Milí čtenáři,
ne, v tomto čísle bohužel nenajdete aktuální zprávy o průběhu ustavujícího zasedání  zastupitelstva města. Komunální volby si letos ne a ne padnout do rytmu s uzávěrkami Zpravodaje. Říjen jsme kvůli nim museli uspěchat a listopad, vědom si své dušičkové podstaty, zase přichází takříkajíc s křížkem. Zatímco vzniká tento editorial, v kruhovém zámeckém sále, kde už dozněly zvuky letošních vernisáží a skřípání smyčců i historického nábytku, se začíná v tomto roce naposled topit, aby mělo nové zastupitelstvo zajištěny ideální podmínky pro hřejivá slova a vřelé stisky rukou, a mohlo tak po měkkém koberci dobromyslně vykročit do nového volebního období. O tom, jak to vše dopadlo, tedy s díky za pochopení pojednáme příště. Zatím přinášíme pouze základní informace o osobách a obsazení.

Doba předvolebních plakátů byla krušná a poučná. Je za námi. I bystřický kozel, o kterého vypukla přetahovaná, neb ho každý chtěl mít na svém dvorku, a zlé jazyky dokonce tvrdily, že městu úředně nepatří, se uchýlil zpět do městského znaku a přestal zlobně tlouct kopyty, cenit zuby a lomozit černými břevny. Když už se dal zase nakrmit a pohladit, povídali jsme si o něm napřed s podvýborem pro vexilologii a heraldiku při Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR a pak s dětmi na bystřické základní škole Bratrství, protože právě měly prvouku. V prvním případě se nám dostalo potěšitelného ujištění, že znak je prokazatelně náš už po staletí a že tedy jako město nepotřebujeme k jeho užívání žádné úřední povolení. V tom druhém případě jsme pak společně přemýšleli, kdo nám dal do znaku bílého kozla, co všechno vyjadřuje a jak se tam vlastně dostal. A z toho přemýšlení vzniklo povídání, zkrátka pravá lidová slovesnost, a několik improvizovaných erbovních pověstí. Dostanete je pod stromeček také příště.   

Hodnou dobu jsme ve druhé polovině října strávili s restaurátory na vratkém lešení u stropu bílavského kostela. Z časových vrstev omítky vystoupily napřed pestré kytice ve zdobných nádobách a z ještě větší hloubky pak apoštolové scházející se k Poslední večeři Páně a vzhlížející k lustru na stropě. Zrzavý Jidáš s měšcem v ruce byl právě na odchodu. Jestli postava Krista padla za oběť svítidlu, jestli malíř Jan Ježek obraz v roce 1910 vůbec dokončil a jestli výjev na stropě presbytáře zůstane nebo bude zamalován, zatím není jisté. Něco málo  ale o tajemstvích, která postupně vydává kostel sv. Bartoloměje, přece jen píšeme. Na vlastní oči jsme také v hustém dešti a hostýnské horské nepohodě viděli, že byla dokončena další část unikátní repliky keramické mozaiky Jano Koehlera, obrazu I. zastavení Jurkovičovy křížové cesty „Pilátův soud“. Restaurátoři dospěli od nohy Věčného žida k Pilátovým zádům a teď už je čeká vpodstatě  jen zlacení Kristovy svatozáře. Jaký bude konečný výsledek? Na čtvrté straně naší obálky si Pilát myje ruce.

Je toho zkrátka v listopadu dost málo, co bychom mohli s jistotou tvrdit. Mlha pojídá kusy krajiny s apetitem psa baskervillského a snad jen obrovitá dýně pana Hrubého z Havlíčkovy ulice, kdyby se v ní svítilo, by se mohla stát majákem pro tápající chodce. Tak ať se vám podaří úspěšně probloudit listopadem (vydejte se směrem k prosinci) a ať vám po cestě nepřipomíná sbírku hrůzostrašných povídek Stephena Kinga. Povzbudivé je, že i v mlze člověku přísluší spousta životních jistot, na něž nepotřebuje úřední povolení.

Ilona Musichina