Už je to dávno, hodně dávno. Byl jednou jeden pohádkový ostrov plný pokladů. Jmenoval se Kréta. Tehdy tam nevládl ještě masový turismus. Krajina byla sličná, hory majestátné a svobodu vyzařující, moře plné života. Prastaré olivové háje a vzduch naplněný růžemi, fíkovníky a tymiánem. I zázraky se tam děly. Když na podzim krátce zapršelo, objevily se během týdne v místech, kde byla jen suchá tráva, koberce velikých květů sasanek všech barev, meče růžových gladiol a žlutý jetýlek po kolena.
Povícekrát byla Kréta cílem naší tvůrčí dovolené. Zdrojem naší tvorby se stala hlavně příroda a vnitřní život člověka. A tak, když nám to čas dovolil, vydávali jsme se na cesty. Josef vždy už doma promyslel naši trasu. Tu jsme si pak přizpůsobovali a zůstávali několik dní tam, kde se nám nejvíce líbilo, a kreslili a malovali. Stanovali jsme ve volné přírodě na těch nejkrásnějších místech u moře i na horách. V našich ruksacích byla jen nejnutnější výbava na stanování a vaření, kanystr na vodu a kozí pytel na víno, brýle na potápění, fotoaparát. Samozřejmě i skicáky, barvy, štětce a tuše. I při tom minimu nesl Josef 40 a já 30 kilogramů. Byli jsme ale svobodní a nezávislí – stávali jsme se součástí přírody a prožívali ji intenzivně.
Nejen kresba, ale i tyto prožitky nám pak byly cestou k proměně reality do řeči symbolů v našich obrazech a tapiseriích. Při našem putování jsme zažili mnoho příhod se zvířaty, se sovičkami. Byla to i častá setkávání s lidmi, jejichž  vědomé lidství bylo pro nás darem. Potkávali jsme je v krajině při práci na jejich políčkách, zvali nás k sobě. Tehdy platilo ještě to dnes už zapomenuté „Host do domu, Bůh do domu“. 
Jedno z takových setkání se událo v podvečer v malé hospůdce, kde jsme si při skleničce kreslili lidi. Přišlo i několik námořníků, kteří se vrátili domů ze cvičení. Samozřejmě se objevil i pop, aby na kluky nenápadně dohlédl. Srazili stoly dohromady, pop objednal všem víno a pustil krétskou muziku.  Začali oslavovat návrat. Tancovalo se kolo; i pop dělal dívenku a nad hlavou třepal bílým kapesníkem. Potom vždy dva chlapci improvizovali a tancem vyprávěli, co všechno zažili na manévrech. Struhující atmosféra. A do ní se ozvalo: „Sólo Josef!“ Protože měl Josef v sobě nejen krétské víno, ale i valašskou krev, přidal ke krétské muzice valašské skoky a temperament. A najednou prásk! a krach! – od všech stolů začaly létat  talířky a skleničky a tříštily se pod Josefovýma nohama. Strnula jsem. Ale pohled na zářícího hospodského opírajícího se už o koště mi udělal ve všem jasno. Byla to velká pocta.
Návraty na Krétu k pramenům, k té kolébce naší kultury nám přinášely nejen inspiraci, ale i životní radost. Cítili jsme, že poklady ostrova jsme našli. Byly všude kolem nás, v podivuhodnosti a velikosti Boží tvorby.