Archiv Zpravodaje

Prezentace na adrese www.mubph.cz slouží jako archiv a není od 31.12. 2016 aktualizována.

Aktuální prezentace Městského úřadu v Bystřici pod Hostýnem najdete na adrese www.bystriceph.cz



Před sto lety se narodil Josef Barbořík

Dne 16. srpna 2010 uplyne 100 let od narození Josefa Barboříka, učitele, ředitele školy a kulturního a osvětového pracovníka, jehož osobnost je úzce spojena s Bystřicí pod Hostýnem. Nejvíce se o něm můžeme dočíst v jeho vlastním životopise, který sám uzavřel v roce 1995, tedy čtyři roky před svou smrtí. Tento poměrně obsáhlý 39stránkový životopis není obecně příliš znám. Má ho k dispozici rodina a četlo jej jen několik vyvolených.


Josef Barbořík se narodil 16. srpna 1910 ve Fryštáku, starobylé obci mezi Zlínem a Holešovem. Jeho otec Josef Barbořík byl vyučen soustružníkem dřeva a matka Anna Barboříková, rozená Botíková, pocházela z Vlčkové. Josef Barbořík byl jediným dítětem svých rodičů. Rané dětství strávil ve Fryštáku Dolní Vsi, po šestém roku věku navštěvoval obecnou a měšťanskou školu ve Fryštáku. Již při zápisu do školy rodiče uvedli, že chtějí, aby jejich syn studoval. Jeho matka tehdy řekla: „Učte našeho Josefka dobře, my ho chceme dát studovat!“


A tak po povinné školní docházce v letech 1916 až 1924 skládal mladý Josef přijímací zkoušky na učitelský ústav v  Příboře. U zkoušky bylo tehdy 120 uchazečů. Vzhledem k nezaměstnanosti učitelů mohlo být přijato jen 24 adeptů. Přijímací zkoušky trvaly tehdy dva dny. Třetí den byly známy výsledky a jméno Josef Barbořík bylo na seznamu přijatých. Začal studovat učitelský ústav – ten v Příboře měl velmi dobrou pověst. Pro rodiče bylo velmi těžké udržet svého syna na studiích. Tatínek vydělal 120 Kč týdně a synovi zasílali 420 Kč měsíčně, za byt a stravu to činilo 400 Kč a 20 Kč měl na ostatní útratu. Přesto Josef učitelský ústav velmi zdárně vystudoval a 6. června 1929 maturoval. Josefu Barboříkovi pak začala učitelská léta, která prakticky trvala od 1. září 1929 až do 31. srpna 1970.


Prvé dva roky vyučoval jako výpomocný učitel na obecné škole v Trnavě u Vizovic. Pak se dostal jako učitelský čekatel do Fryštáku, později zde získal učitelskou definitivu. Ve Fryštáku pochopil, že celý učitel je ten, kdo vedle poctivého učitelování pracuje veřejně i mezi spoluobčany. A tak se stal knihovníkem, jednatelem osvětové komise, vedoucím žactva v Sokole. V té době mu přibývalo zkušeností, které pak zúročil ve veřejné  kulturní a osvětové práci.


Ve Fryštáku v té době vyučovala i odborná učitelka Marie Dohnalová z Bystřice. Jak otec uvádí, byla krásná, vzdělaná, hrála na klavír, zpívala, recitovala, hrála ochotnické divadlo. Dohodli se, že se vezmou. V roce 1934 podnikli předsvatební cestu do Středomoří a dne           31. 7. 1934 uzavřeli sňatek na Staroměstské radnici v Praze. V roce 1934 oba dostali nabídku učit v Holešově a zde také nějaký čas bydleli. Marii pak bylo nabídnuto místo v Bystřici, a tak se přestěhovali k jejím rodičům. Sám Josef Barbořík pracoval dál v Holešově a v roce 1937 získal místo tajemníka okresního školního inspektora, které zastával až do roku 1942. V roce 1942 za hlubokého temna 2. světové války byl zrušen okres v Holešově a otec nastoupil jako učitel v Bystřici pod Hostýnem, kde zůstal až do roku 1945. Zapojil se zde do odbojové činnosti jako jakási spojka v návaznosti na odbojové skupiny Clay-Eva a Pro vlast.


Po osvobození byl Josef Barbořík povolán do Holešova tehdejším předsedou okresního národního výboru dr. Plajnerem a zde potom vedl krátký čas školský referát. Brzy obdržel dekret ministerstva školství a osvěty, kterým byl jmenován osvětovým inspektorem v Brně. A ještě v roce 1945, v prosinci, pak získal jmenování z prezidia ministerstva školství a osvěty v Praze a byl přidělen jako osvětový inspektor až k tomuto vrcholnému úřadu. Do roku 1948 pak pracoval na ministerstvu v Praze. Měl tak možnost kulturního a společenského vyžití v hlavním městě, které tak miloval.


Rodina však zůstala na Moravě, v Bystřici. V roce 1939 se mu narodil syn Jiří. O přechodu rodiny do Prahy se začalo mluvit v roce 1947, vše ale bylo přetrženo únorovými událostmi v roce 1948. Otec vnitřně nesouhlasil s tím, co se v roce 1948 stalo, a proto požádal ministerstvo o propuštění. Vrátil se jako učitel do Bystřice pod Hostýnem.


Zde se stal ředitelem tehdejší dívčí školy na náměstí. Pod jeho vedením se budova školy rozšířila, ale nedostatek učeben ve městě stále přetrvával. Vzhledem k tomu vyvíjel Josef Barbořík veliké úsilí, aby byla postavena nová školní budova. A tak za přispění tehdejšího národního výboru, přispění brigádníků z řad občanů, kteří odpracovali v období let 1957–1959  60 tisíc brigádnických hodin, byla v prostoru pod Zábřehem postavena školní budova, která dostala název škola Družby Čechů a Slováků. Družební školou se stala škola v Trenčíně. Nová škola byla otevřena 8. 9. 1959 a jméno Josefa Barboříka je s ní školou neodmyslitelně spjato. V této souvislosti je velmi zajímavé, že v loňském roce, kdy bylo vzpomínáno 50 let od otevření školy, nebyla ve Zpravodaji, v článcích připravených vedením školy, o Josefu Barboříkovi žádná, byť nepatrná zmínka.


V jeho úsilí ho podporovala celá jeho rodina. Tehdy zemřela jeho tchyně a o rodinu se začala starat švagrová – paní Květoslava Vališová, bývalá farmářka ze Slovenska, která se v roce 1938 musela ze Slovenska vystěhovat a po válce se tam již nevrátila. Syna Barboříkových  Jiřího pak vpodstatě vychovala..


Josef Barbořík v nové škole  úspěšně řediteloval. V rodinném archivu máme řadu důkazů o tom, že řízení školy bylo nelehké. Jen skloubit to, co si strana a vláda přály, se správnou pedagogickou činností nebylo lehké. V té době byl Josef Barbořík po krátkou dobu také členem strany.


Přiblížil se rok 1968. Začalo se blýskat na lepší časy. Josef Barbořík obrodný proces velmi intenzivně podporoval, a to nejen ve škole, ale také v rámci obce. Působil v městském zastupitelstvu a byl  i jinak veřejně činný na osvětovém a kulturním poli.


Svého syna vedl ke vzdělání a musel ho na studiích finančními prostředky podporovat. Někdy to asi neměl lehké. Odměnou mu zřejmě bylo, když jsem v roce 1962 zdárně ukončil vysokoškolská studia. Zároveň jsme se ale museli na dlouhý čas rozloučit – pracoval jsem v Ústí  nad Labem a později v Praze.
Ale vraťme se do roku 1968. Proti vstupu vojsk 21. srpna do Československa podal učitel

ský sbor školy Družby protest. To se nevyplatilo, škola byla v době normalizace „dána do klatby“, byly provedeny personální změny. Josef Barbořík tehdy dosáhl 60 let věku a odešel do důchodu, byl zbaven poslaneckého mandátu v národním výboru, byl mu zakázán vstup do školy, odposloucháván telefon atd. V rodinném archivu jsou informace a některé písemnosti, které dokazují, že z jistých kruhů okresní školní inspekce vzešel návrh na daleko důraznější perzekuční opatření proti jeho osobě. Jeden z inspektorů se dokonce netajil názorem, že Josef Barbořík  by měl být fyzicky zlikvidován.


V roce 1974 zemřela Marie Barboříková a Josef Barbořík zůstal v domě v Bystřici sám se svou již letitou švagrovou  K. Vališovou, o kterou pak pečoval až  do její smrti.


V roce 1974 ho povolal tehdejší Národní výbor v Bystřici pod Hostýnem, aby pomohl řídit místní časopis Ozvěny, později Zpravodaj. Pokud prolistujeme archiv Zpravodaje, je zřejmé, že nadčasové články Josefa Barboříka o historii, význačných osobnostech a místech kraje, patřily k tomu nejlepšímu, po stránce obsahové i jazykové, co se dalo v tehdejších Ozvěnách a Zpravodajích nalézt. (pozn red.)


Po roce 1970, již jako důchodce, se Josef Barbořík věnoval kulturní a osvětové činnosti. Jeho koníčkem bylo dílo Františka Táborského. Mnoho zájmu věnoval akademickému malíři Hanuši Schwaigrovi i malíři Františku Ondrúškovi. Osobní korespondeční nebo studijní vztah ho poutal k básníku Jaroslavu Seifertovi, malíři Adolfu Kašparovi, herci Františku Hanusovi, spisovateli Františku Kožíkovi. V kontaktu byl také se  sochařem Josefem  Antkem, malířem Zdeňkem Burianem, Fr. Faulhamerem – architektem, malířem Fr. Hlavicou, sochařem B. Jahodou, malířem L. Schneiderkou, Karlem Svolinským, Marií a Janem Želibskými. Dopisoval si a setkával se s hudebníky – Jaromírem Fialkou, Jaroslavem Křičkou, Hubertem Malinou, Janem Sládkem, Františkem Tkadlčíkem, Františkem Vránou a dalšími. Stýkal se se spisovatelem Pavlem Hejcmanem, historiky Josefem Krumpholcem, Vlastou Fialovou, Josefem Janáčkem. Později trávil hodně času s JUDr. Jaroslavem Pospíšilem v rozhovorech nad připravovanou literaturou faktu, která se vázala ke zdejšímu regionu. Zvláštní přátelství ho pak poutalo k malíři Stanislavu Ježkovi a architektům prof. Karfíkovi a doc. Karfíkové. O většině výše uvedených osobností, ale i o řadě dalších, psal do bystřického Zpravodaje, hovořil o nich na svých nesčetných přednáškách a besedoval ve sdělovacích prostředcích.


V plné kulturně společenské aktivitě žil a pracoval Josef Barbořík až do listopadu 1989. S velkým potěšením a nadšením přivítal revoluční změny po 17. listopadu 1989. Okamžitě se zapojil do obrodného procesu a aktivně se zúčastňoval skoro každého shromáždění ve městě, které tehdy řídilo Občanské fórum. Otevřel časopis Zpravodaj masarykovskému duchu, podporoval místní obnovenou organizaci Sokola.


Byl při tom, když 6. 3. 1990 byla uspořádána velká oslava k 140. výročí narození T. G. Masaryka, když se měnily názvy ulic i náměstí, usiloval společně s dalšími o to, aby bystřický zámek přešel do rukou města. V roce 1991 se podle jeho libreta vysílal v Ostravské televizi další díl Úsměvů valašského Slavína.


Jako ředitel školy perzekuovaný bývalým režimem byl Josef Barbořík v roce 1990 rehabilitován a vyslovena mu byla školskými orgány omluva a díky za statečnost. Stal se členem okresního sdružení Svazu učitelů a školských pracovníků postižených z politických důvodů. Velkým dnem pro Josefa Barboříka byl 15. květen 1993, kdy mu městské zastupitelstvo udělilo čestné občanství. Dostalo se mu ocenění jako učiteli a kulturnímu pracovníkovi, který působil v Bystřici pod Hostýnem obětavě od roku 1934.


Po roce 1990 se změnil i osobní život Josefa Barboříka. V polovině roku 1992 se vrátil do Bystřice pod Hostýnem jeho syn Jiří a na počátku roku 1993 také jeho snacha Marie Barboříková, která se pak o něho velmi obětavě starala až do roku 1997. V tomto roce byl otec poslán do nemocnice s neurologickými potížemi. Po několikaměsíčním léčení se jeho stav zlepšil a rodina se chystala převzít ho do domácího ošetřování. Vyslovil však přání, že chce do domova důchodců v Holešově, kde měl známé a blízko potřebnou lékařskou péči. Zbytek života tedy strávil v poklidu v domově důchodců v Holešově. Dne 19. ledna 1999 ve věku nedožitých 89 let zemřel.


Jako každý člověk měl i Josef Barbořík jistě své lepší a horší stránky – těch pozitivních ale bylo mnohem víc. Byl vzácnou osobností, která věnovala své životní síly a aktivity milovanému kraji a městu Bystřici pod Hostýnem.
A na závěr už jen jeho vlastní slova: „Jsem Moravan, toť chlouba  má, mé srdce je naplněno věrností a láskou ke kraji, kde jsem žil. Jest cosi víc než krásného v tomto kraji, jest cosi víc, víc se to cítí, než se říci dá, jest zde cosi, jako svatého. Hledí zde na nás nejenom malebná krása přírody, ale dýchá na nás zároveň mravní síla Moravy.“
                    
                                                         

RNDr. Jiří Barbořík



Design By Macik