jednoduché linie, tmavé linky dřevěných nosných trámů a atik v kontrastu s bílými cihlami a sklem. Síň se  tenkrát stavěla vpodstatě v akci Z. Hlavním jejím rysem měla být jednoduchost. Když kolem ní dnes jezdím, říkám si, že je to dobré – jen ty dveře, ty mi tam neměli dávat, vůbec se k tomu nehodí, jsou jako kostelní vrata. Je tam víc drobností, s kterými bojuju. Ale je tu dobrá vůle města popřát autorovi sluchu a to se pak vždycky dá ještě něco dělat. Pro Bystřici jsem pak ještě dělal studii, která sloužila jako podklad pro stavbu sportovního areálu v Zahájeném. A také budovu firmy Install pana Škrdlíka.

 Nemá to architekt, jehož budovy jsou stále na očích, těžší než třeba spisovatel, který dokončené dílo může zavřít do knihy a už ho víc nečíst?
Je pravda, že kolem těch svých věcí chodím a pořád i zpětně hodnotím. Peklo bylo, když jsem 30 let chodil svým podchodem na náměstí Práce ve Zlíně a každý, každý jeho východ (a každý jinak) mi  připomínal, jak mě štve, že to nemohlo být uděláno tak, jak jsem chtěl.

Platí autorský zákon i pro stavby?
Samozřejmě, i když běžný investor či stavebník si s tím moc nelámou hlavu. Přesto by každou větší změnu, kterou chtějí na stavbě jako autorském díle provést, měli konzultovat s architektem. A jsou také dané části stavby, do kterých je zásah bez souhlasu autora vyloučen – vnější vzhled stavby, fasáda, vstupy atd. Tady vše závisí na investorovi. Pokud se s ním dá jednat a vycházíme si vzájemně vstříc, je práce ideální. V tomto směru mám výborné zkušenosti například s vedením Technologické fakulty UTB ve Zlíně, velmi dobře se mi spolupracovalo také se starostou Holešova Zdeňkem Janalíkem na rekonstrukci holešovského zámku.

 Smuteční síň, podchod, univerzita, zámek… Co všechno jste vlastně už projektoval či rekonstruoval?
Dá se říct, že kromě zemědělských staveb všechno možné. Ve Zlíně krajské středisko zdravotnické záchranné služby, budovu fakulty reklamní tvorby a informačních technologií UTB, pracoval jsem na rekonstrukci vily Tomáše Bati a za rekonstrukci „Baťova mrakodrapu“ jsme s kolegou získali Grang Prix Obce architektů za rok 2005. Dostavěl jsem nemocnici milosrdných sester sv Vincence de Paul v Kroměříži, projektoval penziony pro seniory v Holešově, Hustopečích a Podivíně, dostavbu základní školy a sportovní halu v Holešově. Kromě bytových domů (třeba ve Vizovicích) jsem stavěl také věznice (ve Světlé nad Sázavou nebo v Karviné) a rekonstruoval lázeňské domy v Luhačovicích. Musím říct, že díky své profesi jsem se mnohdy octl i na místech, na která bych se jinak zřejmě nikdy nepodíval, poznal velké množství zajímavých lidí a osvojil si znalosti z nejrůznějších profesí.

Od rekonstrukce funkcionalistického mrakodrapu k rekonstrukci lázeňského Jurkovičova je hodně daleko…
Každá stavba vyžaduje zvláštní přístup, je třeba vystihnout styl a záměr jejího autora a také nepadnout v boji, který mezi sebou v tomto případě vedou investor s památkářem. Na Jedenadvacítce jsme nejvíc bojovali s okny. Investor požadoval hlavně technickou kvalitu, na druhé straně tu byla snaha zachovat co nejvíce z původní budovy. Stará ocelová okna byla ovšem ve špatném stavu a netěsnila. Nakonec jsme došli ke kompromisu – okna v komunikačních prostorách a 8. etáži jsou repasovaná původní, ostatní byla nahrazena novými.
No a Jurkovič. Když jsem Jurkovičův dům v Luhačovicích viděl před rekonstrukcí poprvé (1996), byl v tak špatném stavu, že jsem si přál, aby radši spadl. Nikdo by nevěřil, jak je luhačovická lázeňská voda agresivní, jak dokáže rozežrat vodoinstalaci a narušit i nosné ocelové konstrukce. Je to prostředí jako v chemické továrně. Tady jsem se musel hodně učit. Z Jurkovičova domu (původně to byl mlýn) se nám nakonec přece jen podařilo udělat luxusní hotel  a zachovat přitom jeho původní nezaměnitelný styl i atmosféru. Jsou v něm navíc zakomponovaná dvě atria – v jednom je restaurace a ve druhém rehabilitační bazén. Pro Luhačovice jsem také hodně dělal. Rekonstrukci a dostavbu hotelu Palace, Penzion Rosa, rekonstrukci dětské léčebny – spolupráce trvá doposud.

Jak vy pohlížíte na stavby Kaplického a jemu podobných architektů? Je to architektura budoucnosti?
Byl bych rád viděl Kaplického knihovnu v Praze stát. Myslím, že taková stavba by Praze přidala na jedinečnosti. Nijak se takovému stylu nebráním. Myslím ale, že architektura postupuje dopředu více směry. Jedním z nich je extrémní jednoduchost a splynutí s prostředím, druhým naopak bombast a okázalost, sebeprezentace, dubajský mrakodrap…

 Čím se zabýváte poslední dobou? Nebyla tu řeč o důchodu?
Dělám autorský dozor a interiéry v holešovském zámku, stavím rodinný dům ve Zlíně a také něco v Luhačovicích… Vždycky si říkám, díky za to, že jsem měl tvůrčí zaměstnání. Teď už se mi pracuje zas tak dobře, jako když jsem byl řadovým projektantem a nemusel přes týden papírovat a baráky vymýšlet o víkendu přes noc. Mám zase čas těšit se z té chvilky, kdy je projekt hotový, vy máte čistý stůl a chystáte se začít něco nového. To jsem vždycky měl a mám hodně rád, ten okamžik, kdy se to rodí…

 Děkuji za rozhovor,  všechno nejlepší a aby to vždycky bylo, jak jste chtěl…              msch