V minulém čísle bystřického Zpravodaje jsme ve svém putování po stopách bystřických pánů dospěli až k předposlednímu šlechtickému rodu, který obýval bystřický zámek, a jeho představiteli Janu Nepomuku hraběti Wengerskému. Dnes se tedy v závěrečném díle seriálu setkáme s rodem posledním a v Bystřici nejznámějším – s rodem Loudonů.
  

V dávných dějinách rodu jsou hned dvě zajímavosti, které vyvolávají diskuse mezi historiky. Tou první je samotná psaná podoba jména, druhou původ rodu. Podívejme se nejdříve na obě zajímavosti zblízka.

   Obě varianty jména, Laudon i Loudon, se vyslovují stejně, snad proto se psanou podobou jména Bystřičtí nikdy příliš nezabývali. Historikové, ať už byli více či méně renomovaní, nebo naopak nadšení amatéři, vedou o písemné podobě jména spory. Zkusíme-li se na jejich diskuse podívat pohledem sportovního komentátora, při němž nás bude zajímat pouze „skóre“ (bez ohledu na renomé hlasujícího), mezi dostupnými pracemi dvaceti rakouských a českých historiků vyhraje v poměru 12:7 varianta Loudon. Obě strany trvají na tom, že jejich pohled je jediný správný. Poněkud nezávisleji se na věc dívá chybějící dvacátá osobnost – dr. Jaroslav Zezulčík ze zámku Kunín u Nového Jičína, který dává částečně za pravdu oběma stranám: píše-li o rakouském vojevůdci, maršálu Gideonu Ernstovi, zvolí variantu Laudon, týká-li se text bystřických členů rodu, přiklání se k podobě jména Loudon.

   Jak vlastně k rozdílnému psaní došlo, vysvětluje dosud patrně nejobsáhlejší maršálova monografie rakouského historika Franze Pesendorfera Polní maršál Loudon: Vítězství a jeho cena, která vyšla ve Vídni v roce 1989. Gideon Ernst se narodil jako „Laudon“, i když rodina v dějinách rodu používala různé psané varianty jména (Laudon, Laudone, Laudohn, Lawdohn, Lauwdohn). V době, kdy Gideon Ernst ve službách Marie Terezie dosahoval největších úspěchů, udělila císařovna svému vojevůdci za odměnu šlechtický titul „svobodný pán“. Udělení titulu pro Laudona doporučil Marii Terezii moravský šlechtic a rakouský dvorský kancléř, Václav Antonín Kounic-Rietberg, který se nespokojil pouze s vojevůdcovými vojenskými zásluhami, ale uvedl, že Laudonovy rodové kořeny sahají až ke skotskému šlechtickému rodu Loudon de Lowdone. Samotný maršál se podepisoval jak původním jménem Laudon, tak i novou variantou Loudon. Když se ale dědicem majetku stal maršálův synovec Johann Ludwig Alexander, začala se rodina psát výhradně jako Loudon. V Bystřici to potvrzují matriční zápisy, školní knihy, kroniky i náhrobní kameny. 
  

U druhé rodové zajímavosti týkající se původu rodu, už tak jasnou odpověď dát nemůžeme. Zda se Václav Antonín Kounic-Rietberg skutečně dobral v archivech závěrů, které potom uvedl ve svém dopise císařovně, nebo mu jen posloužila podobnost jmen, už dnes asi se stoprocentní jistotou nezjistíme. V rakouské genealogii se uvádí, že rod pochází ze severovýchodního Livonska, kde se na pravém břehu říčky Niedruska, asi 30 km před jejím ústím do řeky Alviekste, nacházel arcibiskupský zámek Laudohn založený v roce 1271. Asi kilometr odtud, na statku Tootzen (dnes Toce) se v roce 1717 narodil výše zmíněný rakouský vojevůdce. Livonsko se rozkládalo na území dnešního Lotyška a Estonska.

   V Livonsku se rod v písemných pramenech objevuje od 15. století. Na přelomu 17. a 18. století se rodina rozvětvila na dvě linie – Saulhof a Tootzen. Linie Tootzen se v 18. století dělila dále na mladší linii Tootzen a linii Hadersdorf.
  

Rodina Laudonů sídlila na hospodářském dvoře Tootzen už do roku 1400, kdy obdržel Otto Laudohn lenní statek od arcibiskupa Henninga. Podle rakouské genealogické literatury museli Laudonové patřit k německé šlechtě, čemuž napovídá fakt, že se psali po zámku Laudohn (dnes obec Laudona). Další zprávy o tomto rodu pocházejí z poloviny 16. století, kdy byl zámek Laudohn zničen. Zmiňují se o Jochimu Laudohnovi († 1586), jehož syn Hans (1583–1626) vstoupil jako mladík do služeb jistého Heinricha von Tiefenhausen.

   Statek Toce, který Laudonové obývali, nebyl příliš velký, proto se většina mužských členů rodu uplatnila jako vojenští oficíři. Po roce 1700 se uvádí, že šlo už o druhou generaci mužských členů rodu, která sloužila ve švédské armádě.

   Hansův vnuk Gotthard Johann Laudohn (1622–1708) měl se svými dvěma manželkami, Annou Hedwigou Lütke a Hedvigou Margarete Röchling, celkem sedm dětí. Z prvního manželství pocházel Johann Gideon Laudohn (1669–1745), který zastával funkci kapitána. Johann Gideon byl mimo jiné i zakladatelem starší linie Tootzen.

   Z druhého manželství potom pocházel kromě čtyř dcer také syn Otto Gerhard (1673–1732), zakladatel mladší linie Tootzen a otec nejslavnější osobnosti v dějinách rodu vůbec. Otto Gerhard měl se svou manželskou celkem tři děti, syny Johanna Reinholda a Gideona Ernsta a dceru Dorotheu Elisabeth.

   Asi není třeba příliš zdůrazňovat, že prostřední syn Gideon Ernst (1717–1790) se stal zdaleka nejslavnějším členem rodu vůbec. V patnácti letech nastoupil jako kadet do pěšího pluku ruské carské armády v Pskově, v roce 1735 získal hodnost poručíka. Účastnil se bojů s krymskými Tatary na Dněpru a poté, co byl uzavřen mír, odjel do Petrohradu a pokoušel se získat vyšší hodnost v armádě. Když neuspěl, požádal o přijetí nejprve do služeb pruské armády, kde byl odmítnut (zlí jazykové tvrdí, že to bylo proto, že Gideon Ernst byl spíše drobné, velmi štíhlé postavy). V roce 1742 nastoupil do služeb rakouské armády. Tam dosáhl svých největších vojenských úspěchů, za které obdržel od Marie Terezie nejen výše zmíněný šlechtický titul, ale také malé panství ve středních Čechách Bečvárky. To později vyměnil za zámek v Bečvárech, který za doby jeho panování doznal velkých stavebních proměn. Dnes je zámek v soukromých rukou.

   Kromě Bečvár vlastnil také dům ve Vídni. Zámek Bečváry v roce 1775 prodal a koupil v blízkosti Vídně panství Weidlingau se zámkem Hadersdorf. I tento zámek přestavěl, pořídil do něj poměrně slušnou knihovnu, která obsahovala nejen vojenskou, ale i právnickou literaturu a beletrii. Při zámku vybudoval i nepříliš hodnotný zámecký park.

   Nahlédněme i do soukromého života této významné vojenské osobnosti. Někdy kolem roku 1746 se Gideon Ernst oženil s Klarou von Hagen, s níž měl sice dva syny, oba ale zemřeli v dětském věku, snad v době Laudonova pobytu v Haliči. Maršál podle slov svého současníka a životopisce Johanna Pezzla nepatřil k příliš společensky aktivním osobnostem, byl mlčenlivý a vzdělání, které nezískal v mládí, se snažil v dospělosti získat četbou knih ze své knihovny, kterou mu na jeho žádost pořídil německý básník Johann Fürchtegott Gellert. Snídal horkou čokoládu, volný čas v dobách míru trávil prací v parku nebo četbou v altánu. Když v roce 1790 zemřel v Novém Jičíně, převzala jeho majetek manželka Klara a po její smrti jeho synovec Johann Ludwig Alexander (1767–1822).

Alexander
Johann Ludwig Alexander, který bývá v české literatuře zmiňován jen jako Alexander, se po tetině smrti usadil v Hadersdorfu a stal se zakladatelem rakouské větve rodu. Podobně jako jeho strýc působil v rakouské armádě, strýcovy slávy už ale nedosáhl. S manželkou Amalií hraběnkou z Fünfkirchenu měl syna Oliviera, nám dobře známého prvního loudonského vlastníka bystřického zámku, a dceru Louisu.

Olivieru Loudonovi (1795–1881) patřila Bystřice od roku 1827. Začínal sice podobně jako jeho předkové v armádě, později dal přednost botanice a význam jeho botanických sbírek překročil moravské hranice. V roce 1830 se oženil s mladičkou Viktorií hraběnkou von Troyer, s níž měl syna Ernsta (1832–1915). Viktorie zemřela pár měsíců po porodu a Olivier se už podruhé neoženil. Svého syna vedl k lásce k botanice, ale i umění (podobně jako děti rakouských císařů vystupoval prý Ernst v mládí v zámeckém divadle).

   Olivier trávil sice většinu času na zámku Hadersdorf, dobře se staral ale i o panství bystřické. Mimo jiné má velkou zásluhu na obnově hostýnského poutního chrámu i existenci bystřické školy. V roce 1856 předal Bystřici svému synovi a zůstal až do své smrti na zámku v Hadersdorfu.

  Bystřici tedy trvale obýval Ernst a získal tak k městečku, jeho obyvatelům i jeho okolí osobní vztah. V době jeho panování zde kvetl společenský život, na zámku se střídaly šlechtické návštěvy, osobnosti výtvarného umění, politici (např. T. G. Masaryk) i hlava státu (František Josef I.)

   Od roku 1857 byl držitelem titulu c. k. tajný komoří, po roce 1866 získal za osobní příspěvek na zmírnění následků prusko-rakouské války nejvyšší uznání od vrchního velitelství armády, v roce 1897 se stal jediným členem v historii rodu, jemuž náležel titul Jeho Excelence.

   Kromě výtvarného umění a botaniky se Ernst Loudon zajímal také o politiku (roku 1863 byl zvolen do Moravského zemského sněmu a v roce 1867 jej císař jmenoval členem panské sněmovny říšské rady) a nové trendy v hospodaření, pěstoval zde koně a ovce a zabýval se i jejich šlechtěním. Založil také nový rodinný hřbitov, kam nechal přenést i ostatky už zemřelých členů rodu Františka Antonína Monte l´Abbate, Johanna Nepomuka Wengerského, své matky Viktorine Troyer, obou babiček Amalie von Fünfkirchen a Rudolfiny Troyer, své tchýně Antoinetty Seilern-Aspang a také rodinného přítele Claudia svobodného pána Brettona.

   A byl to rovněž Ernst Loudon, kdo v roce 1861 podepsal s Michaelem Thonetem smlouvu na odkup dřeva, která umožnila vznik největší továrny na ohýbaný nábytek se sídlem v Bystřici pod Hostýnem.
   Od roku 1856 byl ženatý s Henriettou Seilern-Aspang, s níž měl syna Remigia Oliviera (1857–1902). Ten ale tragicky zahynul a pomyslný bystřický trůn proto po Ernstově smrti převzal jeho vnuk Ernst Gideon (1886–1944). 
 

Ernst se sice zpočátku ještě pokoušel vést zámecký život podobným směrem jako jeho děd (např. se účastnil dobročinných akcí), po vzniku republiky, pozemkové reformě a nastupující hospodářské krizi byl ale donucen začít své majetky postupně rozprodávat. Jako první byl prodán Hadersdorf (dnes v majetku rakouského státu), potom lesní statek Ochozy (koupilo město), lesy v Hostýnských vrších (koupilo olomoucké arcibiskupství), až došlo i na postupný rozprodej drobnějších pozemků a nakonec i zámku. Pro vysvětlení finanční situace drobné šlechty dodejme ještě informaci, že pozemková reforma vyměřila šlechtě tak vysoké daně z nemovitých majetků, že se v podobné situaci jako Ernst Gideon Loudon ocitl i holešovský hrabě Wrbna.

   Ernst Gideon Loudon spolu s manželkou Wilhelminou Thun-Hohenstein, dětmi Marií Alicí, Alexandrem a Gideonem Ernstem a také svou matkou Alicí von Voss byl nucen v roce 1933 opustit bystřický zámek a pobývat u příbuzných. Majetek byl uložen v zámku v Kvasicích (o čemž svědčí pojistka uzavřená na dobu druhé světové války), rodina odešla nejdříve k Ernstově sestře Antoinettě do Milotic, později byla ubytována ve vile Erwina Seidla ve Ždánicích. V roce 1945 byla Wilhelmina s dětmi nucena odejít z Československa. Rodina se usadila se v Rakousku, kde žijí její členové dodnes.
    Zámek se v roce 1935 stal po dvouletých tahanicích sídlem československé armády.
           

 -eda-