Jméno architekta Bohuslava Fuchse je neodmyslitelně spjato především s městem Brnem, pro které vytvořil své nejslavnější projekty, výraznou stopu však zanechal i v Bystřici pod Hostýnem. A ne náhodou. Narodil se 24. března 1895 ve Všechovicích u Bystřice pod Hostýnem, studoval na gymnáziu v blízkém Holešově a k místnímu kraji a lidem si vytvořil silnou vazbu. Po pražských studiích architektury v ateliéru Jana Kotěry se v roce 1923 vrátil na Moravu, do Brna, kde zpočátku působil jako zaměstnanec regulačního a architektonického oddělení stavebního úřadu. Postupně se stal členem mnoha významných světových institucí zabývajících se moderní soudobou architekturou, uměleckých spolků (např. SVU Mánes), přednášel na Škole umění ve Zlíně a nakonec se stal profesorem na Vysoké škole stavitelství v Brně.

Pro město, bystřické podnikatele, Sokol, ale i přátele vytvořil deset pozoruhodných projektů, z nichž ne všechny byly provedeny, a pokud ano, tak s různou důsledností. I přes poválečnou krizi se však povedlo zrealizovat velmi dobře minimálně tři stavby, které mají své místo v dějinách moderní architektury. Fuchsovy návrhy staveb pro místní objednavatele vznikaly převážně ve dvacátých letech minulého století, lze tedy hovořit o raném období jeho tvorby. Město Bystřice pod Hostýnem se i přes problematické období po první světové válce rychle rozvíjelo a místní podnikatelé a živnostníci obnovovali a rozšiřovali své podniky a rodinné domy. Právě oni, společně s komunálními úředníky, se přičinili o novou výstavbu a kladli na ni vysoké nároky. Možná právě proto byly projekty mladého architekta Bohuslava Fuchse přijímány obyvateli Bystřice pod Hostýnem více než kladně.

Sokolovna

Asi nejznámější a nejzachovalejší stavbou vybudovanou podle Fuchsova návrhu je sokolovna. Bohuslav Fuchs byl osloven Družstvem pro stavbu tělocvičny, aby vypracoval výkresy. Mělo se jednat o realizaci 1. části velkolepé idey, podle které měl na parcele v ulici Soudní stát komplex složený z tělocvičny, divadelního sálu, hotelu a restaurace. Na jaře roku 1922 byl mladý architekt hotov s projektem divadelního sálu, který měl sloužit „dočasně“ jako tělocvična. Ještě téhož roku, 10. června, byl slavnostně položen základní kámen a stavba pod vedením místního stavitele Františka Bednaříka a s nadšením všech sokolů rostla rychlým tempem. Ač byla ještě neomítnuta, její slavnostní otevření proběhlo 28. října 1922.

Budova sokolovny byla navržena a posléze i vystavěna na obdélném půdorysu bazilikálního charakteru. Střední převýšená část je zastřešena sedlovou střechou a osvětlena shora řadou oken. V hlavním, východním průčelí jsou dominantním prvkem dvojí vstupní dveře kryté zaoblenou stříškou. Nad dveřmi, ve štítu stavby, je umístěn nápis SOKOL a pod ním zapuštěno malé obdélné okno oddělené dvěma římsami. Podle původních návrhů měla být, podobně jako řada staveb z téhož architektova tvůrčího období, stavba v průčelí zdobena plastickými geometrickými tvary, které se však nedochovaly. S největší pravděpodobností byly odstraněny při dokončování fasády v roce 1928. Pro jižní a severní průčelí je charakteristická horizontálnost zdůrazněná hlavními zaoblenými římsami a dvěma řadami oken vždy po třech, která jsou symetricky rozmístěna v přízemí i v převýšené části ústředního prostoru. Po stranách je doplňují ve stejné linii malá okna kruhová. Podkroví je opatřeno dvěma obdélnými vikýři. Stavba byla vystavěna z pálených cihel, hladce omítnuta cementovou omítkou, střechu kryly keramické tašky. Středovou část interiéru tvoří divadelní sál s orchestřištěm, podiem a šatnou pro herce, po stranách sálu jsou ochozy oddělené sloupovím. Ze vstupní části s pokladnou a bufetem vede schodiště do patra k lóžím. Ve výzdobě interiéru a zařízení se objevuje kruhový a válcový motiv a plastické geometrické členění štuku. Stejné motivy můžeme vidět na vstupních a interiérových dveřích.

Stavba bývá řazena do „národně“ zaměřeného proudu české architektury nebo tzv. obloučkového stylu, který však u kritiků „funkcionalistů“ nevyvolával přílišné nadšení. Za trefnější hodnocení Fuchsových staveb počátku dvacátých let můžeme považovat názor I. Crhonka, který jeho dílo řadil k puristickému hnutí. Stavba sokolovny svou masivností a hřmotností vyvolává také úvahy o spojitosti s německým expresionismem.

Na stavbu divadelního sálu navázal Bohuslav Fuchs rozsáhlým projektem v roce 1938, ve kterém navrhl dokončení původního záměru z roku 1922. Jednalo se o návrh tělocvičny (na místě dnešního házenkářského hřiště), rozměrného vestibulu, restaurace a ubytovacích prostor. Architekt s důsledností funkčně ovládl prostor, hlavní důraz kladl na technické články, jednoduché a čisté linie. Pracoval s velkými, členitými prosklenými částmi, které se staly dominantou celého projektu. Do smělých plánů bystřických sokolů neblaze zasáhla II. světová válka a posléze i vláda komunistické strany. Proto zůstala tato odvážně vyprojektovaná dostavba nezrealizována.

Tauberova továrna

Druhá Fuchsova stavba v Bystřici pod Hostýnem, administrativní budova Tauberovy továrny na výrobu pánských košil na nároží ulice Sokolské a Schwaigrova náměstí, vykazuje alespoň v projektu z roku 1923 zřetelné znaky holandské architektury. Bohuslav Fuchs byl v té době již dobře obeznámen s pracemi Amsterodamské školy a s programem skupiny De Stijl, a to nejen teoreticky, ale také ze studijních cest a přednášek Johannese Pietera Ouda v Brně.  V tomto principu spatřoval východisko z kritické situace české architektury poválečných let. Ve svém projektu administrativní budovy uplatnil kombinaci vertikálních a horizontálních ploch v kontrastním provedení hladké omítky a režné cihly, stejně jako přísné zachování pravých úhlů nejen v exteriéru budovy, ale i v rozvržení jejího půdorysu. Mimo to dokonale funkčně rozčlenil jednotlivé prostory a svázal je přehlednými komunikačními trasami. Pravoúhlost je podtržena přísně horizontální střechou. „Fuchsův architektonický projev je logický a výtvarně přesvědčivý. Aktivní konstruktivní články jsou ve skladbě díla opticky přiznány kontrastním užitím hladké omítky, obkladů a cihelného zdiva.“ Tauberova stavba se stala důstojnou předchůdkyní nejvýznamnější budovy tohoto Fuchsova tvůrčího období – Masné burzy v Brně.

Nejen kritikové, ale i laická veřejnost oceňovala kvality bystřické stavby a také v Pamětní knize Bystřice pod Hostýnem (1921–1938) je na ni i architekta pamatováno. „Projektantem byl architekt Bohuslav Fuchs z Brna, rodák ze Všechovic u Bystřice pod Hostýnem, tvůrce bystřické sokolovny. Projekt Tauberovy administrativní budovy byl jako příklad dobře řešené administrativní  tovární budovy uveřejněn v odborných časopisech a vystavován na umělecké výstavě později v Paříži pořádané.“

Pavel Tauber oslovil Fuchse i v následujících letech a zadal mu projekty přístaveb, v nichž architekt neochvějně směřuje k funkcionalismu. Konkrétně se jednalo o přístavbu prádelny s žehlírnou (1925), stavbu rodinného domu s provozovnou (1937) v Sokolské ulici  a přístavbu skladovacích prostor ve dvoře (1947).

Chudobinec 

Třetí stavbou, které se v této části budeme věnovat, je městský chudobinec, jehož projekty vznikaly v letech 1924–1925. Vzhledem k tomu, že se jednalo o stavbu realizovanou městem, dochovala se k ní kompletní dokumentace, která velmi dobře osvětluje její vznik.

V únoru 1924 rozhodla Městská rada v Bystřici pod Hostýnem o zadání projektu Bohuslavu Fuchsovi. Původně byl pro stavbu „asylu chudých“ určen pozemek na rohu ulic Rusavské a Hostýnské (Benetkovo), pro který architekt vypracoval postupně I. a II. verzi projektu. V nich se opět nevyhnul režné cihle kombinované se světlou, hladkou omítkou a výrazným vertikálním a horizontálním plochám vytvářejícím charakter budovy. S prostorem pracoval velkoryse a navrhované stavby působily velmi monumentálním dojmem.

Po rozhodnutí o snížení nákladů na stavbu a přesunutí její realizace na konec ulice Sušilovy, ač nerad, vyprojektoval III., konečnou verzi sociálního objektu v jednoduchých liniích, kde je vpodstatě jedinou výraznou částí schodištní blok vystavěný z režné cihly s průběžným oknem a vstupní portál.

(Pokračování příště)
                                                                                                                                                                 Kateřina Valterová