Zuzana Malénková si pro „svůj  dům“ vybrala druhé patro zámku, které svou syrovostí a neukončeností pomohlo podtrhnout účinek jejích obrazů. Nabídla v něm svůj sklad (bazar) vzpomínek na každodenní drobné všednosti, kdy modelem jsou jí věci nejbližšího okolí: interiér pokoje, detaily z koupelny nebo krajiny vnější, jako řepkové pole, mosty, či industriální konstrukce staveb. Stejně tak jako kdysi bílé stěny či drahé tapety honosných interiérů zámku  postupně pokrývá grafika prachu a plísní, stíny otisků dřívějšího mobiliáře či různých sond, tak i na původní náměty obrazů jsou vrstveny další a přepisují původní příběh do nového významu, jiné vzpomínky a nálady. Tato proměnlivost, nestálost až tekutost paměti se stává vlastně hlavním tématem – zdrojem inspirace.

   Ambicí Zuzany Malénkové patrně není, aby divák její asociace a vzpomínky dešifroval. Každý máme své vzpomínky a jejich emoce jsou vždy obtížně přenosné na druhého. Zuzana Malénková chce spíše ukázat, jak se představa nebo vzpomínka během její tvorby proměňuje, jak jedna myšlenka ovlivňuje druhou a jeden tah štětce evokuje ten další. Snaží se dát najevo, že vidění je aktivita, a nikoliv pasivní nazírání. Nabízí tedy možnost podívat se na svět jinak, z více úhlů a časových rovin. Příkladem může být vzpomínka na krajinu dětství, kterou překrývá skvrna hlásící se svými kvalitami a pomalu narůstá, jak výtvarnice bojuje a hraje si s její hlasitou hmotou, takže nakonec barva vše překrývá a přepisuje krajiny do jiné, nové podoby. Je vidět, že Zuzana Malénková nechce divákovu mysl paralyzovat nabídkou konkrétního okamžiku, protože ví, že na tuto chvíli, tuto vzpomínku, navazuje další a další. Příběh bude pokračovat a proměňovat se zase v něco zcela jiného.

   A tak se nabízí otázka, co je umění, co je krása? Je to rádoby krásný a drahý obraz pověšený nad sedačkou,  či řečeno s Ferlinghettim: „Ne, já spal s krásou/ podivínsky po svém/ párkrát jsem se s krásou/ lačně miloval v posteli/ a pak ze mě vystříkla nějaká ta báseň/ a pak ze mě vystříkla nějaká ta báseň/ na tenhle boschovský svět....“
Co je krása, co je umění? Nevím, nechám to na vás. Mně stačí radost z toho, že člověk se nebojí hledat a jít svou vlastní cestou.
                                                  fn