…Jak jsem zapsal do svých škrábanic, kopat zákopy v okolí Bystřice se musely teprve v sobotu 5. května 1945. A Bystřičtí k tomu byli nuceni skutečně nevybíravým způsobem. Protože jsem již nestačil utéci do lesa jako můj starší bratr, hnal mě voják pažbou až na náměstí k radnici, kde se vydávaly lopaty a krompáče. Naše skupina byla hnána na Zábřeh, k silnici na Valašské Meziříčí, a tam se pak ukázal přístup vojáků vlasovců, kteří již zcela beze zbraně dohlíželi na kopání a vykopané objekty označovali tyčemi a slaměnými víchy. Ten den, tedy 5. května 1945, také teprve ničili nádraží a most v Zahájeném.

Příchod čsl. vojáků 6. května 1945 byl zřejmě již avizován a do určité míry očekáván místním odbojem, protože když se malé skupinky zabalené do stanových dílců začaly trousit od hřbitova kokem trati, čekaly je již dvoučlenné hlídky místních občanů na důležitých přístupových bodech a dávaly jim informace o Němcích. Na rohu Rusavské a ulice Třída legií například stál ještě s jedním mužem náš soused Cyril Vrána, červenou pásku na rukávu. Později bylo slyšet tu a tam střelbu z ručních zbraní, bezpečně vím, že se notně střílelo u tzv. zámečku (Zemanovy vily, pozn. red.) na rohu ulice Nádražní a Mlýnské, kde ještě dlouho potom byly vidět stopy po střelách na fasádě. Likvidace skupiny Němců na Bartovci proběhla až v pondělí 7. května 1945, a to i za pomoci skupiny těžkých minometů (120 mm) z palpostů vybudovaných přímo na náměstí, jejichž palbu naváděl pozorovatel z věže kostela. Nešlo tedy o těžké kulomety, jak se ve Zpravodaji uvádí, a nebylo to v neděli, ale až v pondělí 7. května.  (Vladimír Krečmer ve svém textu psal také o minometech. V tomto případě došlo k redakční chybě, za kterou se autorovi i čtenářům omlouváme.) Radiové volání z Prahy o pomoc přišlo skutečně v sobotu 5. května, ale to je všeobecně známo. Přerušení dodávky proudu bylo způsobeno ještě německým poškozením trafostanic u Rychlova.

K osvobození Bystřice pod Hostýnem příslušníky 4. brigády čsl. armádního sboru došlo až v neděli 6. května 1945. Ten den před polednem jsme s kamarádem Pepou Růžičkou z Palackého ulice doprovázeli několik slovenských vojáků. Na rohu Palackého ulice jsme se čirou náhodou, už nevím proč, rozdělili. Pepa šel se dvěma vojáky dolů Palackého ulicí a já pokračoval až k rohu a pak dnešní ulicí Čs. brigády směrem k náměstí. Tato náhoda přivodila Pepovi těžké zranění minou někde v prostoru bývalých tenisových kurtů. Nám se nic nestalo.
V pondělí 7. května jsem se náhodou účastnil přebírání auta od pana Baziky na Vinohrádku pro potřeby národního výboru. Odpoledne jelo nás několik mladých s valníkem a párem koní od pana Lustiga na Tesák pro našich šest padlých vojáků. Vykopané rakve jsme pak na čas uložili v kapličce u Zahájeného. Vojáci pak byli s jinými padlými slavnostně pohřbeni ve středu 9. května na hřbitově. Jak jsme se dozvěděli, tito vojáci padli při noční bitce mezi našimi a Němci v lesích před Tesákem.
Také jsem v těch dnech působil jako spojka velitelství. Jezdili jsme ale výhradně na kolech a beze zbraně. Se zbraněmi chodily jen noční hlídky, i když složené z naprosto nevycvičených osob. A tak také při hlídkování v Zahájeném jednoho dne došlo k postřelení mého spolužáka Ladi Mikaly, řečeného Náciček.

Z deníku

Středa 2. května 1945
Večer jsem seděl na nádraží až do jedenácti a čekal na vlak. Byly tam tři ženské a ty vedly hrozné řeči o nebezpečích na železnicích v dnešní době.

Čtvrtek 3. května 1945
Byl jsem doma, ráno spal, celý den pršelo.

Pátek 4. května 1945
Dnes už nejel vlak, a tak jsem zůstal doma. Ráno jsem byl na městě, bylo docela pěkně, jen hodně chladno. Byl jsem s Lojzou a Mirkem, pak také s Fonkem. Šli jsme se podívat na Chlum, jak hoří Kroměříž a jak střílejí děla u Prusinovic. Bylo tam hodně lidí. (…) Pak jsme byli hrát v Zahájeném volejbal. Bylo vidět tři letadla a slyšet bombardování, Dřevohostice, cukrovar a škola u kostela. Večer jsme byli na městě.

Sobota 5. května 1945
Ráno jsme museli na zákopy na Zábřeh u cesty, do půl jedenácté. Před obědem vyhazovali do povětří výhybky na nádraží, kolem třetí pak most v Zahájeném. Pak pršelo. Byl jsem se podívat v Zahájeném a ve městě. Poslouchali jsme také rádio, jak volala Praha o pomoc.

Neděle 6. května 1945
Hned od rána se trousili naši vojáci od Hostýna kolem Bedliny a Vinohrádku. Němci po nich stříleli z Bartovce a Zábřehu z minometů. Byl jsem se podívat ve městě. Tam dost klidno, ale jako by si každý dělal, co chce, nevědělo se skoro ani, kdo rozkazuje atd. Kdosi navrhl, aby se jelo na Chvalčov pro vojáky – a hned se šlo k Lustigovi pro traktor. Z družstva jsme zatím vytlačili vlečku a jelo se. Odpoledne už zde bylo hodně našich, skoro samí Slováci a také bystřičtí partyzáni se hned ráno ukázali. Před polednem ranily střepiny z miny Pepu Růžičkového z SK Hostýn. Hodně min létalo přes naše za dráhu a k cestě do Slavkova. U mlékárny spadla, u Foukalového atd. Mluvili jsme se Slováky a pak jsme se byli podívat u Zimmermanového, jak střílejí na Bartovec. Nesli tam právě jednoho raněného civila. 
 
Pondělí 7. května 1945
Ráno na městě u radnice. Přišel tam Žůrek a Otakar Moráček. Měli jít na Vinohrádek pro auto, šel jsem s nimi. Dali nám ale na radnici (do kanystru, pozn. red.) nějaké svinstvo, a tak to nechtělo chytnout, museli jsme tlačit. U hřbitova jsme viděli první Rusy, jízdní dělostřelectvo, jak jedou přes Slavkov na Holešov. Přes Bílavsko ještě nemohli, protože Němci se drželi na Bartovci. Aby nám nevzali auto, které jsme potřebovali pro dopravu raněných do nemocnice ve Vsetíně, zatlačili jsme ho do Impregny a tam tu špínu z nádrže vylili. Ani hořet nechtěla. (…) Když jsme byli v Impregně, útočili Slováci a někteří Rusové právě na Bartovec. Ale nemohli se dostat až k bunkrům bez velkých ztrát, tak se stáhli. Před polednem jely tři ruské tanky od Meziříčí a někdo udělal paniku, že to jsou německé. Odpoledne jsme měli se Zdeňou sraz u radnice. Kluci chodili z Impregny, kde byla úplná střelnice, střílet na Bartovec. Začalo jezdit motorizované těžké dělostřelectvo, americká auta i děla. Jen některé dělo ruské.
Jeli jsme pak se Zdeňou na Tesák pro šest vojáků. Jak jsme jeli, stále jsme potkávali ruské vojáky. V Bystřici pak bylo plno trénistů, až hrůza. K večeru jsem byl ještě na městě. Stáli jsme s R. Vrbeckým u zámku na mostě a mluvili s vojáky…

Lubomír Doležel