Slavnostní sváteční ráno 8. května bylo slunečné. Bystřické sokoly čekal turistický pochod na trase Hostýn – Tesák. My, kteří jsme spoléhali na hromadnou dopravu, jsme se nakonec nenechali rozladit ani tím, že jsme se pro velký počet poutníků směřujících na Hostýn nevešli do linkového autobusu. Někteří, hlavně starší členové, se později vydali na Tesák auty, ostatní dorazili přece jen pěšky. V letošním roce se k nám na Tesáku přidali i zástupci kroměřížského Sokola a také bystřičtí portáši, kteří s námi již v minulosti přes hory šli. Také řada členů turistického oddílu z Bystřice pod Hostýnem s námi letos prošla celý pochod z Hostýna na Tesák.

U pomníku padlých na nás už čekal náš vzácný host, pan Vasil Coka, plukovník v. v., který v současné době bydlí ve Frýdku Místku. Je to snad poslední žijící účastník bojů o Tesák a Bystřici pod Hostýnem z roku  1945. Opravdu už tam také se svým synem RNDr. Petrem Cokou obcházel okolí a ukazoval mu místa, kde se na Tesáku před 68 lety bojovalo. Srdečně se pak se mnou přivítal, protože se již známe od roku 2007, kdy jsme se poprvé v našem městě na radnici setkali.

Při vzpomínkovém aktu jsme pak položili k pomníku padlých kytičku a připomněli si boje o Tesák. Protože pan Vasil Coka letos v dubnu oslavil 90. narozeniny, poblahopřáli jsme mu a požádali ho, aby nám o osvobození Bystřicka a také o sobě něco řekl. Jeho život by  vydal za několik životů obyčejných lidí, jeho vzpomínky sahají až do doby, kdy žil s rodinou v předválečné Francii a  před začátek 2. světové války, kdy po rozdělení Československa utíkal z Podkarpatské Rusi do Sovětského svazu. Jak vyprávěl, hned za hranicí ho tenkrát chytili a poslali do sovětského gulagu. Na tuto dobu nechtěl vzpomínat, protože byla plná násilí a strachu ze smrti. Nakonec všechny hrůzy přežil, dostal se do čsl. armády v Buzuluku a odtud přes Duklu až do Bystřice pod Hostýnem, kde byl v boji těžce zraněn.

Ti, kdo na Tesák 8. května přišli, jistě nelitovali. Poznali dobrosrdečného člověka, který i ve svých devadesáti letech hýřil optimismem. Když jsem mu před akcí několikrát marně volal, abych ho k nám pozval,  začal jsem mít obavu, zda ještě žije. Jaká byla moje radost, když se mi tři dny před setkáním ozval sám. „Neboj se, až umřu, tak ti určitě zavolám,“ ujistil mě a oba  jsme se tomu nakonec zasmáli.

                                                                                                                              vlamac