Pohádku O nespokojeném kohoutkovi hráli bystřičtí loutkoherci v sokolovně poprvé před pěti lety. Starým příběhem o zmýlené cestě za štěstím, které vlastně máme doma, zahajovali novou éru bystřického loutkového divadla. Letos, o mnohé vylepšená, zaujala pohádka další malé diváky; mohlo jich ale být víc. „Odehráli jsme celkem pět představení pro veřejnost, první 21. prosince, – napřed to byl asi předvánoční shon, pak zase mráz a závěje, co lidi odradilo, diváků přišlo tak 120, což je dost málo,“ lituje principál Vladimír Macenauer a my dodáváme, že ti, co se zalekli chumelenice, mají tentokrát velkou škodu.

Pohádka měla spád, hodně se zpívalo a přibyla zbrusu nová vypravěčka před scénou, což představení nádherně oživilo a dříve oddělené jeviště bylo rázem propojeno s hledištěm. Vypravěčské role hodné babičky, která si povídá s vnučkou-maňáskem a se všemi dětmi v hledišti, se zhostila se šarmem sobě vlastním a posilněna léty pedagogických zkušeností paní Marie Wachtařová. Předtočené dialogy (jediná možnost pro malé divadélko), které znějí z jeviště, teď může doplnit živě reagující hlas – v přestávkách mezi jednáními nebo i ve chvílích, kdy slepička na jevišti zoufale loví v paměti odpověď na otázku, co že to chybí medvědovi, že je tak smutný, a neslyší, jak celé hlediště sborem volá – DÝMKA. Hudbu k představení pro divadlo už v 70. letech, když se hrálo ještě na Sušile, složil František Tkadlčík. U dětí dnes nejvíce bodovala svižná pochodová píseň ve finále s refrénem Koko-koko-kokodák. Výborné bylo, že téměř všechny postavičky v pohádce měly svou písničku („Já slepička ubohá motám se jak mátoha…“ „Kuňk, kuňk, kuňk, do vody žbluňk…“), dokonce i ptačí čaroděj Brkojed  zpíval svou strašlivou píseň, a k tomu se ještě ďábelsky smál, až některé holčičky v sále pofňukávaly. (Vladimír Maceauer v této hlasové roli kupodivu prokázal skryté nadání pro tvorbu velmi záporných postav...) I další výkony „mluvičů“ (nemluvě o tradičně výborném hraní Katky Jaškové) byly na vyšší úrovni než dříve a také loutky se procházely po pódiu jako živé.
Vše nakonec dopadlo, jak je v pohádkách dobrým zvykem. Slepička uhodla všechny hádanky, kohoutka vysvobodila z čarodějného vězení, kam se bláhově nechal vylákat, čaroděj pak vzteky zapálil svůj hrad (na věži překrásně „hořely“ rozfukované proužky oranžového krepového papíru) a za zvuků plechové bouřky zmizel. A medvěd dostal darem svou dýmku, i když, jak pohotově podotkla slepička, „podkuřování nosu“ nezpůsobuje žádné potěšení, ale spíše pokašlávání. Po představení děti nejvíc okukovaly velikého medvěda šikovně vedeného vtipkujícím Josefem Matelou a také ptáka Brkojeda, aby zjistily, jestli to přece jen není převlečená kachna. Bylo si o čem povídat ještě doma v postýlce.

Je vidět, že nadaní, nadšení a pracovití loutkoherci z bystřického divadélka Na Galerii se stále krůček po krůčku zdokonalují. Jisté je, že kolem letošních Velikonoc se máme na co těšit.
            msch