Foto z depozitáře

V tomto čísle Zpravodaje se do depozitáře bystřického muzea podíváme naposledy. Protože jde o vydání vánoční, rozhodli jsme se vám tentokrát ukázat předmětů více. Všechny mají společné téma – madonu a narození Páně, symbol Vánoc.

První dokument dokládající křesťanské slavení Vánoc pochází ze 4. století. S postupným rozšířením křesťanství se Vánoce z Říma dostávají i do zbytku Evropy. Ve středověku se oslavy Vánoc rozšiřují masověji a v raném novověku se k nim přidávají i mnohá regionální specifika. Nejstarším vánočním zvykem je zpěv koled, ty se údajně objevují už od 13. století. Podle legendy se prvním autorem koledy stal svatý František z Assisi. V 16. století se v Čechách poprvé objevuje Betlém, na začátku 19. století vánoční stromek, který se k nám dostal z Německa. Nejmladším českým zvykem je kapr na štědrovečerní tabuli. Rybu, coby postní jídlo, znali v Čechách už v 16. a 17. století, k rozšíření kapra jako vánočního jídla došlo ale až na konci století 19. Na Valašsku dlouho přetrvával na vánoční tabuli houbový kuba. K Vánocům patří i velká spousta dalších regionálních zvyklostí.
   Vraťme se ale k původnímu, tedy církevnímu, významu Vánoc a jeho uměleckému ztvárnění. Narození Páně zachycovali doboví autoři už v 6. století. Své představy čerpali z druhé kapitoly Evangelia sv. Lukáše, zde bylo zobrazeno narození Ježíše Krista v chlévě a také andělé oslavující tuto událost. Z druhé kapitoly Evangelia sv. Matouše potom pocházejí inspirace pro výjevy s tématikou příchodu tří biblických králů.

   Klasická vyobrazení narození Páně najdeme v bystřickém depozitáři dvě. Umělecky cennější z nich je německá ocelorytina nazvaná Die Heilige Nacht – Svatá noc. Jde o grafický list, který podle původního obrazu italského malíře Antonia Allegri da Correggia z roku 1530 vytvořil anglický rytec William French ve 2. polovině 19. století. List nechala vytisknou drážďanská galerie. Druhým vyobrazením je lidový nástěnný sádrový reliéf. Má barevnou polychromii a tvar antického chrámu, v němž klečí u jeslí s právě narozeným Ježíškem Panna Maria a sv. Josef. Nad nimi se vznášejí čtyři hlavy andílků. Reliéf, či snad také domácí oltářík, pochází z přelomu 19. a 20. století. K dalším „vánočním“ obrázkům bychom mohli připočítat také obrázek Svaté rodiny, na němž poněkud méně tradičně Panna Maria kojí malého Ježíška a sv. Josef starostlivě přihlíží. Tento drobný obrázek, podobně jako dva následující, zatím nebyl odborně určen a stejně jako ony není signován autorem, případně kopistou, ani datován. Jeho odborné určení bude proto poněkud obtížnější. Obrázek kojící Panny Marie je namalován olejovou barvou na plátně, stejnou technikou je provedena i barokní madona s dítětem. Lze ji datovat do 18. století, a je tedy z dnešních předmětů z depozitáře nejstarší, ačkoliv co do „muzejních přírůstků“ patří k těm novějším. Do sbírek se dostala až v roce 1980. Poslední z trojice madon je další nedatovaný a nesignovaný obrázek drobných rozměrů vytvořený tentokrát technikou olejomalby na dřevě.

   V naší zeměpisné oblasti neobvyklým zobrazením Panny Marie s dítětem jsou dvě ikony. Obě, podobně jako i dvě předešlé madony, pocházejí z pozůstalosti Františka Táborského a do sbírek muzea se dostaly po jeho smrti v roce 1940. Nejstarší ikony vznikaly v 5. století u Koptů a tvořily se technikou tzv. enkaustiky (barvami s voskovým pojidlem vpalovanými k podkladu), později temperami. Barvy se nanášejí na dřevo někdy ještě podložené plátnem. O ikonách se tvrdí, že se nemalují, ale píšou – ikona je zdrojem poučení pro člověka, který neumí číst a psát, je textem vyjádřeným malířskou technikou. Ikony pocházejí z Byzance, rozšířily se v 8. století v Cařihradu, ve 14. století na Krétě a v Moskvě. Při zobrazování svatých na ikonách dominují většinou dvě barvy oděvu – modrá a červená. Červená symbolizuje lidství, modrá božství. Proto bývá často Kristus oděn do červeného šatu, přes nějž je přehozen modrý plášť, u Panny Marie je oděv opačný. Některé ikony jsou vsazeny do zlacených tepaných rámů. Ikony ze sbírky Františka Táborského jsou zřejmě památkou na jeho cestu do Ruska na konci 19. století. Na jedné z nich je Táborského rukou uvedena poznámka „Moskva 1896“.

Dalším obrázkem s madonou, tentokrát Štípskou, je dřevoryt z dílny štípského autora Cyrila Mašléka. Autor jej datoval rokem 1739, je tedy barokní, podobně jako druhá popisovaná madona s dítětem. Na rozdíl od olejomalby se ovšem jedná o práci lidovou. Tvorbou dřevorytů s motivy Panny Marie Štípské coby poutních upomínek proslula rodina s téměř identickým jménem – Mašlíkovi. Bylo to  ve Štípě ve 2. polovině 19. století. Jednalo se  pravděpodobně o potomky autora této madony.

Poslední dvojice madon jsou sošky, v obou případech lidové polychromované dřevořezby. První z nich je soška Panny Marie s Ježíškem v náručí, která byla určena k pověšení na stěnu. Druhá, Panna Maria Hostýnská stojí na podstavci, který tvoří silný mrak a půlměsíc. V levé ruce drží Ježíška. V tomto případě jde spíše o tzv. výklenkovou plastiku, tedy sošku, kterou si lidé umisťovali do výklenků ve štítech domů. Obě sošky  pocházejí z 19. století.

   Všechny předměty, ať už se jedná o lidové dílko neznámého valašského řezbáře, hodnotný barokní či renesanční obraz významného evropského malíře nebo pravoslavnou ikonu, mají jedno společné. Vyprávějí prastarý příběh o matce a jejím právě narozeném dítěti, které se tak jako my narodilo nahé a stejně jako my mělo hlad a žízeň. A přesto se k němu jako k záchraně upíraly v historii lidstva zraky mnoha chudých i bohatých, mocných i těch docela bezvýznamných.
             -eda-