Tak už to na tom světě chodívá. Mám na mysli případy, kdy levá ruka neví o pravé. Že to dobře znáte? Tedy abych to vzal od začátku.
Dávno tomu, na samém začátku jara, jsme jednou jako záložáci byli povoláni na vojenské cvičení. Netušili jsme, co nás čeká. Byli jsme u útvaru XY přijati s náležitou péčí, dali nám vojenský šat, který na hony odháněl moly, řekli nám, kde budeme uléhat ke spánku, kde se budeme umývat, kde se bude snídat, obědvat a večeřet. Tohle a támhleto. My, vojákováním už protřelí, jsme to vše brali s nadhledem. Říkali jsme si, že to odkroutíme, vrátíme se za dva měsíce domů a lehce zapomeneme.
Když všechno začínalo být po několika dnech na očekávané nejlepší cestě, vše zničil ostrý a pronikavý klakson poplašné sirény. Oznamovala i těm největším spáčům, že je vyhlášen poplach, že mají laskavě vstát, obléci se a jít na předem stanovené místo. Čas byl pro nás druhým nepřítelem, který z neznámých důvodů spolupracoval s tím prvním – „narušitelem“.
Nastupovali jsme v klidu a pohodě do nákladních prostor vétřiesek a po očku sledovali, jak se vyfešákovali nervózní záklaďáci. Dozvěděli jsme se, že se jedná o poplach s výjezdem, což nás, spáče, počalo deprimovat. Celou tu dobu jsme se báli, abychom nesměřovali do lesů, odkud nebývalo včasných návratů. Šílený sen se stal skutečností.
Zaujali jsme bojová postavení, Jan Žižka by se smíchy utřepal. Přišlo to velice rychle: Plyn! Každý měl najednou oči zaslzené, že by obměkčil i Lomikara. Naše záložní četa se uvelebila na malém zalesněném kopečku Zábřeh u Bystřice pod Hostýnem. V každém „zákopu“ vždycky sedělo pár jednotlivců, kteří by raději byli doma u rodinné zabíjačky. Kdekdo kouřil domnívaje se, že zmate neznámého protivníka. K ránu, na jaře bývá často i kolem nuly, mohl člověk nalézt nekonečný počet cigaret, které byly ledabyle zatlačeny do hlíny. Opustit „bojová postavení“? Ani nápad! Rozkaz byl: NEOPOUŠTĚT!
Krize nastala po čtyřech dnech. Nebývá zvykem u běžné populace, aby dobrovolně trpěla hladem a žízní. Ale my byli ve vojenském světě. Zásobování vázlo i pátý den a my si začali ještě více vážit radostného života v kruhu rodinném. Vojenský prostor jsme opustit nesměli, ale zpívajícímu žaludku člověk neporučí. Každý sahal do kapes po zapomenutých kůrkách chleba a ostatních věcech, které by se daly sníst. Lízátko by se tehdy dalo považovat za poklad. Co jedině zůstalo v provozu, bylo chabé rádiové spojení s vyššími místy. Vysílačka chrlila sliby, že přiletí vrtulník a potraviny a vše potřebné vyhodí s padákem na předem určené místo, o kterém neměl nikdo ani ponětí.„Držte si tam, kapitáne, vojenskou kázeň! I když je to jenom cvičení!“ znělo chraplavě z vysílačky. Tráva byla mokrá a studená, hlad hlodal. Mnozí z nás měli k domovům půl míle – na sídliště...
„Letí, letí … je tam! Už nám to posílají, hurá!“ Jásala průzkumná hlídka, která měla sídlo na vysokém stromě. Najednou nikdo neměl snahu chovat se hrdinsky a les se proměnil v maškarní bál. Jásot umocňovaly umazané ručníky vyhazované vzhůru, aby pilot nepřehlédl trpící. Ač to vypadalo jako dětský míšek na kuličky, měli jsme snahu vidět padat objemný vak. Pár vteřin jsme se opájeli nadějí, že dostaneme do hladových útrob alespoň sušenky. Zásilka obsahovala zakódovanou depeši pro velitele s tajným rozkazem vrátit se zpět do kasáren.
Mezi námi zavládlo zoufalství a nejistota. Smysly nám otupila bohyně Nefertum, bohyně vůně, všichni jsme snili o plném talíři guláše, pěti rohlících a velké lžíci. V lese se motal Bůh Hu, bůh potravy, nám byl ale cizí, spíše jsme rozuměli protivnému bohu Heh, bohu nekonečného hladu, a v zoufalství pak skoro přišel na přetřes i bůh Vepvaveta, bůh pohřebišť.
Pak se ledy konečně hnuly, depeše byla rozšifrována a zahájen spásný přesun.
Ve večerních hodinách jsme stáli na velkém prostranství uprostřed vojenských budov hladoví, špinaví a utrmácení. Pochvala za dobře provedenou akci k našim uším nedoléhala. Ovanula nás totiž vůně z nedaleké kuchyně. Bylo to to nejkrásnější, co jsme kdy na jaře pociťovali.  V jídelně jsme pak bezbožně propadli fazolové polévce a jakési hrachové kaši bez vejce a párku, zato s chlebem a kakaem.
Ani se neptejte, jak vzorně jsme potom bránili spánek pracujících ...

Jan Koščak