Mluvíte několika jazyky, procestoval jste pěkných pár zemí, žijete v zahraničí – kde se vlastně nejvíc cítíte doma?
O tom už jsem přemýšlel mnohokrát. On je rozdíl mezi tím, co je „doma“ – a co je „domov“. Domov je pro mě tady, ten je spojený s mateřským jazykem. Tady mám kořeny, odsud pocházejí moje nejranější vzpomínky, žili tady moji rodiče, žijí tu moji bratři. Ale mnohé se tu změnilo, města i vesnice, Dřevohostice jsou jiné, v Olomouci, abych pravdu řekl, se už skoro nevyznám. A doma? Doma už jsem ve Švýcarsku, mám tam svou rodinu, vnuky i pravnuka Jonáše – ti poslední už nemluví česky.
Vaše děti češtinu ovládají?
Dcera mluví i píše česky, (a učí tu ve škole děti němčinu), syn Luboš mluví česky, ale už správně česky nepíše.
Prý ale zase umí nepálsky…
No, Luboš vystudoval obor tropického zemědělství a jeho nadšení pro ekologii ho přivedlo až do Nepálu a k hinduismu. Po třech letech na univerzitě v Káthmándú složil zkoušky z nepálštiny a seznámil se tu i svou manželkou Santi. Žijí teď ve Švýcarsku, ale až jejich syn dospěje, chtějí se natrvalo vrátit do Nepálu, koupit tam půdu a pracovat na zalesňování těch částí země, které byly vykáceny. Do Nepálu k rodině občas  jezdí, od jednoho guru tam před časem dostali darem psa, je to zvláštní rasa – tibetský mastif, krásné zvíře.
Který z cizích jazyků, s nimiž jste se setkal, je nejbližší vám? Co němčina?
Tož s němčinou jsme se ve Švýcarsku zpočátku těžce potýkali. Když jsme v 1969 přijeli, dostali jsme azyl v oblasti, kde se mluví německy. Z němčiny jsme však tehdy neznali ani slovo. Domlouval jsem se nejprve francouzsky, manželka anglicky. Hledal jsem práci překladatele z francouzštiny nebo španělštiny, ale říkali – a do jakého jazyka budete překládat? Bylo nutné začít s němčinou. Tedy se spisovnou němčinou. To nebylo zas tak jednoduché. Snad každá vesnice tady ještě má svůj vlastní dialekt – u nás ve Frenkendorfu, v obou basilejských kantonech a také za Rýnem v Německu se mluví alemanským nářečím, takže ani Švýcaři ze vzdálenějších krajů si sami někdy navzájem moc dobře nerozumějí. Švýcarské děti se učí němčinu jako cizí jazyk ve škole, a dokonce z ní občas propadají. Mluví se tu samozřejmě i francouzsky a italsky. Navíc, necelých 50.000 obyvatel v Engadinu na severovýchodě Švýcarské Konfederace mluví zdejším čtvrtým úředním jazykem – rétorománštinou.
My se ženou jsme se k němčině propracovávali pomalu a postupně, děti daleko rychleji.Také snadněji nacházely přátele. Naše tehdy 12letá dcera měla kamarádku, Turkyni, která na ni často volala ze dvora: „Jáárkóo, já tě milujúú!“ Pamatuji si na náš první, ještě poloprázdný byt ve Švýcarsku s televizorem uprostřed. Věděli jsme, že televize je zdroj, odkud k nám němčina bude proudit nejsoustavněji. Nakonec jednou z prvních vět, kterou jsme odsud v němčině pochytili, byla „Hände hoch!“ – z detektivek. Jenže co s tím, pravda?
A další jazyky? Ve Švýcarsku jsem na obchodní akademii učil francouzštinu a španělštinu.    Když jsem pobýval na postgraduálním studiu na univerzitě v Chile, byla pro mě hlavním jazykem španělština, i doktorskou práci jsem psal ve španělštině… Ale jakmile člověk ztratí kontakt s prostředím, zapomíná poměrně rychle i jazyk. Mateřštinu však nemůže zapomenout, ta je hluboce zakořeněna v srdci. To je aspoň moje zkušenost...
Když jste se rozhodl v 69. odejít, bylo to pro vás těžké rozhodnutí? Nedeprimovalo vás, že se už nebudete moci vrátit?
No, bylo to opravdu těžké rozhodnutí. Ale chtěli jsme žít svobodně a svého rozhodnutí jsme nikdy nelitovali. Vycestovali jsme na občanské průkazy s doložkami. Byly to dva měsíce cestování – přes Bratislavu do Maďarska a odtud do tehdejší Jugoslávie. Na švýcarském vyslanectví jsme žádali o azyl. Cesta do Švýcarska vedla přes Rakousko, dostali jsme průjezdní vízum na 24 hodin. Jugoslávský celník na hranici naštěstí pospával, bylo vedro, on jen mávl rukou: „Kolom!“ Tak jsme jeli. Říkali jsme si, že za 24 hodin to možná zvládneme nejkratší cestou, rovnou za nosem. Měli jsme s sebou jenom velkou mapu Evropy, kde byla vyznačena města, řeky a komunikace, ale ne hory. Tak jsme jeli opravdu rovnou za nosem, až jsme dorazili na úpatí rakouských Alp. Budka, úředník po nás žádal poplatek za použití vysokohorské silnice, vysoko před námi vrcholky hor. Grossglockner. Bratru 3.800 m. Už jsme nemohli couvnout. Škodovka naštěstí nezklamala. Zaržála, zasténala a přes hory nás,          s vypětím všech sil, šťastně dovezla až k Rýnu do Švýcar. Tam jsme začínali od nuly se statutem politických uprchlíků. Ubytovali nás v malém hotelovém pokoji, všechny čtyři, postele tam byly natěsnány, museli jsme je přelézat, na nic jiného tam nezbylo místo. Přijali nás pěkně a půjčili nám na skromný nábytek v novém bytě. Ale na švýcarské občanství se tehdy čekalo 12 let. Děcka to měla za polovinu. Museli jsme se naučit něco z dějin a geografie Švýcarska.  Zvládli jsme to.
Jak váš odchod přijali rodiče? 
 Myslím, že nám fandili. Na to, že nejsem pořád doma, si zvykli už v době mého študování a taky během mého pobytu v Chile. Mohli jsme tehdy ze Švýcarska ještě odjet i do Kanady, dostal jsem dokonce pracovní nabídku z univerzity v Torontu, ale už jsme si půjčili na nejnutnější nábytek do nového bytu a  –  víte,  nechtěli jsme z Evropy…
Poté, co jsem pročetla vaši rodinnou kroniku Einšpiglíček aneb Zrcátko k diskrétnímu nahlédnutí do osudů rodiny S. a příbuzenstva, mám pocit, jako bych je znala. Jak          k tomu došlo, že jste se dal do psaní rodinné kroniky?
 Einšpiglíčka jsem napsal na konci 90. let, jak se říká, jedním dechem. Nashromáždily se  rodinné dokumenty, staré dopisy a mně se do toho vybavovali lidi a příběhy, zpočátku hlavně z Dřevohostic, jak jsem je znal z dětství a mládí. Jména se objevovala v paměti sama – bylo to spontánní. Materiálu se našlo hodně, protože v naší rodině byli „psavci“, kteří zaznamenávali své zážitky. Takový rodinný příběh o nás dětech napsal i náš tatínek Leopold Smiřický, on byl učitelem, pracoval v Sokole a u všeho, co se v Dřevohosticích dělo, byl mezi prvními. Jmenovalo se to „Naši kluci“ (my jsme tři bratři). Díky té tatínkově kronice teď třeba bratr Leoš ví, jaké to bylo, když se jako malý ráno o prázdninách v lese v chatě na Grúni probudil a volal: „Já chcu nůž, já chcu bič, já chcu papať!“ Rodinné příjmení jsme změnili po válce. Tatínek byl v odboji proti nacistům a byl vlastenec. Jméno Einšpigl či Hanspigl je zaznamenáno, jak jsem zjistil, v matrikách na Moravě už od 17. století v různých variantách, objevovalo se i na Valašsku kolem Rajnochovic, staříček se tak jmenoval, ale tatínek je chtěl přece jenom změnit. Měli jsme taky strýce, myslím v Rychlově, bývalého legionáře, který v legiích přijal české příjmení Smiřický. Nevím, jak na ně přišel. No a  tatínek si je vybral taky.
 Takže nic společného se starým českým rodem Smiřických?
 Na to se mě na jedné autogramiádě v Basileji ptal i Josef Škvorecký. Když jsem mu řekl své jméno, podíval se na mě překvapeně. On vybral stejné příjmení pro svého románového hrdinu Danyho; prý chtěl, aby jméno nebylo obvyklé, bohatý rod šlechticů Smiřických ze Smiřic v Čechách  dávno vymřel po meči i po přeslici  – a teď před sebou vidí, ve Švýcarsku, ještě jednoho Smiřického… Tak jsem mu popsal, jak to je. Josefa Škvoreckého jsme se ženou měli  jako spisovatele vždycky velice rádi. I jeho ženu Zdenu Salivarovou. Když založili v Torontu svoje exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers, kupovali jsme skoro všecky jejich knížky. Paní Zdeně jsem pak taky poslal k přečtení Einšpiglíčka. Líbil se jí a psala, že je tam příběhů na několik románů. Tak jsem na ni dal a časem vznikl román O mléku a strdí. A povídky. Jedna z nich, Adam a Eva, se odehrává v našem kraji.

„To bylo tak. Můj táta, aby ušetřil v době drahoty, kdesi sehnal zánovní ruční strojek na stříhání vlasů. Teď se obejdeme bez holiče. Vyzkoušel si mašinku sám na sobě před zrcadlem a spokojeně si prohlížel slušně vystříhaný věneček  zbylých vlasů na lesklé pleši. „Vidíš, jak to dobře a jednoduše jde!“ pochvaloval si a ukazoval blýskavý, pečlivě naolejovaný strojek. „Tak, Martine, a teď jsi na řadě ty. Sedni tady a drž. Za pět minut jsme hotovi.“
Ručník kolem krku, aby vlasy nepadaly za límec a na podlahu. Mašinka zacvakala a zavoněla olejem. Při prvním pokusu, právě uprostřed pěšinky na temeni, se kmitající nožíky zapletly do hustého porostu na hlavě. Zavřískl jsem bolestí. Strojek vypověděl poslušnost. Zůstala v něm malá kštice vytržených vlasů. Podíval jsem se do zrcadla.
„A na hrubou nejdu, to tedy ne!“
„Poslyš,“ napadla otce spásná myšlenka, „seber se, nasaď beranici a utíkej k Adamovi, ať ti tu hlavu spraví.“ Holič Adam ani nemrkl, když se podíval na nezdařené dílo. Chyba se dala napravit pouze ostříháním dohola. Pravda, bylo to uprostřed zimy, veku mrzlo až praštělo, poletoval sníh. Ale ze dvou zel, když už se jedno dostavilo, zvolili holič i zákazník to menší.
Když jsem potom klečel, jak tu bylo zvykem, s ostatními prvňáky v kostele vpředu před oltářem, moje dohola ostříhaná hlava se tam v pološeru výrazně bělala. Velebný pán Pospíšil se obrátil v jednu chvíli od svatostánku, překvapeně zamrkal, sepjal ruce a pronesl nahlas do kostelního ticha: „Panenko Mário Svatohostýnská!“…(povídka Adam a Eva, Almanach Literárního klubu Olomouc 2009)

Einšpiglíčka jste vydal v Olomouci v roce 1999, ale jen 35 exemplářů. Jsou to takové bezprostřední, vzácně intimní paměti, bez fikce, cenný historický dokument – to dnešního čtenáře přitahuje. Neuvažujete o novém vydání ve vyšším nákladu?
 Ne, ne, psal jsem to pro rodinu a známé, můj bratr Zdeněk mi poskytl staré rodinné fotografie a data z matrik, rodina tam přispěla svými vzpomínkami … 
 
„Taky jsme chodili, a rádi, jako ministranti  s procesím Dřevohostičáků na Svatý Hostýn. To byla událost, která se dlouho připravovala. Už předem se v sakristii rozdělily úlohy: kdo půjde s panem farářem a kdo ponese vpředu křížek. O to druhé byl mezi kluky větší zájem. Jednak proto, že to znamenalo jít daleko od přísného pohledu pana faráře i kostelníka, jednak proto, že bylo zábavné vést celé procesí a vlastně trochu určovat, pokud se ovšem poutníci dali zlákat, tempo celého dlouhého putování. Cesta byla dlouhá. Jenom do Bystřice pod Hostýnem to bylo z Dřevohostic 7 kilometrů, potom dosti prudké stoupání po lesních cestách až k hostýnským schodům – další dvě hodiny, nakonec pomalu, stupeň za stupněm až ke kostelu a do chrámové lodi(…) Jednou, vzpomínám si, jsme se cestou pohádali kvůli střídání v nesení křížku. On se ten křížek totiž časem taky pronesl a klukovská záda bolela. „Teďka to vem zas ty… ne, na řadě je on… ne, já už jsem nesl dvakráť… ty lhářu, si zhnilý, až do tebe prsty lezó… chceš přes hubu?… no zkus to, zkus… no počké, ty dacane, to si ministrant?…já to řeknu panu farářovi, ten ti dá čaganem..!“ No nemohli jsme se dohodnout. Postavili jsme mezitím Ukřižovaného na dlouhém dřevě ke smrčku a rozešli se ve zlém za rodiči napít se malinovky. Za chviličku se procesí zvedlo z mechu a dalo se jaksi setrvačností  a za sborových modliteb zase na pochod. Až po dlouhé chvíli, to už jsme vyšlapali hodný kus cesty do hostýnského kopce, někdo vpředu povídá: „Jéžiš, a kde je ten ministrant s křížkem?!“ Procesí se zastavilo a otázka se rychle donesla až k panu faráři, který si nás hromovým hlasem všechny svolal: „Tak honem, vy neznabozi, kde jste, hergot, zašantročili ten křížek?!“ Nikdo z nás to pořádně nevěděl, ale neodvážili jsme se znovu dát před velebným pánem do hádky. To už zněly varovné hlasy kolem: „Zdrhéte, dacani, a bez křížku se nevracéte!“ No, museli jsme se vrátit, křížek hledat, procesí halt šlo chvíli bez důležitého symbolu. Šťastně jsme jej našli – stál opřený o smrček a nikdo jej neukradl ani nepoodnesl. Lidi byli tenkrát ještě bohabojní a poctiví…“ (Einšpiglíček, Olomouc 1999) 
 
Román O mléku a strdí začíná tíživými pocity emigranta, kterého pronásledují  divoké a zlé sny. Jsou to vlastní zážitky?
 Tak jsem se cítil první rok ve Švýcarsku.Vracel jsem se v nočních můrách tajně do vlasti a obával se, že se prozradím a že mě tam policie chytí. Byly to velice živé sny, odehrávaly se obvykle na známých místech v Olomouci – a já se budil uprostřed noci celý zmáčený potem. Zlé sny naštěstí brzy zmizely. 
Román vyšel taky v němčině – jak se překladatel vypořádal s typicky moravským slovníkem?
No, román jsem překládal do němčiny sám. Obložen česko-německými slovníky. Moc moravského tam nezůstalo. Ani vlastně nemám na ten německý překlad pořádný čtenářský ohlas. V nakladatelství tam korektorka provedla nutné úpravy. Chtěl jsem knížku vydat v Rakousku: ta země je nám snad dost blízká historickými zkušenostmi, tradicemi, do rakouské němčiny převzatými českými výrazy, vzpomeňte na „kolatschken, palatschinken, powideln“ a na spoustu českých jmen na každém kroku. T. G. Masaryk studoval ve Vídni na jednom gymnáziu, mají tam pamětní desku. Stovky Čechů a Slováků tam i v 1968 emigrovaly. Napadlo mě, možná že nepřípadně, že tam by si knížka mohla najít chápající čtenáře.
Vaše dvě české knihy vyšly v Olomouci. Jak na tohle své město vzpomínáte?
Olomouc, to je kus mého života. Jako student jsem tam bydlel na koleji. Vzpomínám, že správce kolejí pan Gardavský tenkrát přemýšlel, ke komu mě jako nováčka přidělit na bydlení. Když se dozvěděl, že tam ještě nikoho neznám, a že je mi to tedy jedno, prohlásil: „Tak půjdete k Dědákovi.“ On byl ten Dědák, jak se říká, věčný student, bylo mu už přes třicet a pořád trčel ve druhém ročníku filosofie. První dva měsíce jsem ho na pokoji nepotkal. Až  pak jednou v noci přišel, trochu mě vylekal, povídal si něco bručivě pro sebe a urovnával si knihy na policích. Ráno abych prý s ním šel do parku, tehdy se říkalo do Výpadu, a že mi ukáže něco, o čem moc Olomoučáků neví. Byl jsem zvědavý, dobrodružství mě lákalo, ale ozbrojil jsem se  pro jistotu kapesním nožíkem. Těsně pod hradbami jsme se prodrali přes trní a hloží a prolezli v křoví skrytou dírou do slují tereziánských pevnostních hradeb, chvílemi skrčeni nebo po kolenou, až jsme se dostali do jakýchsi sklepení. V těch kasematech bývalo kdysi vězení pro politické odpůrce Habsburků. Věznili tam revolucionáře v roce 1848, taky Karla Sabinu, radikála a spisovatele, autora libret ke Smetanovým operám, trpěl tam anarchista kníže Bakunin, v Jezuitských kasárnách věznili i francouzského generála  De Lafayetta. To bylo dávno. Teď prý z kasemat udělali sklepy domů  na Dolním náměstí. Dědák měl bohatou fantazii: objevili jsme  jakousi jeskyni s háky, o které Dědák tvrdil, že je to bývalá mučírna. A potom zas ukazoval katovnu. Svítili jsme si baterkami, všude sutiny, vlhko, voda kapala ze stropu, kalhoty na kolenou už měly díry, dál se jít nedalo, ani se mi, abych pravdu řekl, moc nechtělo. Tak jsme ty výzkumy ukončili… Když jsem se po letech snažil najít vstup do těch sklepení sám, už bez Dědáka – ale s kamarády, kteří mému vyprávění moc nevěřili, v křoví olomouckého Výpadu jsem onen skrytý vchod do staré pevnosti už nenašel. I když jsem přísahal, že říkám pravdu pravdoucí.
Pěknou vzpomínkou na Olomouc jsou pro mě kromě kamarádů, kolegů, divadla, starobylých paláců, kašen a mnohého jiného i požitky druhu spíše prozaického: křupavé rohlíky a hustá držková od Soběharta – to byla hospůdka poblíž dnešního Muzea umění. Paní šéfovou jsem vždycky prosil: „Paní, pěkně šufánkem až ode dna!“ A ještě taky „Sachrův dort“ od Dejmala… Ta cukrárna tam už dneska taky není. Byl jsem nedávno ve Vídni, ale tam ten sachr – no řeknu vám, nedá se srovnat s tehdejším dejmalovským v Olomouci!

A povídalo se ještě dlouho, bylo to nepočetnější společenství rozvyprávěných lidí, jaké za poslední období redakce bystřického Zpravodaje hostila…
                 
„Vrátili jsme se s manželkou šťastně z dlouhého putování zpátky do Švýcarska – a teď jenom vzpomínáme. Já taky na pěkné posezení na bystřické radnici. Napovídal jsem tam toho až moc, ale taky se dozvěděl mnoho zajímavých příběhů… V každém případě všem moc děkuji za milé přijetí. Možná že se zase někdy stavím a zajedu, po dlouhých letech, na Hostýn. Mějte se moc hezky.“ Lubomír Smiřický
 
Vy také. A děkujeme za rozhovor.
            msch