Chodíte po rodném městě desítky let, a vlastně ho už ani nevidíte. Tisíckrát viděné, přesto nepoznané. Míjíte své kolegy a kolegyně na radničních chodbách, a nějak vám nedochází, jak jsou jedineční. Že jeden vidí do nitra staveb, žije v dokonalé symbióze s kostelem sv. Jiljí a zná kdekteré jeho tajemství, že druhý rozumí varhanám a zvonům a kdysi objevil na starém hřbitově v Zahájeném náhrobní kámen popsaný po obou stranách a třetí že je kovaný v historii  a po napsání odborné práce o Loudonech se stal znalcem, či přesněji znalkyní, všech peripetií života místního posledního panstva. Napadne vás, co si takhle občas vyrazit na procházku s chytrými kolegy, z nichž by se na chvíli stali průvodci?
A tak jsme se vydali po důvěrně známých neznámých místech. Průvodci, přinuceni, přemluveni a usmířeni, byli dokonalí. Do bystřického kostela sv. Jiljí, do kaple sv. Vavřince v Zahájeném a na loudonský hřbitov jsme vyrazili se Zdeňkem Šromem, dlouholetým šéfem bývalého  odboru regionálního rozvoje, v. v., s Pavlem Malénkem, současným vedoucím odboru kultury, a Evou Nedělníkovou z bystřického městského muzea.

Kostel sv. Jiljí obstoupený zelenajícími se lipami vypadal ve slunečním dopoledni 8. května 2013 impozantně. Socha sv. Tadeáše Judy nalevo od vchodu, která kdysi stávala u Zbořilovy továrny,  hleděla zasněně  pánubohu do oken, zatímco sv. Antonín Paduánský,  přestěhovaný z Horní ulice, teskně klopil hlavu hledaje v náručí malého Ježíška, jenž se rukou restaurátora před lety změnil v knihu a několik lilií. Bylo nás patnáct, vešli jsme dovnitř krokem svatebního průvodu a usadili se v dřevěných lavicích řezbáře Jahody blízko oltáře svaté Tekly…

E. N.: To, že v místě dnešního kostela stál chrám Páně už ve středověku, dokládá krypta pod kostelní lodí. Jsou tam pohřbeni kromě několika kněží i někteří páni z Víckova, jejich smrt se datuje do konce 16. století. První kostel, který na tomto místě stál, byl dřevěný, v 16. století tady ale už musel být kostel kamenný. Písemné prameny dokládají, že  kamenný kostel byl v roce 1620 vypleněn polskými Kozáky.  Kolem kostela byl ve středověku hřbitov. V 16. století ho pak přesunuli  na okraj města do dnešního Zahájeného. Protože tento kamenný kostel slovy kostelní kroniky  „utrpěl velké škody skrz požáry a také se malým stal“, nechal v roce 1744 František Antonín z Rottalu postavit kostel nový, zasvěcený svatému Jiljí, patronovi Štýrska, odkud Rottalové pocházeli. Stavitelem se stal Tomáš Šturm z Holešova. V kanceláři církevního administrátora ale tehdy kvůli nepořádku došlo k záměně plánů bystřického kostela s kvasickým. Náš velký kostel měl stát v Kvasicích, zatímco jejich menší barokní v Bystřici. Dnešní budova kostela je 41,5 m dlouhá, 16,8 m široká, stěny jsou 1m silné.

E. N.: Obraz na hlavním oltáři představuje svatého Jiljí. Autorem obrazu z poloviny 19. století je malíř Johann Nepomuk Höfel. Svatý Jiljí pocházel z Francie, po smrti rodičů rozdal majetek a odešel do Arles, usadil se u řeky Rhôny jako poustevník. Ochočil si laň a ta mu dávala mléko. Laň pronásledoval vizigótský král, chtěl ji zastřelit, ale Jiljí ji zachránil a králův šíp zasáhl místo laně jeho. Král potom věnoval Jiljímu pozemky, aby na nich mohl vystavět klášter.

Pod tímto oltářním obrazem je kopie obrazu zachycujícího porážku Tatarů pod Hostýnem. Původní obraz malovaný na dřevě v první polovině 17. století byl vytvořen na zakázku Polyxeny z Lobkovic nebo jejího syna Václava Eusebia. Původně byl umístěn v kostele na Hostýně, ale po jeho odsvěcení za Josefa II. se dostal do kostela bystřického. Dnes ho mají na bystřické faře. Ve 2. polovině 17. století nechala obraz doplnit o stříbrný reliéf Marie Šternberková, manželka Jana z Rottalu. Kopii obrazu, dnes ukrytou pod stříbrným reliéfem, vytvořil pravděpodobně František Ondrúšek, kterého ve 30. letech 20. století kostelní výbor požádal o restaurování původního obrazu.Nad oltářem jsou erby manželů Marie Amalie z Rottalu a Jana Jakuba della Rovere di Monte l´Abbate, kteří kostel opravovali. Sochy u oltáře představují svatého Františka z Pauly (poustevníka, kterému podle legendy daroval archanděl Gabriel škapulíř) a svatého Antonína Poustevníka.

Boční oltáře jsou zasvěceny svaté Tekle, svatému Josefovi, svatému Floriánovi, svatému Janu Nepomuckému a svaté Barboře. Boční oltář svaté Tekly je tady u kazatelny. Autorem obrazu je rakouský malíř Adam Brenner a i tento obraz je z poloviny 19. století. Svatá Tekla se nechala pokřtít od svatého Pavla, za což ji odsoudili k smrti na hranici. Plameny ale uhasil déšť. Druhým trestem bylo předhození dravé zvěři, ale i dravá zvěř Teklu ušetřila. Tekle se podařilo uprchnout do jeskyně. Ta se za ní zavřela, a pronásledovatelům zůstal jen její závoj. Pod obrazem svaté Tekly je socha Antonína Paduánského, učitele církve.

Vedle oltáře zasvěceného svaté Tekle vidíte oltář svatého Josefa. Svatý Josef, který  bývá nazýván pěstounem Páně, pocházel z rodu židovského krále Davida a živil se jako tesař. Podle evangelia měli Mariini nápadníci přinést veleknězi do chrámu prut, jediný Josefův se zazelenal, a proto si mohl vzít Marii za manželku. U oltáře svatého Josefa si prohlédněte sochu Nejsvětějšího srdce Páně.

Posledním bočním oltářem na této stěně je oltář zasvěcený svatému Floriánovi. Autorem obrazu je opět Adam Brenner. Svatý Florián byl římský voják, velitel vojska, který šel vysvobodit 40 svých druhů ze zajetí. Byl zatčen a mučen, dřeli mu kůži z těla, potom ho zatížili kamenem a utopili v řece Enži. U oltáře svatého Floriána je socha Piety.

Na protější stěně vidíte oltář zasvěcený svatému Janu Nepomuckému, českému světci, který podle legendy nevyzradil královnino zpovědní tajemství. Skutečnost byla ale komplikovanější. Král Václav IV. měl spory s arcibiskupem Janem z Jenštejna a v těchto sporech stál kanovník pražské kapituly vždy na straně arcibiskupa. Za svůj postoj byl potrestán shozením z mostu a utopením ve Vltavě. Kvůli legendě o tom, že nevyzradil zpovědní tajemství, se předpokládalo, že tkáň nalezená v jeho hrobě je jazyk. Později se ale zjistilo, že jde o tkáň mozkovou. Pod oltářem stojí socha řeholnice svaté Terezie z Lisieux.

Poslední boční oltář nejblíže křtitelnici (ta je z roku 1758) je zasvěcen svaté Barboře. Autorem tohoto obrazu je významný rakouský malíř Johann Manschgo, který v polovině 19. století pracoval na zakázce pro Oliviera Loudona a byl zřejmě doporučen Bernardu Regerovi i pro tento oltář. Svatá Barbora byla krásná dcera bohatého kupce. Otec měl odjet na cesty, a aby ji uchránil před množstvím nápadníků, nechal ji zavřít do věže se dvěma okny. Barbora v době, kdy byl otec na cestách, nechala ve věži udělat ještě okno třetí, jako symbol Božské Trojice. Za to byla potrestána. U tohoto posledního oltáře najdete sochu svatého Jana Sarkandra.

Malby na stěnách pocházejí z 30. let 20. století a jsou dílem jihomoravského malíře Jano Koehlera, autora mozaiky na hostýnské Jurkovičově křížové cestě. Ornamenty pro Koehlera maloval bystřický „kostelní malíř“ Jan Ježek.

Malý, vyšší, nejvyšší
Z. Š.: Původní dřevěný kostel vzal zasvé při povodni, ta poškodila i hřbitov kolem něj. Roku 1564 byl proto zřízen nový hřbitov v Havlíčkově ulici a taky kaple, která podle potřeby suplovala farní kostel. Víme, že po prvním požáru postavený kostel měl nižší střechu – dřevěnou šindelovou – a cibulovitou věž. Původní měl sakristii pouze v přízemí – na to jsme přišli, když jsme opravovali pultovou střechu nad sakristií. Tam byla vidět původní okna, dole. Když jsme odkryli střechu, ukázaly se zazděné ohořelé otvory i trámy. Tento náš kostel rottalovský, už třetí vpořadí, je vyšší. Dostal jehlancovou věž, která má až po vrchol kříže 59 metrů. Tady na oltářním obraze je vidět poslední věž kostela. Je poměrně strohá a podobá se  kostelům ve Štýrsku, kostelům alpského typu.

Z. Š.: Když jsem tu jako kluk ministrovával, stával tady oltář, na kterém byl klasický obětní svatostánek a nad ním ve svatozáři stříbrný obraz Panny Marie Svatohostýnské. Vedly k němu z této úrovně asi čtyři stupínky  a všichni tomu říkali schody do nebe. Ten oltář zrušili tak kolem roku 1972, kdy po koncilu bylo dovoleno sloužit mši zády ke svatostánku. Z toho oltáře zbyli  jen andělé, svatostánek a obraz Panny Marie – zbytek je pryč. Malovalo se tu naposled asi v roce 1982, ornamenty zůstaly a pořád připomínají období Jano Koehlera a Dušana Jurkoviče – to je vzácné. Teď je tendence všechno malovat nabílo. Ve farní kronice je napsáno, že za děkana Langa v 70. letech zmizel z bystřického kostela oltář, a také se ví, že moderní pan děkan žádal po památkářích, aby se nástěnné malby zamalovaly. Je štěstí, že to tu zůstalo v původním stavu.

E. N.: Když se podíváte nahoru na strop, uvidíte obraz s alfou a omegou a na něm Krista,  vládce světa. Ten obraz, malou skicu, máme v muzejní sbírce a bude k vidění v srpnu na výstavě díla Jano Koehlera.

P. M.: Když už se díváte ke stropu, otočte se dozadu k varhanám. První zmínka o nich je z roku 1685, byť s otazníkem. Víme o tom, že v bystřickém kostelíku byl portativ nebo regál – přenosné varhánky se snímatelnou klávesnicí či pedály. Ten se mohl přemisťovat. Měl ale nevýhodu, že se musel pořád ladit a lehce se mohl poškodit. Pozitiv tu asi taky byl – malé přenosné varhánky spojené napevno. První velké varhany tu byly podle zápisků učitele Josefa Krumpolce  v roce 1756. Měl je stavěn nějaký Müller, nástroj měl mít 12 rejstříků a měl stát 900 zlatých. Nakonec se nestavěly. Varhany pak stavěl Adam König, což byl velmi známý varhanář, který působil v Olomouci. Při stavění varhan König zemřel a dostavěl je František Horčička starší (měly 17 rejstříků a stály 1.500 zlatých). Jak tento nástroj skončil, nevíme. Víme ale, že v roce 1840 postavil Jan Neusser z Nového Jičína nové varhany za 600 zlatých. A šlo o totální přestavbu Horčičky, kromě skříně. V roce 1912 byl Neusserův nástroj přestavěn firmou Rieger – a tyto varhany tu byly do roku  1947, kdy byly firmou Rieger a Kloss značně rozšířeny a přestavěny do dnešní podoby. Horčičkovi byli dva, zřejmě otec a syn. Varhanářství s sebou neslo dvě profese – stavby píšťal a jejich zvuk a stavbu varhanní skříně kolem píšťal. Podle té varhanní skříně poznáme, že to stavěl Horčička. On měl specifický výtvarný projev – jeho práce se pozná podle špic, které vycházejí z píšťalových polí. Špice se objevují mezi dvěma píšťalovými věžemi. Z toho usuzujeme, jak ty původní Horčičkovy varhany byly velké. To ostatní je přistavěné v roce 1947.  Zajímavý je přední díl v zábradlí – ten není funkční. Byl přidaný do zábradlí kůru z estetických důvodů, aby zakryl varhaníka. Varhany jsou to podařené, přestože firma se nevěnovala každému nástroji s pečlivostí. Cenné varhany v Rajnochovicích v roce 1912 třeba firma Rieger a Kloss zkazila, nezachovala barokní zvučné rejstříky. V Bystřici se podařilo zachovat velmi vyrovnaný zvuk rejstříků. Po kolaudaci v roce 1947 si je prof. Michálek z Brna, který byl hlavním kolaudantem, velice pochvaloval.

V souvislosti s varhanami bych se ještě rád vrátil k děkanu Langovi, což byla zajímavá osobnost. On byl modernistický kněz, ale zároveň se bál konfliktu s mocí. Byl to taky výborný muzikant a měl absolutní sluch. Dali tenkrát do varhan jazykové rejstříky, což jsou výrazné ostré rejstříky, které se hodně uplatňovaly v barokních skladbách. Pan děkan ale měl rád klid, takže přikázal jazykové rejstříky vyházet. Pár se jich pak ještě našlo, ale kde všechny skončily, se neví. Stálo by to za doplnění, ale bylo by to finančně náročné. Faktem je, že  když se tyhle varhany dají do pucu, je to skutečně velice dobrý nástroj. To víte, varhany musí odolávat zubu času, zvířatům, plísním, počasí – a konec konců i varhaníkům… 

Krov není pro ozdobu

Z. Š.: To, co tu cítíte, to je netopýři trus…Tady jsme nad chrámovou lodí, to je přechod, tady přibližně máte ten obraz s alfou a omegou a tamta valená klenba, to je presbytář. Krov je původní z 18. století, světlejší trámy jsou nové. Když se podíváte sem na hlavní věž, uvidíte obrys a původní výšku střechy starého kostela. Pak to zvedli, věž přistavěli a udělali střechu na alpský způsob. Zatékalo sem, tak za děkana Langa, tak v letech 1957–60, se dávala nová krytina. Byla tu původně přírodní břidlice a byla těžká, dnes jsou tu ocelové šablony, a co je zvláštní, jsou šroubované, každá taška je šroubovaná. Začistily se tenkrát klenby a na to se dělaly rádoby skořepiny z betonu silné asi 15 cm, tady  je to stažené ocelovými obručemi. Kdyby šlo o klasickou skořepinu, která ve vyztužená a ukotvená do zdi, asi by to mělo smysl, ale dávat prostý beton, to bylo podle mě úplně zbytečné. Dneska se domníváme, byli jsme tu se statikem několikrát, že to spíš zatížilo klenby a hlavně stěny, které nesou pilíře. Kostel má pak  tendenci se rozestupovat.

Po celém obvodu krovu jsou dvě hlavní pozednice. Ty vlastně roznášejí celou váhu několika set tun vlastní krovové konstrukce do obvodového zdiva a vazní trámy si to pak zas sestaví dohromady. Tam v tom rohu, v přechodu mezi presbytářem a lodí, byly pozednice  totálně shnilé v délce cca 2m, váha krovu se roznášela nerovnoměrně a kostel se začal lámat. Bylo potřeba je opravit. Taky se v minulém roce injektovaly základy kostela. Víme, že Bystřička původně netekla tak, jak jsme zvyklí, ale tekla přes náměstí. Původní kostel byl stavěný ze dřeva a uzpůsobený bezprostřední blízkosti vody. Pak se přeregulovala Bystřička na druhou stranu. Ale  protože byly vrstvy podloží stále nasáklé vodou, postavili i nový kostel na dřevěných pilotách a sakristii na dřevěném roštu, který byl osazen na dřevěných pilotách. Tím, že se náměstí odvodnilo, za posledních 80 let klesly i hladiny spodních vod, dřevo v podloží kostela začalo vysychat  a s tím přišly všechny novodobé problémy. Pokud není dřevo ve vodě, rychle trouchniví.

Loni na podzim při opravách jsme zrušili betonový chodník kolem kostela. O tom betonovém chodníku se psalo  v 60. letech ve farní kronice. Prý musí u kostela zůstat, protože zabraňuje tomu, aby se přenášely na kostel  vibrace z projíždějících aut. To je spíš úsměvné, protože šlo o pouhých 20 čísel betonu na blátě. Dneska je kolem objektu kostela odvodnění, drenáže, beton je pryč, byla obnovena původní kamenná dlažba, která byla pod ním – dochoval se malý kousek o výměře cca 3,1 m2. Při odvodnění kostela jsme našli původní základ starého dřevěného kostelíčka.

Václav, Arnošt a Svatý Jiljí
P. M.: Bystřický kostel měl původně tři zvony. Za 1. sv. války byly ale zvony ze zvonoviny zrekvírovány, tak se po válce nezvonilo. Ten největší zvon je Václav a  menší vedle  Arnošt. Pojmenovány jsou po největších donátorech – první po Václavu Zbořilovi, druhý po Ernstu Loudonovi.  Loudon na zvony sice dal 15.000 zlatých, a Zbořil jen 4.000, ale byl to starosta a pro město byl zřejmě důležitější, tak je větší zvon pojmenován po něm.. Oba zvony vyrobili ve Vítkovicích. Zvláštní je, že Vítkovice byly monopolním dodavatelem ocelolitinových zvonů, a přitom nemají žádné záznamy o tom, co a pro koho kdy vyráběly.  O zvonech se tedy nedá ani podle čísel na nich nic vyražených nic oficiálního dohledat. Víme, že pocházejí z roku 1921. V roce 1936 nechal páter Worel, výrazná osobnost, udělat pro kostel další zvon ze zvonoviny. Ten byl ale na začátku 2. sv. války zrekvírován jako první, bylo to přesně  13. dubna 1942. Když ho sundávali (vážil 808 kg) lano prasklo, zvon spadl na schody a rozbil se o ně. Dnes už máme zase tři zvony – tenhle menší zvon je nový, jmenuje se Svatý Jiljí a roku 2012 jsme byli u jeho výroby. Kolik zvony váží? Václav přes 1 tunu, Arnošt  670 kg a Jiljí z čisté zvonoviny má 490 kg.

Otvíráme obě okna věže, která letos o Velikonocích při dnu otevřených dveří musela zůstat kvůli sněhové vánici pevně zavřená, a díváme se k severu, jak bílá podkova předzámčí obklopuje srdce zámku se spletí chodeb a  kruhovým sálem, a k jihovýchodu na mozaiky tulipánových záhonů dole a známou siluetou hostýnské hory nade vším.  

P. M.: Chcete si zazvonit? Radši ne. Tady v té věži strašně rychle ubíhá čas. Když tady jste sami a zvon najednou spustí a začne odbíjet dvanáctou hodinu, jsou to ohromné rány. Já tu jednou sám byl, zrovna jsem měl v té době rozečtený detektivní román Zvony smrti – to si dovedete představit ten zážitek!

Dál půjdeme příště. 
                          

Připravila msch