„Vítejte! Ale tak, teta, nedáte si taky?“ usměvavé tváře krojovaných pořadatelů pokračují v pobízení. Je těžké odmítat srdečným lidem. Je těžké uvěřit, že nejsem ve vesnické hospodě v minulém století, nýbrž v prostorách Společenského domu Sušil v Bystřici pod Hostýnem. Nemůžu spustit oči z krojovaných hudebníků, tanečníků i účastníků plesu, ale ani z holubiček nad svou hlavou, jejichž volnost skončí odbíjením půlnoci. Které děvče dnes dostane od svého milého královnu holubiček?

Nestačím se vzpamatovat a tetička v bílém šátku už všechny přítomné vítá a zve ke zhlédnutí série vystoupení. Na počátku pozorujeme rozverné rejdováky v podání domácího souboru Rusava. Hned nato však krpce střídají podpatky krojovaných žen ze souboru Šimon. Výběr ze Záhorských tanců, který páry ze Všechovic předvádějí, oceňujeme potleskem, ale to už na parket míří mládenci s širokými opasky a střapci na nohavicích i jejich nádherné doprovody. Kdo to je? Odpověď na tuto otázku zjistím v programu na stole – Bartošův soubor písní a tanců ze Zlína.
Tento název nám z paměti jen tak nevymizí. Zasluhují se o to členové tohoto souboru, letošní vítězové v tradiční disciplíně – odzemku. První místo letos patří Pavlu Trtílkovi, na druhé příčce se umístil Petr Greben a trojici vítězů dnes doplňuje Josef Osička.

Soutěž končí, ale to už se parket začíná zaplňovat. Barevné kroje se snoubí s plesovými šaty.
Ale proč ne? Od začátku si říkám – tohle není ples! Ne, tohle vážně není ples, na který jsme zvyklí! Nepřicházejí sem dámy, aby předvedly své róby podle poslední módy. Není zde místo pro pýchu, přetvářku či pohrdání. Přišli sem srdeční lidé, kteří se umějí bavit a smát. Mašle a copy vlají ve víru tance a ruměnec ve tváři značí opravdové nadšení. A že nemám ve skříni kroj? Návštěvníci, kteří se již tradičně účastní, mi dají za pravdu, když řeknu, že to přece vůbec nevadí. Jako by tu v tanečním víření bylo úplně jedno, co máme na sobě. Hlavní je přece to, co máme uvnitř...
A co vlastně máme uvnitř, v sobě? Naše generace má zálibu v technu, rocku, punku? Ne! Máme v sobě kus naší historie, své předky… svět svých babiček a dědečků, kteří se poznali a bavili během prvních ročníků valašského bálu, svět rodičů, kteří si bál rovněž oblíbili. I my máme v sobě ten kus srdce, které zpívá a tančí, když zahraje Rusava, Voděnka, Bukovinka nebo jiná cimbálová muzika. Kus srdce, které ví, že uvnitř pod všemi maskami jsme svým způsobem stejní – chce se nám hrát, zpívat, tančit a říct celému světu, že život stojí zato žít.

-elektronka-