Spisovatel Pavel Hejcman podepisoval čtenářům své knihy během kalamitního dopoledne  v sobotu 9. ledna 2010 v knihkupectví na náměstí. Cesty byly zaváté, auta téměř nejezdila, čas omrzl a zpomalil, aby neuklouzl – bylo to dopoledne jako stvořené pro sezení nad knížkami. Některé čtenářky nad skleničkou vzpomínaly, jak se poprvé setkaly s knížkami P. Hejcmana, které jeho romány mají ve své knihovně a jak se těší na Sbohem moře, sbohem oceány, protože román tenkrát v roce 1975 nesehnaly. „Přečtěte si to, to se vám bude líbit,“ zlehčoval spisovatel vesele, jako by už zapomněl na tu obrovskou práci, na konspirační způsob vzniku téhle knihy a na moře a oceány otravných tahanic, které kvůli ní zažil (všechno to popisuje ve svých beletrizovaných vzpomínkách nazvaných Stébla ve vichřici). „Je to trochu drsné, to víte, válka.“ „Ale já to otevřela zrovna na jedné milostné scéně…?“ No jistě, je tam něco i pro dámy…“

Do maličkého knihkupectví se vešel i spolupracovník z někdejšího Lidrukova, aby společně zavzpomínali a promluvili o kvalitách letošní slivovice, přišla i jedna bývalá učitelka literatury, která do nebe vynášela Roxelanin meč, román o dobrodružném životě Přemka Prusinovského z Víckova, v jehož úvodu velmi poeticky prší na střechy staré tvrze. Přiznala také, že v románu Zlatý solid jednou našla poklad – zapomenutou tisícikorunu uloženou na horší časy. Komorní společnost tmelily jak výtečné ořechové koláčky paní Pospíšilové, tak mrazivý vítr za výkladem vyplazující sněhové jazyky na kostelní loď. Pohoda v malém knihkupectví, jehož stěny jsou vyloženy příběhy, byla obrovská. Budiž požehnány knihy i jejich tvůrci. 
                        msch