Koncert II. dne 7. června 2010 – PRAGUE BASSOON BAND

Druhý hudební večer festivalu si přišly na své především dámy. V zámeckém sále se představili čtyři mladí muži tvořící soubor Prague Bassoon Band. Jejich „řádnými“ zaměstnavateli jsou tři přední české hudební instituce – Česká filharmonie, Státní opera Praha a Pražská komorní filharmonie. Všichni hráči jsou však takovými hráčskými osobnostmi, že vždy vynikali jako sólisté. Autorský repertoár pro fagotové kvarteto je velice úzký. Proto musí Pražský fagotový band (slovo česky znamená soubor, ale také magnetofonový pásek) hodně ze svého repertoáru přejímat odjinud a používat úpravy své i cizí.

Na začátku večera to vypadalo, že vystoupení utrpí ne zcela ideálními akustickými podmínkami sálu. Dlouhý dozvuk vadil především v rychlých skladbách, k nimž patřila také árie Figara z Rossiniho opery. Ale jak se ukázalo, posluchači si velmi rychle zvykli a už první potlesk stál zato. Pak následovala „rotace kádrů“. V Mozartově Divertimentu (KS 439b) hráli jen tři fagotisté, v Telemannově Kánonické sonátě F dur dokonce jen dva. I tak se fagotová formace představila jako zvukově zajímavá, harmonicky plná a životaschopná. Nejnáročnějšími skladbami první půle programu byly tři chórové předehry J. S. Bacha. – vzhledem k akustickým podmínkám sálu daly asi muzikantům nejvíce zabrat. Udržet si přehled ve složitém melodickém předivu jednotlivých hlasů nebylo určitě jednoduché. Chorálové předehry Wachet auf, ruft uns die Stimme (Prociť, lide Páně), kde nad tradičním kontrapunkticky složitým doprovodem ční melodie chorálu hrávaná ve varhanním podání na jazykový rejstřík, nevyzněla melodie tak zřetelně. Ale protože je tato chorální předehra asi nejznámější a často hraná, vychutnali si ji posluchači jistě s radostí a nadšením.

Druhá půlka programu se již nenesla v tak akademickém pojetí. Snad jen Hábův Kvartet i přes odkazy na valašsko-slovácký folklór bychom mohli považovat ze tzv. vážnou, nebo chcete-li, umělou hudbu. Ostatní čísla programu se už vyznačovala jistou odlehčeností, která se velmi rychle přelila z umělců na posluchače. Dvě skladby G. ter Voerta byly napsány fagotistou pro fagoty a bylo to poznat. Skladby vtipné, nápadité, úsměvné. Piazollovo Tango možná trochu doplatilo na současný boom uvádění jeho skladeb. Ty jsou kromě jiného postaveny také na zvukové různorodosti, jíž se však u fagotového souboru asi těžko dočkáme. Schickeleho Poslední tango Bayreuthu, to je v oblasti vážné hudby tak trochu úlet vědomě si dělající legraci z klasika Wagnera. Tak, jak ji fagotisté s chutí hráli, tak si ji obecenstvo s radostí užilo. A co říci k závěrečnému Prokofjevovu Humoristickému scherzu? Že i velký mistr se někdy utne. Ale už i proto je dobré takové skladby hrát. Aby bylo patrné, že i skladatelé jsou lidé a také oni mají lepší a horší časy. Je výborné, že soubor zařadil i tuto skladbu v kontextu s dalšími odvázanými dílky. Za zcela zasloužený aplaus se soubor odvděčil Furiantem z Dvořákových Slovanských tanců.

Kdybych měl doporučit pořadatelům podobně zaměřených koncertů tento soubor, určitě bych vyzvedl zvukovou flexibilnost souboru. V hloubkách zní jako varhany, ve středním pásmu jako lesní rohy (však se také tak v orchestru píší, aby intonačně labilním hornám vypomohly), ve vyšších polohách zní jako saxofony. A kdo ze skladatelů využívá těchto kvalit, umí napsat pro fagoty výborné věci. Dále bych vyzvedl usměvavost a praktický smysl členů souboru pro humor. Vtipné průvodní slovo Václava Vonáška je cennou devizou jejich vystoupení. V neposlední řadě bych také poukázal na skutečnost, že fagotistů je málo, takže se všichni znají, nebo se neznají, ale studovali spolu, a pokud ani to ne, jsou spojeni rodinnými svazky. Proto přijede na jejich koncert alespoň třetina hráčů všech okolních symfonických těles a pořadatel má naplněný sál. Akorát že si s umělci po koncertě nepopovídáte, protože to udělají všichni ostatní za vás. A věřte, že vím, o čem píši.

Na tento koncert jsme se všichni v Bystřici těšili asi nejvíc. Vystoupení krásnějších dvou třetin Smetanova tria slibovalo dramaturgicky zajímavý program. V první části zazněly dvě skladby české kompoziční klasiky – Dvořákova Romance f moll a Smetanova dvě dua

Z domoviny. První půlku programu ukončilo Téma s variacemi O. Messiaena. Po přestávce zaznělo jedno ze stěžejních děl houslové sonátové literatury – Franckova Sonáta a moll.

Není to tak dlouho, co se v Bystřici představila jako členka Smetanova tria protagonistka tohoto večera Jana Vonášková Nováková. Tentokrát přijela, aby nás přesvědčila o skutečnosti, že je neméně schopnou sólovou hráčkou. Vzpomínám si, jak jsem ji slyšel vůbec poprvé hrát s orchestrem. Bylo to její absolventské vystoupení, jímž završila svá česká vysokoškolská studia. V Síni Martinů pražské HAMU vystoupila za doprovodu Plzeňské filharmonie řízené Václavem Blahunkou v Chačaturjanově houslovém koncertu. Ovace publika už tehdy daly najevo, že máme před sebou umělkyni nevšedního talentu, pracovitou, mající mimořádné hráčské schopnosti, umělkyni vyzrálou v člověka ryzího charakteru.
Bystřický koncert jen dokázal, že Jana Vonášková Nováková se stále rozvíjí. Vyniká silným, avšak ušlechtilým tónem, který jakoby dokumentoval její hráčskou jistotu, radost ze hry a suverenitu pochopení hudební myšlenky. Bezesporu se za tím vším skrývají hodiny perného studia a muzikantského úsilí. Pozoruhodná je především její naprosto precizní intonace, která ani na chvíli nedává prostor pro nějakou pochybnost, či nepřesnost. Janina vibráta jsou rovněž jedinečná. S citem a neomylnou mírou vkusu zvolí přesně vždy jen ten nezbytný počet záchvěvů struny, aby podtrhla krásu tónu, avšak ušetřila posluchače sladkobolného přesvědčování o svém hudebním prožitku. A tak jak jsou neoddiskutovatelné její projevy v částech efektních, stejně přesvědčivá jsou její provedení částí ztišených, intimních, kdy hudba kreslí stav skladatelova nitra. I v nejtišších pianissimech má její tón krásu, jistotu a vnitřní přesvědčivost. Hra této mladé umělkyně vnáší do našich srdcí onu neopakovatelnou duchovní krásu, naplňuje nás pokojem a údivem nad dokonalostí propojení tria komponisty, instrumentalisty a posluchače. Co si budeme povídat – provedení Franckovy sonáty v jejím podání by vyvolalo na skladatelově tváří přinejmenším výraz naprosté spokojenosti. Jsem ale přesvědčen, že by to byl spíše výraz nadšení, takový, jaký měli bystřičtí posluchači, když odcházeli do horkého letního večera.

Jitka Čechová nemohla ani být pouhou doprovazečkou Jany Vonáškové Novákové. V první půlce programu minimálně v Messiaenově skladbě dotvářela zajímavé zvukově harmonické předivo, které ještě nemělo onen punc naprosté moderny, stylu, jímž se později skladatel zapsal do dějin hudby XX. století. Spíše bychom vystopovali odrazy Franckovy hudby. Nebylo by ani divu, když Messiaenovi učitelé byli Franckovými žáky a tři generace hudebníků si bezprostředně předaly své hudebně inspirační zdroje.

Jak už to tak v romantismu bývá (ale nejen v něm), klavírní part nemá pouze doprovodný charakter, nýbrž stává se stejně důležitým tlumočníkem hudebních sdělení. Není tomu jinak ani ve Franckově houslové sonátě. Myšlenkově i technicky je klavírní part velmi obtížný. Vyžaduje interpretovo plné soustředění, ale především pochopení hudebního obsahu. Jitka Čechová jako jeden z našich nejlepších interpretů je dokonale technicky vybavena. Stále víc přesvědčuje posluchače i odbornou veřejnost o své schopnosti prováděná díla pochopit do nejmenších detailů a skloubit jejich techniku s estetickým projevem. Mimo jiné i proto mohou vznikat takové nahrávky jako např. Jitka Čechová Live at the Rudolfinum, na níž jsou prezentována taková zásadní díla světové klavírní tvorby, jakými jsou Brahmsova Sonáta f moll a Lizstova Sonáta h moll. (Vřele doporučuji!!!)

Na dámském večeru letošního ročníku BZS vystupovala ještě jedna mladá dáma. MgA. Pavla Caletková ml. byla zcela nekompromisně angažována do role obraceče klavírního partu. Tato funkce není nezbytně nutná, interpretovi však vytváří lepší pozici pro soustředění. Jak jsme viděli především ve Franckově skladbě, klavírní part je natolik náročný, že mnohdy není ani kdy list obrátit. Obraceč musí být velmi sběhlý muzikant, aby sledoval oba party a interpretovi pomohl ke klidu. A protože také obraceč se stává v tomto momentu členem kolektivu, sluší se alespoň touto formou poděkovat i Pavle Caletkové.

A co na závěr? Natěšení návštěvníci koncertu určitě neodešli zklamáni. Naopak, jejich reakce byly jednoznačné – slova uznání, úsměvy a prožitá radost z krásné hudby. Je moc dobře, můžeme-li tuto radost prožívat i u nás doma, v naší krásné Bystřici. Doufejme jen, že tomu tak bude i v dalších letech. Už za čtyři měsíce o tom budeme moci rozhodnout sami. 

Pavel Malének