Abych pravdu řekl, na moje řešení matematických úloh v den sv. Mikuláše se vždy těšila celá ulice, téměř všichni, kdo o tom pouze smítko věděli. Ulice Hostýnská přijala pro ten čas jméno Mikulášovo, celá ta sláva se odehrávala v Mikulášově domě za účasti mnoha členů rodin  z celé ulice. To vše před pětapadesáti lety. I tentokrát jsem byl připraven ohromit, ačkoliv mí rodičové tušili, že tomu tak pravděpodobně nebude. Byli velmi zarmouceni mým počtářským zádrhelováním.
V životě mi postačí 7 x 8, to druhé je něco podobného, myslel jsem si. Slyším dodnes tu zákeřnou otázku příchozího sv. Mikuláše s velkým rancem plným dárků, andělem ochotným pomoci každému a s čertem chystajícím pytel na nehodné a neučící se ratolesti. Jímala mě hrůza!

„Učil ses celý ten dlouhý rok, Honzo?“ zaznělo před zaplněnou místností.„Pomalu, pomalu ...“ odpověděl jsem po zvyku starších. Čert již trochu neohebným jazykem dodal: „Lepší jak ho…honem.“ A potom zaznělo to veleznámé: „Kolik je 7 x 8?“ „56!“ prohlásil jsem hrdě. Věřil jsem, že to postačí, a potom hurá na dárky!„A 8 x 7?“ zeptal se dodatečně sv. Mikuláš. Čert už pro mě chystal cejch věčné hlouposti. Matematické spory mi byly najednou vzdálené, objala mě se vší úctou hrůza, pot se objevil v každém záhybu těla a v tom okamžiku jsem si uvědomil, že je to navlas stejná situace jako vloni, předloni a ještě dříve, co mi sahala paměť. To snad ne! Opět ostuda? Nabeton! A nikdo mi nechce pomoci, včetně anděla!

Hrome! Kolik je 8 x 7? Jasně: 57! Má odpověď byla jednoznačná a neměnná. Zato málo přesvědčivá pro sv. Mikuláše. Spolkl jsem slinu a zalapal po dechu. V očích se mi najednou objevil děs a skryté odhodlání, o kterém jsem věděl pouze já. V sebeobraně jsem byl odhodlán použít jakýchkoliv prostředků. Nepatřil jsem mezi ty, kteří kajícně řeknou nevím. 8x7 je a bude vždy 57 a hotovo!

V koutě obývací místnosti visela velká polévková naběračka z porcelánu. Uchopil jsem ji a rozmáchl se s veškerou silou svého nevyzpytatelného vzteku. Sv. Mikuláš to pocítil na  čele. Dekorativní střepy se rozletěly na všechny strany; bělostný vous posla nebes spadl na podlahu, ozdobná pokrývka hlavy sklouzla na kuchyňský stůl. V pravici mi zůstalo držadlo a v mysli představa hrdinných  počinů Old Shatterhanda.
Neměl jsem snahu se ani nadechnout. Na sv. Mikuláše a ostatní jsem se díval s mnohozjevným výrazem. Jak běžely vteřiny, nezmenšoval jsem se, ale ve vlastních očích pomalu rostl. V postavě sv. Mikuláše jsem najednou poznal staršího kamaráda. Nepravý čert se zachoval jako zbabělec, nezaváhal a včas utekl i s bramborami v pytli. A ten spásný anděl byla pětinásobná máma z vedlejšího domu. Podívala se na mne jako na utečence z jistého ústavu a rozhodla se, že celý sv. Mikuláš jí může být ukradený. „Kde deš, Mariano?“ ptalo se současně několik dospělých anděla.
„Do šiti!“ Všichni si pomysleli, že anděl neumí říkat ř. „Mam doma rozdělane dvoje gatě a mantl!“
Zatím otřesený sv. Mikuláš drkotal nahlas: „ …je opět 56!… a zase 56!… do skonání světa… 56!“ Na čele  se mu zvětšovala velká modrající boule…

Ne každá bitevní vřava dozajista sbližuje. Naplnilo mě kruté poznání, že všichni z Mikulášovy suity jsou lháři, že sv. Mikuláš není vůbec sv. Mikuláš, anděl není andělem a čert čertem. Zčervenal jsem a nejraději bych býval zalezl někam pod stůl. Vypadalo to, že někdo konečně něco podotkne, mentorsky zvedne ukazovák. Ale nic! Já se kousal do rtů.
Přítomní vážení otcové rodin a laskavé maminy přemýšleli horečně, co říci. Nakonec někdo pravil polohlasně za všechny: „Bože, zde postává ve smrtelných bolestech sv. Mikuláš, kterého jsi k nám poslal, přijmi ho zpět s takovou radostí, s jakou my ti ho posíláme…“

Chumelilo. Velké vločky narážely do okenních skel a tiše doprovázely každého na cestě domů. Člověk zajisté hlavou zeď neprorazí, ale zato přijde na nové myšlenky. Když se to vezme kolem a kolem, 8 x 7 je asi opravdu 56!

 Jan Koščak