Dostavila se zima, alespoň podle kalendáře. Těžko říct, jaká letos bude, počasí přináší vpravdě nečekané zvraty.
Pamatuju si (už i já takto začínám větu), jaká bývala zima za mého dětství. Prostě napadl sníh a zůstal do jara. A nebyl to jen nějaký poprašek! Někdy se stalo, že jsme večer šli spát a sněžilo. Ráno jsme na sníh dosáhli z okna v přízemí, z planěk na plotě čouhalo sotva 10 cm. Když mi bylo asi 7 let, usoudili rodiče, že budu chodit do náboženství. Chodili jsme jen tři do evangelické rodiny, kam za námi pan farář jezdil. Po hodině nám domácí paní uvařila čaj, nabídla sušenky, a takto posilněni na cestu jsme vyšli. S kamarádem jsme bydleli v jedné ulici, tak jsme se poměrně dlouhé cesty večer nebáli. Z těchto cest si pamatuju krásnou zimu. Aut moc nejezdilo, kolem tma a velebné ticho. Sníh skvěle jiskřil ve světlech kolem cesty, my jsme si to klouzali prostředkem silnice, a když se stouplo pod lampu, vytvořily snášející se vločky nádherný bílý závoj. Horší to bylo, když nám jednou vyšlo náboženství právě na Mikuláše. To nebyl čas sledovat krásy zimy, naopak jsme hleděli být co nejdříve doma. Mikulášů s čerty chodilo docela hodně a dost jsme se jich báli. Než abychom nějaké potkali, raději jsme si zašli nebo se někam přikrčili a počkali, až přejdou. Do náboženství jsem přestala chodit dost brzy, hned jak jsem zjistila, že se před časem vzbouřil i můj starší bratr. Takže jsem i já, dítě celkem vzorné a rodičů většinou poslušné, kategoricky odmítla. Biblická dějeprava se přestěhovala mezi odložené knihy, pak na půdu a nakonec neznámo kam. 

Naší oblíbenou zimní hrou bylo skákat do „zámětí“. Na Chvalčově mezi vesničkou SOS a dnešním Javorníkem bylo místo pro naše rejdy. Každou zimu tam byly nafoukané obrovské závěje, od horního pole až dolů k cestě. Musely mít na výšku pět i více metrů. Velice se nám líbilo dělat si v nich domečky a bunkry. To jsme si doma „vypůjčili“ plechové lopatky, menší nebo větší, co kdo tajně z domu pronesl. Nesměli jsme je ztratit, to by byl mazec! Kolikrát se stalo, že jsme některému nešťastníkovi pomáhali hledat do tmy, aby neměl průšvih. No a vyzbrojeni vhodnými nástroji hrabali jsme ve sněhu kolmo i vodorovně tunely. Ty jsme propojovali a dále zvelebovali, abychom jimi mohli prolézat. Vůbec nás nenapadlo, že by nás sněhové masy mohly zasypat a udusit. Doma jsme se samozřejmě nechválili, čím si krátíme den. Sáňkovat se po závějích nedalo, spadaly k cestě poměrně strmě.

Na lyžování (ti zdatní) a na sáňkování (my ostatní dřeva) jsme chodili kousek dál – „do vývoza“. Je to ta stráň zhruba nad Javorníkem, ale tehdy nebyla zarostlá křovím. Byla to poměrně široká louka. Uprostřed si kluci postavili skokanský můstek, pod loukou byl hnůj přivážený z JZD. Kdo se moc rozjel, nebo když byl sníh zmrzlý, dojel až do hnojůvky. Stála zamrzlá v zasněžených kolejích od traktorů, o to zrádnější. To se ale často nestávalo, měli jsme dobře zmapované, kdy brzdit a kam až dojet bez úhony. Když jsme se večer vraceli domů, museli nás rodiče vysekávat z oblečení. Pletená čepice samý led, rukavice právě tak, sníh i pod bundou, obyčejné tepláky namrzlé, že nešly omést ani metlou. Kolikrát jsme i nějakou schytali. Boty kordovanky se musely vycpat papírem a pod radiátor kapala voda ze schnoucího oblečení.
Protože tehdy bývalo nejen hodně sněhu, ale i dost mrzlo, chodili jsme na potok bruslit. Zametli jsme kus ledu, na nohy nasadili brusle kačenky, kluci měli kanady, a už se jezdilo.

Kdysi jsme taky v partě podnikli cestu „hore po potoku“. Sešlo se nás snad osm dětí, tak od 6 do 14 let, a někdo vymyslel, že půjdeme po potoku přes zamrzlé splávky a nevylezeme na břeh. My malí jsme si brusle nechali pod mostem, velcí machři jeli na bruslích. Došli jsme ze Lhotky až skoro k mostu na Říce. Přes malé splávky to ještě šlo, zdolat ty velké byl problém. Jednak pod nimi mnohde hučela nezamrzlá voda, a pak taky byly moc vysoké. Škrábali jsme se na ně všelijak – jeden táhl, jeden tlačil, po břiše, prostě zuby nehty. Dolů to šlo daleko lépe. Sjeli jsme po zadku, beztak jsme byli celí mokří. Velcí kluci, hrdinové, dokonce skákali ze splávků na bruslích. Je zázrak, že si nezlámali nohy, jak se jim při dopadu zařízla brusle do ledu.
V posledních mnoha letech takové sněhové nadílky nejsou, taky potok zamrzá málokdy…

Přeji všem malebnou zimu.
Irena Hudcová