Jaké služby vlastně bystřická charita poskytuje?
V. Š.: Ošetřovatelskou službu, kterou vykonávají zdravotní sestry – to ale není služba sociální, a ze sociálních služeb je to pečovatelská služba, denní stacionář pro seniory a osobní asistenční služba.

Komu a s čím osobní asistentky pomáhají?
H. S.: Našimi klienty jsou lidé starší 18 let s tělesným nebo zrakovým postižením, dále senioři, kteří jsou zastoupeni v nejvyšší míře. Asistenční služba jim pomáhá s činnostmi, které člověk zdravý vykonává sám, ale člověk se zdravotním omezením je bez pomoci vykonávat nedokáže. Ze zákona je dáno, co všechno má osobní asistence poskytovat  – doprovody, pomoc při přesunu na vozík, lůžko, pomoc v domácnosti, pomoc při hygieně, přípravu a podání jídla, aktivizační činnosti... Osobní asistent je ale klientovi také společníkem – může mu číst, luštit s ním křížovku nebo si jen povídat, poslouchat jeho postřehy a vzpomínky.  Nestará se jen o fyzické potřeby klienta – i potřeba popovídat si, je velmi silná. Osobní asistence poskytuje klientovi také jistotu, že k němu pravidelně někdo přichází, může se s ním poradit, něco probrat.
V. Š.: Potřeba komunikace a touha po společnosti je podle mě u většiny našich klientů největší dopoledne. Rodina je třeba v práci, pečovatelka se může zastavit jen krátce na provedení dohodnuté služby – proto je v tomto případě vhodným řešením osobní asistence, aby klient nebyl celé dopoledne sám. V dohodnutém čase může s někým být, a přitom zůstává doma, to je pro spoustu lidí velice důležité.
Jaký je vlastně rozdíl mezi asistenční a pečovatelskou službou?
V. Š.: U pečovatelské služby jsou už dopředu nasmlouvané úkony, které pečovatelka provede – pomoc s oblékáním, přesunem, hygiena, oběd a tak dál. U služby asistenční je nasmlouván čas, tedy jak dlouho asistentka se svým klientem pobude, a v tom čase si klient vybere z úkonů zahrnutých ve smlouvě, co právě chce vykonávat a co bude v daném čase potřebovat.

Spolupracujete také s rodinou?
H. S.: Mezi našimi klienty jsou  lidé osamělí, ale samozřejmě  i ti s rodinou, která třeba nemá možnost pomoci v plném rozsahu z důvodu svého pracovního vytížení. Setkala jsem se s tím, že někteří lidé těžce nesou, že se sami nedokáží dostatečně postarat o své blízké. Není jistě nic špatného na tom, když svěří  péči školeným asistentkám a pečovatelkám.
V. Š: Uzavíráme smlouvu s klientem a ten si službu řídí podle svých potřeb, ale s rodinou spolupracujeme taky a respektujeme ji. Chceme posilovat vztahy mezi rodinou a klientem, rodině nechceme vstupovat do soukromí, ani jí nebereme žádné kompetence. Blízcí klienta třeba mnohdy vidí jeho potřeby jasněji než on sám, myslí si, že by mu třeba určitá naše služba velice pomohla, a on o ní sám neuvažuje. Záleží vždy v první řadě na klientovi a my se mu s pomocí rodiny snažíme co nejvíce prospět.

Při osobní asistenci pracovnice charity vstupují do soukromí svých klientů  – je jistě potřeba, aby je klienti dobře přijali a rozuměli si s nimi. Je možné si osobní asistentku vybrat?
H. S.: Pokud jde o asistenční službu,  klient vyjadřuje souhlas s osobními asistentkami, které k němu na službu dochází. Jejich počet ale musí umožnit zástupnost, což je snadnější u klienta, který službu využívá v malém rozsahu, než u toho, který využívá službu každodenně. Na druhou stranu –  když je asistentek více,  zas to přinese nové podněty do klientova života. Záleží na klientovi samotném, jak je společenský, nakolik je konzervativní – každý člověk je jiný a má jiné potřeby.

Kolika lidem asistenční služba v současné době pomáhá?
H. S.: Momentálně máme osm klientů. Jejich počet ale závisí na tom, jak velký časový rozsah si jednotliví klienti přejí. Může to být větší počet hodin osobní asistence každý den, nebo naopak třeba jen doprovod na větší nákup jednou za měsíc. Služba je hodně individuální – jsou klienti, kteří mají službu opravdu každý den a ve velkém rozsahu  Měli jsme klienta osamělého, bez rodiny a ve zdravotním stavu, kdy nebyl sám schopen se o nic postarat. Pak osobní asistentky ve spolupráci s pečovatelskou službou obstarávaly prakticky vše. Na druhou stranu jsou klienti, kteří žijí v rodině a jejich potřeba pomoci není tak rozsáhlá, jednou za týden jim např. stačí  doprovod –  umožníme jim, aby se třeba dostali někam, kam se s rodinou nedostanou. Poskytujeme také jako fakultativní službu přepravu autem, kterou si klient plně hradí, protože není dotována, a je poskytována pouze v souvislosti se základními úkony.  Pokud má klient třeba nasmlouván  jak doprovod na vycházku, tak i přepravu, může je vzájemně zkombinovat a část cesty urazit autem. Procházet se pak nemusí jen kolem svého domu, ale třeba až v Zahájeném, kam už by kvůli svému zdravotnímu stavu třeba nedošel  nebo může navštívit Sv. Hostýn či jiné místo, kam by se rád znovu podíval.

Z čeho se osobní asistence platí?
V. Š.: Služby se hradí z příspěvku na péči,  dávky, která je  určena k financování sociálních služeb. Našim klientům pomáháme dávky zajistit. Někteří lidé o ni žádat nechtějí a služby si financují sami. Pokud by se stalo, že by někdo byl v bezvýchodné finanční  tísni a potřeboval větší množství našich služeb,  nabízíme i možnosti dofinancování péče například z Tříkrálové sbírky –  to vše po prověření všech možností klienta.

V souvislosti s pomáhajícími profesemi a prací s lidmi se často mluví o syndromu vyhoření. Nemáte někdy při své práci pocit marnosti, nevyčerpává vás?
V. Š.: Vůbec ne. V práci se cítím dobře. Pomáhám klientům vyřizovat formuláře, uzavírám smlouvy a jednám s nimi například o rozšíření služby, o úpravách smlouvy. Myslím ale, že u mě je to trochu jiné než u pracovnice v přímé péči.
H. S.: Někdy se pocity z mé práce těžko vyjadřují slovy, ale marnost to rozhodně není… Pracuji jako osobní asistentka a také pečovatelka a nikdy nebyl nikdo, s kým bych se nedomluvila. Stává se, že vnímám spíše jako vyznamenání, když k někomu můžu jít.  Vzpomínám na jednu paní, tu obdivuji jako člověka, který celý život pomáhal druhým, a když pomoc potřebovala sama, byla skromná, pokorná, za všechno poděkovala, na druhé nepřestala myslet. Při mé práci mě často překvapuje, kolik v sobě člověk někdy objeví síly. Nad nějakou malicherností se klient třeba rozzlobí, a přitom dokáže nést těžký životní úděl  bez zoufání, bez obviňování. Myslím teď na konkrétního člověka, který mnohokrát dokázal být i prudký, ale na druhou stranu svou nemoc a omezení snášel pokorně, aniž by záviděl těm druhým, uměl se zasmát. To je obdivuhodné, k zamyšlení, kde se ta síla k statečnosti bere.
V. Š.: Všichni, kdo se dají na naši profesi, jistě musí počítat s tím, že lidé jsou různí, že nemají pokaždé dobrou náladu.
H. S.: Právě proto se u klientů máme možnost střídat, abychom přicházely odpočinuté a schopné situaci dobře zvládnout. Snažíme se požadavky klientů vidět z nadhledu, ale je také dobré se vžít do jejich situace a představit si, že bychom v ní byli sami.

Jak vnímáte stáří?
H. S.: Přirozeně. Vím, že sama zestárnu, dá-li Pán, že je to součást života. K některým starým lidem mám hlubokou úctu. Obdivuji, kam až během svého života došli, jak vyzráli, jak jsou schopni se přizpůsobovat novým životním situacím. Jak se třeba dokáží srovnat s tím, že potřebují pomoc a že k nim do bytu chodí cizí člověk.
V. Š.: Práce se seniory je obohacující. Možná se díky ní sami naučíme se stárnutím lépe vyrovnávat.
H. S.: Někdy mám pocit, že věkový rozdíl ani není podstatný. Pokud si se starým  člověkem rozumím a máme stejný způsob vnímání, můžu se s ním bavit jako s kamarádem a věkový rozdíl nevnímám. Staří lidé mi nejsou vzdálení.

Stalo se někdy, že jste něčí požadavek na službu nedokázali splnit?
H. S.: Snažíme se vždy vše dopředu domluvit, abychom předešli nesplnitelným přáním. Měli jsme například paní na vozíčku, která chtěla jezdit s osobní asistentkou na procházky. Z přízemí jejího domu ale vedly prudké schody. Bez odstranění bariéry by v tomto případě pro nás vyvezení osoby na vozíčku nebylo možné. To je právě situace, kdy by nám, pokud je možnost, měla rodina zajistit podmínky, které pro výkon služby potřebujeme. Je pravda, že v průběhu už dohodnuté služby se mohou měnit podmínky u klienta. Služba se tomu přizpůsobuje. V jednom případě jsme měli osamělého klienta, který měl požadavek na každodenní doprovod ven. Během téměř 10 let poskytování této služby se ale jeho zdravotní stav zhoršil natolik, že nebyl schopen sám vstát a přesednout si na vozík, natož sejít schody.  Pomohli jsme mu získat zvedací zařízení, z postele jsme ho přesunovali na vozík a přepravovali ho výtahem. A skutečně se podle svých přání každý den dostával ven, přestože se jeho zdravotní stav od okamžiku podepsání smlouvy zásadně změnil.

Jaké znalosti musí mít osobní asistentka?
H. S.: Jako sociální služba nemusíme mít příliš zdravotnických znalostí, můžeme pomoci v případě potřeby kontaktovat odborného lékaře, volat záchrannou službu. Ze zákona máme ale povinnost pravidelně doplňovat  své vzdělání, navštěvujeme různé semináře, dozvídáme se novinky –  třeba ohledně aktivizace seniorů, tedy posilování různých schopností, které vedou k soběstačnosti, dovedností motorických, psychických, sociálních. Podporujeme kontakt se společenským prostředím, rozvíjíme komunikaci.
V. Š.: Kromě pracovnic v přímé péči náš kolektiv tvoří také sociální pracovnice s vyšším odborným nebo vysokoškolským vzděláním, které jsou v kontaktu s klientem v rámci individuálního plánování. Snaží se vést klienta k tomu, aby naplnil cíl, který si v rámci sociální služby sám stanovil, zjišťují, jaké má klient schopnosti, jaké jsou jeho individuální možnosti a snaží se ho motivovat k tomu, aby si je co nejdéle udržel a pokud je to možné, aby se jeho stav zlepšoval.

Je něco, co vás na charitní asistenční službě netěší? Je někde problém?

H. S.: Trochu mě mrzí, že většinou se k nám klienti hlásí až ve vysokém věku, až když potřebují rozsáhlejší  pomoc. Dokud člověk ještě aspoň něco dokáže zvládnout sám, tak se použití asistenční služby brání. Máme klientku, jejíž dcera chce mamince dopřát co nejvíc a sama žije v jiném městě. Službu jí  domluvila ještě teď, dokud si maminka může užít toho, že si někam s doprovodem dojde, že si popovídá, někam se podívá. Paní se ze začátku službě bránila, a teď je velice spokojená a vděčná, rozšířily se jí možnosti aktivního života. Myslím, že takových lidí by bylo víc. Třeba jen hodinka osobní asistence týdně by jim pomohla dělat věci, o kterých si mysleli, že na ně už nemají.
V. Š.: Lidé třeba něco rádi dělali v minulosti. Něco co jim přinášelo radost a co už dnes pro svůj zdravotní stav sami vykonávat nemohou. S tím jim může pomoci asistenční služba. Nabízíme k zapůjčení také kompenzační pomůcky, které mohou výrazně ulehčit život.

H. S.: Udivuje mě, kolik seniorů třeba nemá invalidní vozík nebo chodítko, (které svým klientům můžeme zapůjčit), a to jen proto, že ještě dokáží malý kousek popojít. Někdo z rodiny nebo my bychom je přitom mohli doprovodit. Jsem přesvědčená o jednom – i když se zdravotní stav stárnoucího člověka nebo člověka s tělesným postižením trvale nezlepšuje, může se zlepšit jeho prožívání života. Jestliže měl člověk v minulosti z něčeho radost, přinášelo mu to uspokojení, a dnes se toho vzdal a  říká si, že už to dělat nemůže, od toho je tu asistenční služba, aby mu pomohla a přesvědčila ho, že není třeba se ničeho vzdávat, že je to pořád možné. Lidé mnohdy nevidí všechny své možnosti. Pokud už u klienta jsme, chceme mu poskytnout co nejvíce. Oni mnohdy ani nevědí, co všechno by mohli. Co všechno spolu dokážeme.

            msch