Della Rovere – pánové z Dubu
Rod, z něhož Františkův otec pocházel, vznikl spojením dvou italských šlechtických rodů, z bohatého a vlivného rodu della Roverů a Montelabbatů. Z rodu della Rovere („pánů z Dubu“)  pocházeli i dva papežové. Nejslavnějším členem rodu se stal františkánský mnich Francesco della Rovere, který se v roce 1467 stal kardinálem a o tři roky později papežem. Jako papež užíval jména Sixtus IV. a proslul mimo jiné jako zakladatel slavné Sixtinské kaple. Druhým papežem, který z rodu della Rovere vyšel, byl Sixtův synovec Giuliano, který se stal v roce 1471 kardinálem a od roku 1503 používal jako papež jméno Julius II.
   V 16. století získali della Roverové titul vévodů z Urbina, který jim byl zrušen roku 1626, kdy papež Urban VIII. přičlenil Urbino k papežským územím. Poslední členkou rodu byla Vittoria, která se v roce 1633 provdala za toskánského vévodu Ferdinanda II. Medicejského. Jedna z větví rodu odešla po druhé světové válce z Itálie do Ameriky, kde existuje dodnes.
  
Montelabbate či Monte Cabbate?
Nejvýznamnějším členem druhého italského rodu, který se psal po obci Montelabbate, byl Gian Giacomo Leonardi. Vystudoval právo v Bologni a působil jednak jako vojenský inženýr ve službách pánů della Rovere, a jednak jako diplomat pro papeže Julia II. V první polovině 16. století jej Julius II. jmenoval svým osobním vyslancem v Benátkách, a tento post si Leonardi udržel po dobu plných třiceti let. Byl uznávaným diplomatem a poskytoval rady mnoha jiným. Za jeho služby jej papež Julius II. bohatě odměnil. Nejenže udělil Leonardimu titul vévoda z Montelabbate, ale dokonce mu dal právo přidat ke jménu Leonardi di Montelabbate také rodové jméno della Rovere. V roce 1558 získal Leonardi pravidelnou roční penzi a v roce 1562 zemřel. Od jeho potomků se tedy už setkáváme se spojeným jménem della Rovere di Montelabbate. Montelabbatové se později stali také významnými sběrateli umění, v jejichž sbírkách najdeme mimo jiné i portréty od tak zvučných malířských jmen, jako byl např. Tizian.
Zatímco pravopis obce, po níž se rod psal, je vcelku jednoznačný –  Montelabbate, či latinsky Monslabbatis, najdeme u rodového jména variant hned několik. Od Montelabbate, přes Montelabate, Monte l´Abbate a Abbate až po Monte Cabbate. Poslední varianta je ovšem nesmysl. Vznikla pravděpodobně špatným přepisem, obec s názvem Monte Cabbate totiž v Itálii nenajdete.

Bystřičtí členové rodu – František Antonín
O prvním bystřickém Montelabbatovi Gianu Giacomovi toho mnoho nevíme. V soupisu archiválií uložených v Moravském zemském archivu se dočteme, že mu byl udělen český inkolát v roce 1753 a současně s ním i titul baron. Zato jeho syn František Antonín vyvolává už léta pozornost brněnských historiků umění. František Antonín patřil nepochybně k největším osvícencům a nejvzdělanějším vlastníkům bystřického zámku. Jeho hlavním sídlem byl zpočátku palác na brněnském Zelném rynku. Zde působil jako člen zednářské lóže „U vycházejícího slunce v Orientu“, stýkal se s osvícenským rakouským barokním myslitelem, právníkem a spisovatelem Josefem Sonnenfelsem a najdeme ho jako člena mnoha šlechtických spolků a sdružení. František Antonín získal v mládí vynikající vzdělání, na svém bystřickém panství založil manufakturu na výrobu fajánse a anglické kameniny a provozoval zde i divadlo.
František Antonín della Rovere di Monte l´Abbate zdědil také mnoho velmi cenných uměleckých děl, mezi nimiž najdeme obrazy od Tiziana, Rembrandta, Petra Brandla a mnoha dalších významných evropských malířů. V roce 1801 byla podle písemných pramenů obrazárna obsahující 66 olejomaleb a 21 mědirytin přemístěna z Brna do bystřického zámku, kde ale její stopy mizí. František Antonín zemřel v roce 1804 a Bystřici pod Hostýnem po jeho smrti převzal na základě Františkovy poslední vůle z 6. ledna 1800 jeho synovec Jan Nepomuk hrabě Wengersky.

Rod Wengerských pocházel ze Slezska a byl jednou z větví starého polského rodu Wengierski. Známým členem rodu byl např. Gabriel Wengersky, wroclavský hejtman, který byl povýšen i do českého panského stavu. Jeho syn Karel Gabriel získal na našem území titul hraběte. August Emanuel, manžel Jenovéfy Montelabbate, sestry Františka Antonína, byl vnukem Gabrielovým. Jejich syn, a pozdější majitel bystřického zámku, Jan Nepomuk Wengersky byl poslancem moravského zemského sněmu a podobně jako jeho strýc František Antonín patřil k moravským osvícencům, příznivcům vzdělanosti a umění. Převzal zřejmě bystřickou sbírku obrazů a založil zde i knihovnu, která byla později začleněna do knihovny Loudonské. Jako připomínku příbuzenství Wengerských s Montelabbaty připojil ke svému jménu i toto jméno a psal se jako Wengersky–Montelabbate. Na rozdíl od svého strýce nebyl jen mecenášem umění výtvarného, ale i hudebního. V zámku nechal vyzdobit sváteční sál egyptskou výmalbou a založil zde i první zámecký park. V Bystřici působil od roku 1805 do své smrti v roce 1827. Podobně jako jeho strýc ovšem zemřel bez manželky i bez dětí. Podle závěti Františka Antonína della Rovere di Montelabbate se Bystřice pod Hostýnem proto dostala jako dědictví do rukou posledních šlechtických majitelů – Loudonů.

A jaké příbuzenské svazky byly mezi Montelabbaty, Wengerskými a Loudony? Protože jak František Antonín Montelabbate, tak Jan Nepomuk Wengerský zemřeli svobodní a bezdětní, jsou zde spojujícím článkem dvě ženy. Tou první je Františkova sestra Marie Jenovéfa. Jejím prvním manželem byl, jak už jsme zmínili, August Emanuel Wengersky. Z tohoto manželství pocházel už zmiňovaný syn Jan Nepomuk Wengerský. Druhým manželem hraběnky Marie Jenovéfy se stal rakouský šlechtic Jan Ferdinand hrabě Fünfkirchen, s nímž měla Marie Jenovéfa dceru Amálii hraběnku z Fünfkirchenu. Amálie se provdala za Johanna Ludvika Alexandra Loudona, synovce slavného generála, a jejím synem byl všem Bystřičanům dobře známý šlechtic Olivier Loudon. Ale o něm zase příště.