Historie Sokola v Bystřici pod Hostýnem
3. část

Kulturní život v sokolské jednotě fungoval od samotného počátku vzniku Sokola v Bystřici p. H. Podle dochovaných pramenů se hrálo první sokolské divadlo už 23. března 1896. Hra pod režijním vedením zakladatele Sokola Štěpána Sednika se jmenovala „Pro péro Sokolí“ a „All right“. Jenom v letech 1906 až 1913 lze spočítat  33 nazkoušených divadelních her. První divadlo pro děti se hrálo v roce 1908 –  „Sůl nad zlato“ od V. B. Plumlovské. Hru režírovala tehdy velmi zkušená herečka L. Ledvinová. Pohádka byla natolik úspěšná, že se v dalších letech vždy o vánocích hrála premiéra další pohádky. Dokonce i v době 1. světové války Sokol pořádal divadelní představení. Hrály se hry A. Jiráska, J. K. Tyla, N. V.Gogola, J. Nerudy, A. P.Čechova, L. Stroupežnického, F. S.Tůmy, J. Kvapila aj. S úspěšnou pohádkou „O pyšném Janíčkovi“ byli herci dokonce i v Hulíně.

Když se postavila sokolovna, kultura se stala neodmyslitelnou součástí sokolského života. Byla to nejen divadla, ale i např. mikulášské a silvestrovské večírky, šibřinky, hudební večery atd. Během následujících let se každoročně odehrálo alespoň deset divadelních premiér, a to na velmi vysoké úrovni.  V dobách tzv. první republiky před 2. světovou válkou často vyjížděli sokolští ochotníci hrát i po sousedních vesnicích a tahali kulisy a rekvizity pěšky na káře, třeba i na Rusavu.  Divadlo později patřilo k tak známým, že po 2. světové válce na divadelní představení do sokolovny zajížděli hostovat i takové osobnosti, jako byli známí pražští herci J. Vojta, K. Höger, J. Pivec, V. Fabiánová nebo pěvci  L. Janochová a  Dr. R. Vonásek  nebo  dirigent J. O. Karel, bystřický rodák, člen Velké opery v Praze. Mnoho z nich se kladně vyjádřilo o vynikajících hereckých vlohách bystřických ochotníků. Jen o bystřickém sokolském divadle by se dala napsat samostatná kniha.

Bystřický Sokol měl také svůj orchestr, který hrával i při divadlech a na koncertech. Kromě toho dal Sokol základy k pěveckému sdružení, ze kterého později vzešel známý bystřický pěvecký sbor Tregler. Tradiční a hojně navštěvované byly sokolské šibřinky.

Bystřický Sokol hrával i loutková představení, a to už v době, kdy ještě nestála sokolovna. V sokolovně se pak hrávala ochotnická a loutková představení až do počátku padesátých let, kdy byla i kulturní zařízení v tehdejším Československu sloučena a členové, pokud chtěli divadlo hrát, se museli přestěhovat na Sušil, který ti dříve narození znají pod názvem Svazový závodní klub Sušil.
V sokolovně se tehdy cvičilo dál, jen už nebyla majetkem Sokolů, ale sjednocené tělovýchovy.              

Období 2. světové války

S nástupem okupace Československa nastalo období, kdy si nikdo nebyl jist, jestli ho nesebere gestapo. Zpočátku ještě Sokol fungoval, ale ve ztížených podmínkách. Např. 9. července 1939 se mělo konat veřejné cvičení Sokola. Bylo povoleno, ale s podmínkou, že se nebude konat průvod městem a nebude žádný veřejný projev, který byl při této příležitosti zvyklostí. Ještě 8. 2. 1940 byly protektorátním Okresním úřadem v Holešově schváleny nové „Stanovy T. J. SOKOL“. Ale hned v příštím roce, 8. října 1941, byla činnost Sokola rozhodnutím říšského protektora zastavena úplně a 6. prosince téhož roku musela být odstraněna z budovy sokolovny i pamětní deska. Nakonec byl Sokol celostátně rozpuštěn. Jediné, co dobře fungovalo, bylo sokolské kino. Během války jej však Němci přejmenovali na kino „Viktoria“.
Bystřičtí Sokolové se ale nevzdávali. Dne 5. října 1944, po přistání tříčlenné parašutistické skupiny z Londýna, se mnoho členů Sokola aktivně zapojilo do protifašistického odboje. Mnozí pak spolupracovali právě s českými parašutisty z Anglie v odbojové skupině, která se jmenovala Clay-Eva a po válce se stala námětem pro knihu „Clay-Eva volá Londýn“. Kniha popisuje velmi odvážnou protifašistickou činnost celé skupiny. Hrdinsky se tehdy projevili zvláště manželé Bohunka a Vojtěch Zicháčkovi, kteří tři parašutisty skoro celou dobu ukrývali na zahradě ve svém včelíně. Byli si dobře vědomi toho, že jejich prozrazení znamená smrt celé rodiny. Ne všichni ale měli to štěstí, že se dočkali konce války. Sokolští bratři O. Dolák, O. Procházka, J. Filip, J. Novák, F. Kubič a sestra M. Ševčíková, kteří po celou dobu riskovali své životy, byli nakonec zatčeni a na konci války umučeni v koncentračním táboře Mauthausen.

         
Bystřický Sokol po roce 1945

Válka ještě neskončila, a Sokolové 5. května 1945 obnovili svou činnost. To ale neznamenalo, že Sokol hned dostal zpět svou sokolovnu. Teprve 31. října 1945 rozesílá tehdejší starosta ČOS Dr. Ant. Hřebík přípis všem sokolským jednotám, aby o svůj majetek na základě dekretu prezidenta republiky č. 81/45 Sb. urychleně požádaly. Již 28. října se uskutečnila v Bystřici p. H. první poválečná sokolská akademie.

V tomto období byl také na základě dekretů prezidenta E. Beneše vyvlastňován majetek Němců a kolaborantů. Sokol tedy 6. 11. 1946 podal žádost, aby mu byly přiděleny domy č. 522 a 527 včetně příslušných pozemků po německé občance Frant. Lustigové, manželce protektorátního starosty města Lustiga. TJ Sokol svou žádost zdůvodnila potřebou prostor pro byt sokolníka a společenských prostor pro mládež a pro administrativu. (Sokolník po dobu války totiž bydlel v provizorním bytě, který byl zbudován v hledišti loutkového divadla. Dokonce byl z této místnosti vystavěn na střechu komín pro vytápění. Sokolník měl za povinnost promítat filmová představení v kině, v sále sokolovny.) Také zde měl působit dramatický odbor pro nácvik divadel. Na pozemcích chtěli vybudovat tělocvičnu a hřiště. Tato žádost ale byla zamítnuta. Jedinou věcí, kterou Sokol tehdy získal do svého majetku, byl klavír zn. Blüther za odhadní cenu 6.000 Kč ve staré měně, protože ten původní němečtí vojáci v sokolovně rozbili. Bohužel rozbitý klavír nebyl jediným inventářem, který byl za okupace zničen. Při poválečné inventuře byla shledána ztráta na majetku v hodnotě 28.703 Kč.

V roce 1946 chtěla Valašská župa uspořádat župní slet. Tyto župní slety se měly konat každé dva roky. O jeho uspořádání bylo sice více zájemců z řad sokolských jednot, ale tuto výjimečnou možnost si doslova vydupal bystřický Sokol. Župní výbor totiž nevěřil, že tak brzy po válce bude TJ Sokol z malé Bystřice p. H. schopna župní slet zdárně uskutečnit. Přesto se ve dnech 28., 29. a 30. června 1946 nakonec v Bystřici p. H. župní slet pořádal a byl na tehdejší poměry impozantní. Při této příležitosti byl do zdi sokolovny opět slavnostně zasazen základní kámen.
Pořadatel župních sletů byl ale také povinen splnit celou řadu podmínek. Např. se zavazoval, že župě odevzdá z výtěžku sletu 50 % zisku. A to nebyly zdaleka všechny podmínky.

V listopadu 1946 dostává sokolská jednota povolení ke stavbě kotelny, komína a splachovacích záchodů a zřízení ústředního topení. Stavba kotelny s komínem byla vypracována za součinnosti projektanta sokolovny arch. B. Fuchse. Jen pro zajímavost, půdorys komína měl 245x245 cm v soklu  a jeho výška byla 24 metru. Začátkem roku 1947 si TJ Sokol podává žádost o uvolnění vázaného vkladu na 168.190 Kč na postavení kotelny, komína a zhotovení ústředního topení do sokolovny, které mělo stát 234.635 Kčs. V říjnu 1947 si sokolská jednota v Bystřici p. H. bere úvěr ve výši 150.000 Kč; ručiteli byli tehdy br. Anděloslav Valenta, ředitel firmy Impregna, a br. Dr. František Starý, místní lékař.
V prosinci 1946 žádá TJ Sokol o udělení licence k provozování loutkového divadla, jehož vedoucím byl zvolen br. Jaroslav Goldmann, který byl učitelem učňovských škol. Žádosti bylo vyhověno.

V roce 1947 se sokolská jednota rozhodla vybudovat v katastru Rajnochovic, v oblasti Na pasekách-Uhliska, rekreační středisko pro děti na ploše 3 ha pronajaté od správy státních lesů Rajnochovice. Již na podzim toho roku se začalo s přípravnými pracemi. Celá stavba měla finanční náklad asi 1.308.000 Kč s celkovou spotřebou 150m3 řeziva. Finanční podpora byla přislíbena i Ministerstvem sociální péče.

V dubnu roku 1947 žádá Sokolská jednota ministerstvo informací o možnost vydávání periodického časopisu s názvem „Sokolský dopis“. Pro tehdejší nedostatek papíru je tato žádost ale zamítnuta.

V tomto období znárodňování sokolskému kinu na sokolovně hrozilo také zestátnění.  Po řadě odvolání je kino na nějakou dobu zachováno. V kině bylo 511 sedadel a celé zařízení promítací kabiny si sokolská jednota pracně zakoupila ze svých peněz. Kino se tehdy jmenovalo OKO. V jeho názvu prý byl utajen název SOKOL. Během padesátých let, v konkurenci modernějšího kina Klub na Sušile, sokolské kino OKO  končí svou činnost.
V předzvěsti následujících neblahých únorových událostí vystupuje sokolská jednota 11. února 1948 z kolektivního členství přátel Sovětského svazu.

Dne 23. května 1948 dopoledne sokolská jednota uspořádala 1. ročník valašského lesního maratonu, jehož účastníky později bývali i známí českoslovenští závodníci a mezi nimi i bystřický maratónec pan Petula. Odpoledne se uskutečnilo na sokolovně tradiční kácení máje. Tento lesní maratón přetrval až do padesátých let.    

                                                                                  
K moci se v roce 1948 dostávají komunisté. Byl to rok posledního XI. všesokolského sletu,  při kterém členové Sokola dali v průvodu po Praze jasně najevo svou nevoli vůči komunistům. Komunisté nemohli Sokolům zapomenout jejich manifestační vystoupení na Všesokolském sletu v Praze v r. 1948 a členové Sokola byli mezi prvními, které čekaly perzekuce. Pocítili to i místní učitelé Olga Zbořilová, Josef Svoboda, Karel Adámek a Vladimír Javorek, kteří museli dojíždět učit jako nespolehliví až na Slovácko, co nejdál od svého rodného města. Přijížděli domů jednou za týden v sobotu odpoledne a v neděli odpoledne se zase vraceli na svou přidělenou školu. Pomsta režimu šla ale dál. Na sklonku roku 1951 byl např. náš sokolský krajský výbor pojmenován na Krajský výbor Sokolského kraje Klementa Gottwalda v Gottwaldově. Tím také končí plány na postavení rekreačního střediska pro děti a také další přístavby sokolovny. To byly poslední chvíle sokolské existence, protože už od roku 1948 režim usiloval o sjednocení sportovních a tělovýchovných spolků. Jak již bylo řečeno, kdo ze Sokolů chtěl cvičit, musel být členem sjednocené tělovýchovy, a jen vědomí sokolských myšlenek bývalé členy Sokola stále stmelovalo v sokolské sounáležitosti. Někde na vesnicích se podařilo u některých sportovních oddílů udržet název SOKOL. 

V podobném duchu se slučovala i kultura, takže ochotníci i loutkové divadlo museli předat svůj inventář na Svazový závodní klub Sušil a hrát tam, pokud nechtěli přestat divadlo hrát úplně. Stejný osud potkal i ostatní sportovní a kulturní spolky.                                                      

vlamac