Neděle 11. října letošního roku byla zatím nejchladnějším dnem letošního podzimu. Teplota sice nepřekročila nulu, ale studený severovýchodní vítr vytvářel pocitově mírný mráz. Vpravdě dušičkové počasí se zataženou oblohou nemohlo vytvořit lepší atmosféru pro Dušičkovou pouť, kterou dopoledne sloužil ve svatohostýské bazilice olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Po jejím skončení jej čekal ještě jeden důležitý úkol. Byl požádán o požehnání nově restaurované mozaiky Jano Köhlera na 1. zastavení svatohostýnské křížové cesty, kterou dnes tak pohodlně a nespravedlivě označujeme jako Jurkovičovu křížovou cestu.

Její první zastavení bylo vytvořeno a realizováno jako poslední v roce 1933. V této době měl již Jano Köhler jasno v oblasti technologie výroby keramické mozaiky, byl si plně vědom jejích barevných možností, a především si uvědomoval, jak výtvarně uspořádat a pojmout situaci před Ježíšovým ukřižováním, jak zachytit symboliku celé události, aby nepřipouštěla jakoukoliv pochybnost a poskytovala jednoznačný výtvarný výklad. Téma soudu před Pontským Pilátem považoval Köhler za stěžejní pro celý cyklus.

O styl restaurování se mezi odborníky vedly dlouhé a vášnivé diskuze. V některých chvílích se zdálo, že k restaurování ani nedojde. Volba akad. sochaře Vojtěcha Paříka k provedení tohoto nelehkého úkolu se ukázala nejen správnou, ale přímo ideální. Vojtěch Pařík dokázal ke spolupráci získat tým výjimečných lidí, který pod jeho vedením vyřešil všechny požadavky památkářů a obnovil mozaiku tak, že dnes hovoříme o „druhém originálu“.

Šest dlouhých let trvaly práce na novém uchycení, na obnovení technologie jednotlivých keramických kachlů, jejich přesném výtvarném vyznění, aby vypadaly jako vyrobené za časů Jano Köhlera. Z prvního zastavení na nás září barvy, odehrává se před námi děj, který tak dobře známe z evangelií.

Slavnostního žehnání se zúčastnila řada významných hostí. Mezi nejčestnější patřila malířova 94letá dcera Ludmila Starostová, jejíž ruce byly malíři modelem pro ruce Pilátovy. Před dokončeným dílem pohovořil Vojtěch Pařík, který realizaci náročného úkolu přirovnal k božímu zázraku. Připomněl také, že bez spolupráce své ženy Passionarie Parik, šperkařky, by nikdy tento úkol nesplnil. Vzpomněl ale také na své další spolupracovníky v keramičce v Podbořanech, na ty, kdo řešili mnohé technické problémy a pomáhali v mnoha oblastech. Také paní Passionaria krátce vyslovila svou radost z dokončeného díla.

Poté přistoupil arcibiskup Jan Graubner ke slavnostnímu požehnání. Silný vítr odnášel vůni kadidla nad stromy. Dílo arcibiskup vykropil svěcenou vodou, požehnal mu, požehnal jeho obnovitelům a všemu zúčastněnému lidu. Vojtěchu Paříkovi, jeho ženě a všem, kdo se tohoto díla zúčastnili, popřál mnoho zdraví a pohody, aby společnými silami pokračovali v restaurování dalších dvou zastavení křížové cesty. Církevní představitelé, autoři celého díla a význační hosté si mnoho dalších věcí vysvětlili a povyprávěli v teple na dobrém obědě.

Ve středu 21. října proběhla úřední kolaudace, jíž byli přítomni manželé Paříkovi, Národní památkový ústav Kroměříž zastupovala Mgr. Anna Grossová, duchovní správu na Sv. Hostýně reprezentoval P. Ing. Jiří Šolc a technický administrátor Petr Janek. Městský úřad Bystřice pod Hostýnem zastupovala Ing. Dagmar Navrátilová. Podle vyjádření Mgr. Grossové se spolupráce s restaurátory i duchovní správou postupně vyjasňovala a vyvíjela až k téměř dokonalé shodě. Potěšila ji také tabule zachycující postup prací na restaurování, umístěná poblíž prvního zastavení na venkovní zdi sousedící kaple.

Účastníci kolaudačního řízení při krátkém posezení u kávy vzpomněli na některé chvíle, v nichž šlo „do tuhého“. Pan Pařík konstatoval, že uplynulých šest let bylo těžkých, ale že práce na replice Köhlerova díla změnila život jemu i jeho manželce v mnohém k lepšímu. Práce je vnitřně obohatila, získali nové vědomosti a schopnosti a poznali malíře Jano Köhlera, jako by byli členy jeho tehdejšího týmu. A protože kolaudační řízení proběhlo bez závad, mohli všichni jeho účastnící konstatovat, že „finis coronat opus“, tady že konec korunuje dílo. V případě prvního zastavení svatohostýnské křížové cesty to platí stoprocentně.

Při této příležitosti mne napadá, zda bychom neměli „novou“ svatohostýnskou křížovou cestu nazývat přinejmenším Jurkovičovou a Köhlerovou? Autorská dokonalost a výtvarná jedinečnost nás přesvědčuje o oprávněném, minimálně polovičním Köhlerově autorském podílu na tomto stavebním a výtvarném skvostu naší sakrální architektury.           
PaM