Salvator znamená zachránce – jak se cítíte jako držitelé takové ceny?
I. Š.: Cítíme se pořád stejně, ono se získáním ceny nic nezmění. Ale trochu zvláštní to je. Když někdo něco vyhraje ve sportu nebo v jiném oboru, tak od začátku usiluje o výhru, připravuje se na to a třeba trénuje  – tady to bylo něco úplně jiného...

Vyprošťovali jste v noci zraněného z hořícího vraku auta. Měli jste strach?
M. R.: Na začátku ne,  šlo to všechno ráz naráz. Když jsme pak na konci viděli, jak to auto za náma blaflo, až pak nás napadlo, že jsme se mohli bát. Ale to už bylo všechno vyřešený.
I. Š.: Každý má strach, ať je člověk na to naučený nebo není.
M. R.: Auto bylo obrácené a nádrž nahoře. Hořela. Vrak stál na čumáku v křoví a byl opřený spodkem o zeď. Kluci vypadli předním sklem pod něj, jenomže tam byly ulámané větve, trčely jako smetáky, a nedalo se k tomu vůbec přijít. Z jedné strany zeď, z druhé plot. Jdete do zúženého prostoru a do tmy. Tak jsme se k tomu dostali po kládě, po té ohořelé, co tam ještě dneska je. Ivoš vlezl dolů a já šel nahoru hasit – to se ale nedařilo.
I. Š.: Když jsem se pro toho kluka skláněl, bylo slyšet, jak hoří a prskají plasty. On pořád křičel  – zachraňte mě, pomožte nám, mám zlomenou nohu... Měl celý obličej od oleje, ruka byla taky zlomená. Říkal jsem mu, buď v klidu, jsme tady. Člověk si tím i sám dodával klidu. Volal jsem na Miloše, ať mi jde pomoct, protože jsem viděl, že oheň postupuje… Chytili jsme ho za ruce a za límec, on řval bolestí, a táhli jsme ho jako ve válečným filmu přes to chrastí až na cestu.
M. R.: Když jsme od toho byli tak dva tři metry, nádrž nahoře prohořela a benzín všechno zapálil. Oheň sjel po tom vraku, vypadalo to jako ohnivá opona... Bylo to hned.

Mladíci ale byli dva...
M. R.: Když jsme přijeli, auto už nějakou chvíli hořelo. Ten druhý se asi probral z bezvědomí a  vylezl z druhé strany mezi autem a zdí – tam byla štěrbina. Ale byl úplně dezorientovaný a nevěděl, kde je. On ani nevěděl, jestli to auto řídil, nebo jestli se vezl.

Myslíte, že zkušenosti z takové akce je možné zužitkovat pro další případ?
M. R.: Snad aby už žádný podobný nebyl... Každý případ je jiný. Máte sice výcvik, člověk je schopen se naučit, že vyběhne, udělá toto a vezme si tamto, ale když přijedete k nehodě, vystoupíte z auta a uslyšíte ten křik...
I. Š.: Hlavně je důležité říct, že kdyby nebylo paní Pánkové a jejího manžela, kteří bydlí poblíž a hned zavolali, tak by ti kluci byli asi po smrti a my bychom nesbírali žádná ocenění. Šlo tam o vteřiny.
Já osobně mám z celé té akce v hlavě jenom obrázky. Nic moc souvislého si nepamatuju. Vybavuje se mi třeba takový nesmysl, jak Miloš volal – pojďme, a já zas na něj – počkej, ještě tam mám botu! Někde se mi tam pod tím autem zaklínila. Že člověk v té hrůze má ještě čas myslet na botu...

M. R.: Snad si z toho kluci vezmou poučení a pochopí, že by si mohli na ten den nechat vystavit nový rodný list. To, že to dobře dopadlo, byla souhra náhod, souhra velkého množství lidí – a štěstí...

                                                                                                                                                                              msch