To jsem opravdu asi jenom já, kdo s tím takhle blázní…
V záběru filmový nadšenec, znalec a sběratel Vítězslav Tichý

Na letošní v pořadí už čtrnáctý Filmový Tesák 19.–21. října 2012 byl pozván jako ústřední host režisér Vojtěch Jasný a celý víkend byl věnován jeho filmům. Jak se vám s ním jednalo?  
S Vojtěchem Jasným to nakonec dopadlo dobře, ale bál jsem se. Několik dní před plánovaným příjezdem nám přestal brát telefony – nevěděli jsme, co se s ním stalo. Radši jsem o tom ani nemluvil, abych to nějak nezakřikl. Bál jsem se někoho zvát, bál jsem se někam jít, děsilo mě, že bych všechno měl na poslední chvíli odvolat, když mám pozvanejch tolik lidí. Pak se to vysvětlilo – musel nečekaně do nemocnice, měl nějaké zdravotní problémy. Čím větší osobnosti, a hlavně starší lidi, tím je riziko pro pořadatele  větší. Já si na tyhle lidi už zvykl, věnuju se tomu přes 30 let. Dostat sem takovou osobnost, jakou je Vojtěch Jasný, je pro mě samozřejmě neskutečnej svátek. V posledních letech lidi od filmu vědí, že něco podobnýho dělám, Filmový Tesák už má snad docela dobrý zvuk, takže se nebrání přijet.

Vy jste vlastně, pokud jde o Filmový Tesák takový generální pořadatel…
Dalo by se to tak říct – zajišťuju program, ubytování, stravu, projekce.

Jak to před 14 lety začalo? Vzpomněl byste ještě na první Filmový Tesák?
No určitě. Měl jsem kamaráda, ten se jmenoval Jirka Tibitanzl, byl z Havířova, měli tam divadelní spolek a jezdili do Bystřice hrát. To bylo ještě za minulýho režimu, znali jsme se od počátku 80. let z letních filmových škol v Uherském Hradišti a dalších akcí. Někdy v 90. roce Jirka založil společně s dalšíma Klub přátel Jana Wericha. A přišel za mou, jestli tam chci vstoupit. A já na to neměl čas. Ale nakonec jsem vstoupil – pana Wericha jsem si vždycky vážil, to je mezi lidma od kumštu neskutečná osobnost, bohužel jsem se s ním nikdy nesetkal.
 A tak jsem se dostal na první velice slavnou werichiádu do divadla  ABC, kde byli všichni tehdy žijící herci, kteří s Werichem kdy hráli. Přijel tam Jára Kohout, s kterým jsem se tam tehdy seznámil, pan Suchý, s tím se scházíme často, paní Molavcová, pan Horníček, pan Podskalský z toho dělal záznam pro televizi. Bylo to velký setkání,  trvalo celý den. Spousta lidí tam na Wericha vzpomínalo a pak byl z toho v televizi sestříhaný dokument. To byla jediná z akcí, který jsem se za svoje členství v klubu stihl zúčastnit. Werichovci byli a jsou velice aktivní – na Ostravsku mají  centrum. V každé oblasti mají ne odbočky, ale takzvaný shluky, podle Wericha. Tady u nás založili shluk, kterýho jsem jediným členem.
 Říkal jsem jim – já nemůžu kvůli práci nikam jezdit, musím se věnovat kšeftu, ale co kdybych pro vás udělal něco tady… To se jim líbilo, a Jirka říkal, ty máš doma tisíce filmů, tak co kdybysme udělali filmový festival? A tak to vzniklo. V roce 1998 jsme udělali jednorázovou přehlídku. Později Jirka bohužel zemřel, je to už  šest let, ale velká část lidí, s kterýma jsem začínal, sem jezdí pravidelně. Naštěstí jsem našel kamarády v Brně, kteří si to jako firma vzali na starost. Podmínkou konání celé akce ale je, že jde o uzavřené setkání pro zvané. Vždycky jsem chtěl, aby se sem i Bystřičáci dostali, kdo  má zájem, může se přihlásit. Letos je účast rekordní, ale vešli se všichni, kdo se ozvali včas.

Jak jste festival plánovali tématicky? Měli jste od začátku nějakou zvláštní koncepci?
O programu jsme se bavili vždycky rok dopředu. My zpočátku nepočítali s tím, že by sem měli jezdit hosti. První rok Filmového Tesáku byl dělanej ke stýmu výročí filmu. Tenkrát jsme to měli vymyšlený tak, že na každý chatičce, kde normálně bydleli lidi, ale my se s werichovcema navzájem znali, na každý byly projekce, tenkrát ještě v televizi. Na každý chatičce běžela přehlídka prezentující 20 let českého filmu. Pro každou chatu bylo vybranejch asi šest filmů z danýho období, byl k tomu program a chodilo se po chatách na návštěvy, co koho zajímalo, 30.–40. léta nebo jiný období až do současnosti. Přijímali se hosté, měli tu napečený koláčky, tak ten festival vypadal první rok. Těsně před začátkem mně tehdy ještě volal filmový historik Jirka Novotný ze Zlína z ateliérů, že pokud chci, mohli bysme tu udělat menší přehlídku cestovateli panu Zikmundovi a že by pan Zikmund přijel na besedu. No bodejť bysme nechtěli! Bohužel to potom dopadlo jinak. Pan Zikmund dostal nějakou nabídku na cesty po rumunskejch horách a moc se omlouval, že už je ve věku, kdy by toho chtěl využít. Pozvali ho mladí cestovatelé a on jel s nima. Nicméně půjčil nám filmy ze svýho soukromýho archivu. Takže pak část festivalu byla věnovaná cestám Zikmunda a Hanzelky a měli jsme tu jejich filmy a záběry z jejich cest,  některý nikdy před tím ani nebyly uveřejněný. Tak to byl první ročník.

Na druhý rok jsme se dohodli, že teda budem pokračovat. Já jezdívám do Rychnova na celostátní akci filmových klubů Filmový smích. Tam jsem se seznámil s jedním velkým filmovým sběratelem, který se jmenuje Milan Volf a je z Prahy. Tak jsme si domluvili podmínky, za kterých by byl ochotnej sem přijet a představit svoje věci. Stal se oficiálním hostem 2. ročníku. Promítaly se tehdy spousty filmů, který nikde nešly. Druhá část festivalu pak byla věnovaná českým filmům z 2. světové války. Téma tehdy zpracovávala moje neteř,  v té době studovala na filmový škole v Olomouci. Běželo tu a si osm filmů, ke kterým udělala programy.

Třetí rok prý byl jiný než ostatní. V čem?
Třetí rok se nám podařila neskutečná věc –  Jirka Tibitanzl na letní filmové škole v Uherském Hradišti poseděl s režisérem Jiřím Krejčíkem a  zeptal se ho, jestli by nechtěl přijet na jednu soukromou akci. On řekl proč ne – a bylo to. Tak jsme tu měli čtyři dny pana Krejčíka. Mimochodem nedávno jsem se s ním viděl znova. Požádali mě, abych s ním v Rychnově udělal besedu, když ho osobně znám. Je mu 95 let, ale je stále velice vitální.
Tehdy jsme si ověřili, že takový osobnosti mohou mít zájem na Tesák přijet. Zvlášť jsme měli zájem o tvůrce filmů, ne o herce. Ti mají diváků dost a spíš se chtějí před nima schovat, ne aby se sem vlekli stovky kilometrů jen za cesťák, ubytování a slušné zacházení. Tvůrci, ti naopak potřebují kontakt s divákem, a málokdy ho mají tak srdečnej,  upřímnej a spontánní jako tady. Něco jinýho je, když jdou na oficiální besedy v Praze. Tady to skutečně nejsou žádný lidi, kteří by se nějak zvlášť věnovali filmu. To jsem opravdu asi jenom já, kdo tady s tím takhle blázní – ostatní jsou běžný lidi, který film zajímá a jdou dvakrát třikrát za rok do kina. Ale jednou za rok jsou ochotný se zúčastnit podobný akce.

Tak jste se osmělili a začali zvát hosty…
Hned následující rok jsme si troufli pozvat režiséra Karla Kachyňu. Domluvili jsme to přes jeho manželku paní Alenu Mihulovou. Bohužel to bylo zrovna v roce, kdy zemřel. Krátce před tím už měl tak velké zdravotní problémy, že musel účast na Filmovém Tesáku odříct. Bylo nám to moc líto.

Jak jste hosty vyhledával?
Prostřednictvím svých známých – na fakultě v Olomouci, dnes i v Brně na filmový vědě, přes dramaturgy bývalých zlínských filmových ateliérů, v Praze. Měl jsem a mám ještě jednu obrovskou známost. Čtyřikrát tady za mnou byl pan A. J. Liehm z Paříže, publicista, český filmový a literární kritik. Teď jezdím zase já za ním. Letos jsem pozvaný na pět dní do Paříže. Jedu tam se dvěma kamarádkama, já bohužel neumím francouzsky a ta cesta, to by na mě nebylo – tak jsem se rád nechal doprovázet. A. J. Liehm, to je asi opravdu největší osobnost, s jakou jsem se kdy potkal. Oblíbil si mě a udělal pro mě neuvěřitelně moc. Seznámil mě se spoustou lidí po celým světě i u nás a dá se říct, že svým způsobem mě naprosto nezištně propagoval, někdy až nezaslouženě. I jeho prostřednictvím jsem získával pro Tesák zajímavé osobnosti. Dneska jsme nejlepší přátelé a já se ho snažím aspoň jednou za rok navštívit. Je starší než pan Jasný, v únoru mu bude 89 let.
Zvali jsme k nám v průběhu let spoustu filmových osobností – třeba taky kameramana pana Ondříčka a paní režisérku Chytilovou. Vzpomínám si, že místo ní pak přijel Hynek Bočan. Měli jsme tu scénáristu Jiřího Křižana a příští rok, na 15. pokračování Filmového Tesáku,  sem chceme nalákat pana Menzela. Uvidíme.

Když se vás novináři ptají, co říkáte současnému českému filmu, odpovídáte, že mu často chybí dobrá filmařina. Co je pro vás ta „dobrá filmařina“?

Pro mě je to hlavně kvalitní námět, kvalitní scénář. Bohužel dneska chybí u filmu dramaturgická práce – je to strašně znát, je to pak povrchní. Scénář musí být silný, musí být filmový, nemělo by to být jenom nějaký povídání. U nás je teď všechno podfinancovaný, tak se ve filmech moc mluví a málo je toho vyjádřeno obrazem. Pan Jasný je pro mě zrovna zářným příkladem toho, jak má vypadat kvalitní film. Svým způsobem to chápu. Ale stejně…

Ukládáte si jako divák do paměti zvlášť působivé filmové scény, obrazy, které obsáhly všechno, nezapomenutelné a geniální filmové momenty?

Určitě. Několik se jich pojí s českým hercem, ze kterého je teď kanadský lékař, s Vladimírem Pucholtem. Víte, my jsme letos byli blízko jednomu obrovskýmu překvapení. Skoro se nám podařilo dojednat, aby hostem na besedu byl pan Pucholt. Od pana Krejčíka jsme se dozvěděli, že se bude točit film k jeho sedmdesátinám, tak jsme se pokoušeli na něj získat přes televizi kontakt. Ani panu Taussigovi se to nepovedlo a my spoléhali na pana Jasného. Jenže pan Jasný na něj ztratil českej telefon. Škoda.
Tak s panem Pucholtem mám spojených hned několik takových skvělých momentů z filmů,   třeba z Lásek jedné plavovlásky. Spíš jsem si vždycky pamatoval vážnější filmy, víc než veselohry. I když dobré veselohry si velice vážím. Svatba jako řemen – tam taky byly nádherný scény. Intimní osvětlení je geniální film. Taky jsem si dost pamatoval Obžalovaného od Kadára a Klose. A Romeo, Julie a tma, to byl můj oblíbený film už v dětství, což ani moc nechápu.
Těch filmů je strašně moc a já mám v tomhle široký srdce. A navíc – narozdíl od kritika si já můžu dovolit tomu filmu leccos odpustit. Já ho mám jenom rád, ale on o něm musí psát.

Děkuji za rozhovor v rušném předpokoji 14. Filmového Tesáku. Ať žije a s ním všichni ti, kteří s tím dokáží bláznit právě takhle. 
                                                                                                                                

msch