Plán byl užít si dva dny volna plnými doušky a poslední den zahrát na mši pro přátele ze Salzkottenu, partnerského města Bystřice pod Hostýnem. Ve večerních hodinách někteří znaveni cestou usnuli, ale my odolnější jsme se vydali na pochod noční Prahou – na Václavské náměstí, Staroměstské náměstí, Karlův most, Pražský hrad, a dokonce i na Petřínskou rozhlednu, ze které jsme krátce po druhé ranní spatřili překrásnou spící stověžatou Prahu.

Druhý den jsme plni elánu vyhlíželi naši kamarádku, překladatelku a známou hostitelů z Německa Gabrielu Novákovou, která v Salzkottenu již dříve strávila dva měsíce. Jelikož jsme měli trochu času navíc, rozhodli jsme se splnit si sen – zahrát si na Václavském náměstí. Obavy z pokuty od příslušníků městské policie byly rozehnány poté, co jsme se ujistili, že je to doopravdy povoleno a 45minutový set dechovek i moderních písní byl odměněn potleskem i pár korunami na přilepšenou. Poté jsme se všichni přesunuli na místo činu, do německojazyčného kostela sv. Jana Nepomuckého v Praze 1, poblíž Karlova náměstí. Tam jsme se seznámili s německou delegací, tedy 60členým sborem, panem dirigentem a farářem otcem Martinem. Odpoledne se konala generální zkouška, na pultech se objevily noty na mši Jacoba de Haana pojmenovanou Missa Brevis. Ke všeobecnému údivu vše šlo jako po másle a za hodinu a půl nebylo co dělat. Následně jsme byli pozváni na zlatý hřeb celé soboty – dvouhodinovou plavbu po Vltavě. Tam nás štědře pohostili, a tak jsme na oplátku zahráli několik lidových písní, což v hostitelích z Německa vyvolalo obrovskou radost.

V neděli 5. října dopoledne jsme stáli před kostelem připraveni odvést skvělý výkon. V  malém kostelíku v centru Prahy se sešlo tolik lidí, že byl zcela zaplněn, a mše mohla začít. Kostelem se rozléhaly tóny varhan. To bylo znamení, že následovat bude hudební produkce kapely Kiks Brass a německého pěveckého sboru. Jak přeložila naše nepostradatelná Gabriela, byli všichni moc nadšení. Její slova potvrdily vstřícné úsměvy a horečné stisky rukou nadšených sboristů a pana dirigenta. Vše se nakonec povedlo dle plánu.

Z nostalgie jsme ještě zahráli několik písniček u Svatého Václava, podělili se s německými přáteli o pravou valašskou slivovici a za mohutného mávání na šťastnou cestu jsme utíkali na vlak, který měl každou chvíli ujíždět k Přerovu. Ve vlaku jsme již jen mlčky vzpomínali na vše, co jsme zažili, a přáli jsme si, abychom se opět setkali třeba právě v německém Salzkottenu, kde by nás mnozí rádi viděli hrát. Muzice zdar, dechovce zvláště!

Za Kiks Brass Štěpán Sklenář