(O festivalu, jeho vzniku a českém filmu vůbec si budeme povídat s panem Tichým ve vánočním čísle Zpravodaje.)

Tématem 14. ročníku Filmového Tesáku byly právě filmy Vojtěcha Jasného – celovečerní, krátké i dokumenty. Od pátku do neděle se jich promítalo celkem dvaadvacet – od skvělé volné trilogie Touha (1958), Až přijde kocour (1963) a Všichni dobří rodáci (1968) až po exilový dokument Proč Havel? z roku 1991. Všechny filmy, kromě dvou, pocházely z bohaté filmotéky Vítězslava Tichého. Chybějící Českou rapsodii přivezl při této příležitosti Vojtěch Jasný panu Tichému darem a film Klaunovy názory, jeden z nejlepších Jasného filmů natočený podle literární předlohy H. Bölla,  promlouvající o smyslu umělecké tvorby a lidské osamocenosti, byl za šťastných okolností  krátce zapůjčen specialistou na dějiny české kinematografie doc. Jiřím Voráčem z brněnské filosofické fakulty.

V bystřickém kině se kromě České rapsodie promítala ještě Jasného minikovbojka Magnetické vlny léčí. Oba filmy šestaosmdesátiletý režisér divákům sám představil. Vzpomínal na pohnuté okolnosti vzniku České rapsodie, kterou točil jako filmovou báseň beze slov v roce 1969 pro výstavu EXPO 1970 v japonské Ósace. Teskné obrazy moravské krajiny a mlčící tváře lidí konfrontované s truchlivými tvářemi svatých z gotických chrámových maleb, vesnická kapela kráčející sněhem a hrající pohřební marš okupovanému Československu. „Psali, že jsem v tom filmu vyplakal duši,“ dodal režisér a vzpomněl, že v roce, kdy se film promítal, odešel se svou rodinou do exilu. Jeho novým domovem se pak stalo Rakousko a později Amerika.

Do zcela jiné nálady a jiného prostředí přenesla diváky miniatura natočená podle povídky O´Henryho nazvaná Magnetické vlny léčí (1965). „To je moje jediná kovbojka,“ smál se režisér a prozradil, že dvě ústřední role naoko nemocného soudce a podvodného léčitele z Divokého západu si pánové Werich a Sovák na poslední chvíli na Werichovo urputné přání prohodili, a Jiří Sovák tedy musel od základů změnit i arzenál svérázných vtípků a průpovídek pro danou roli připravených. („Mně se vám někdy ráno zdá, že vstávám, ale pak zjistím, že stále ležím…“). Udělal to prý nakonec rád a s vervou. Ostatně, jak říká ve filmu J. Werich alias dr. Wahoo: „Budete-li dostatečně svobodně chtít, bude se vám pak lépe muset.“

Přes mnohostrannost své tvorby se během festivalu na Tesáku představil Vojtěch Jasný hlavně jako obrazový lyrik. „Jsem básník!“ opakoval několikrát důrazně na besedě v bystřickém kině a rozhodně odmítl, že by jakákoliv drobnost v jeho filmu, třeba jen pokažený deštník, který nejde otevřít, když se všechny ostatní už otevřely, byla nahodilostí. V závěru besedy režisér prozradil, že pracuje na novém filmu s námětem velmi prastarým – na Božské komedii.

Během svého uměleckého života pracoval Vojtěch Jasný na desítkách filmů, čtyřikrát byl oceněn na filmovém festivalu v Cannes, v čemž se mu může rovnat pouhých 12 režisérů na světě, a získal cenu za celoživotní přínos české kinematografii. Trofej pro čtyřnásobného laureáta filmových festivalů v Cannes ozdobenou pravým měsíčním kamenem přivezl ukázat i do Bystřice a každý se jí chtěl dotknout. Rozhodný a rázný režisérský charakter Vojtěcha Jasného se i tady projevil naplno. „Tohle kino si nenechejte za žádnou cenu vzít!“ vyzval Bystřičany, „to by přece byla obrovská škoda!“ „A pusťte tam i zvuk, zvuk pustit, bez toho to nemá smysl, a vůbec, dejte to zrovna od začátku!“ volal nahlas do promítací kabiny, když se to s Rapsodií napoprvé poněkud nepovedlo. „A ty dveře zavřete, ať sem nejde světlo!“ Vstala jsem a dveře zavřela, čímž jsem se hrdě zařadila po bok všech věhlasných českých i světových herců, jimž Vojtěch Jasný kdy udílel režijní pokyny.

msch