Když jsem šla předpokojem do vaší kanceláře, bylo to jako z úvodu románu Má je pomsta. Čekala jsem, že za stolem bude sedět vaše ústřední postava právnička Johanna Janů se zrzavými vlasy, která miluje rugby, právě přijela žlutým Renaultem Kangoo a už se definitivně rozhodla pro dráhu soukromého detektiva… 
Do každé knížky dáváte něco ze sebe, ať chcete nebo nechcete, žádná není úplně vymyšlená, alespoň u mne ne. Každý, kdo píše, do toho, byť podvědomě, dává něco vlastního – vzpomínky, zážitky, vlastní zkušenosti. Rugby mám ráda, je to sport gentlemanů, a Renault Kangoo jsem měla jednou půjčený od kamaráda… Ten foťák schovejte, nebo vás zakousnu.

V Případu pro plavčíka jsem hned zkraje poznala bystřické koupaliště.
Děj mých knížek je situován hlavně do Kroměříže s odkazem na Bystřici, Holešov, takže lidi, kteří jsou místní, to samozřejmě poznají. V jedné knížce jsem zmiňovala třeba vinárnu Hraběna, tu vinárnu u kroměřížského zámku spousta lidí pamatuje, a hned jim to pak dochází, jéžišmarjá, to je přece u nás! Ale taky tam mám odkazy na Pardubice, restauraci Rybárna, která dodnes existuje. Chce to vždycky míchat, aby děj nebyl směrovaný jen do jednoho města. Protože pak vám zas lidi začnou říkat – ale tam tohle není a tady je to špatně. Nemá to být přesné, důležité je, aby to čtenáři něco připomínalo. Píšu hlavně pro Bystřičáky a lidi z okolí, aby měli pocit, že i tady odsud nějaká knížka vzešla.

Místní čtenáři asi často hledají ve vašich knížkách stopy nejen po pachateli, ale i po známých místech.
Někteří už i čekají, jestli tam zas něco nebo někdo bude. Jsou tam i osobní osudy – v poslední detektivce se vyskytuje chlapec na vozíku – to je konkrétní postava, syn jedné mé známé, která žije na severu Čech, opravdu postižený. Toho jsem do knížky k jeho velkému nadšení a úžasu zahrnula. Zdenda je trochu jiný než jeho protějšek z knížky, a bylo nutné ho trošku přetvořit, aby děj měl spád. Psal mi pak, jak ho potěšilo, že se do knížky dostal. A už teď se domáhá ujištění, že se objeví i v některé další. To mi ale dělá trochu čáru přes rozpočet…

Jak je to s ústředními hrdiny vašich příběhů? Je ještě někdo kromě Johanny?
Zatím mám dva hlavní hrdiny – plavčíka a klavíristu Romana Kříže z Případů pro plavčíka,  zrzavou Johannu Janů – a taky vlastně šéfa kriminálky kapitána Velíška, jejího strýce, profesionála, který pomáhá Johanně žehlit průšvihy. Ale on je spíš takovým spojovacím prvkem. Každá postava mi po určité době začne jít na nervy. To znamená, že v okamžiku, kdy mi Roman s Johannou půjdou na nervy, budu muset vymyslet někoho třetího. Mám rozepsanou knížku, ve které už někdo třetí je, ale vždycky to po prvních třiceti čtyřiceti stranách odložím.

Nechtěla byste třeba vytvořit  velkého detektiva formátu Sherlocka Holmese? 
To, že nemám velkého detektiva, je úmysl. Chci, aby knížka byla naprosto civilní. Můj kamarád, který nedávno zemřel, Jaroslav Velinský, přezdívaný Kapitán Kid, ten vždycky říkal, že píšu holčičí detektivky. A měl svým způsobem pravdu. On psal sice jiným stylem, ale v podobném duchu – takové laskavé knížky. Krváků, hororů, usekaných rukou a nohou, těch je myslím všude dost. Vždycky je mým cílem napsat knížku, ke které se člověk vrátí a přečte si ji znovu, i když už ví, jak to dopadne. I to jsem se naučila od Kida. Jeho knížky čtou čtenáři znovu a znovu a nevadí jim, že vědí, kdo je vrah. Ta atmosféra, která z nich plyne, ta jim dělá dobře.

Jazyk vašich knížek je libozvučný, ironický, hravý, obrazný a věty nejsou nasekané nakrátko – toho si jako občasný čtenář současné literatury vážím.
Dávám si záležet. I recenzenti to zaznamenali, snažím se skládat věty pečlivě, aby řeč příjemně plynula a zatahovala čtenáře do děje. Strohé, krátké, holé věty, jako když praští po hlavě palicí – na to já nejsem. Jazykových hříček a ironií pravda někdy používám i v textech pracovních. Když píšu rozhodnutí o správním řízení, občas se to tam prostě dostane.
Pro mě byl po stránce jazykové velkým vzorem profesor Břetislav Hodek, lexikograf a překladatel z angličtiny. On měl dokonalou češtinu. Napsal spousty odborných věcí a z nudy pak v osmdesátých letech několik skvělých detektivek. Ty plynou. Kočka, Kocouři, Případ dávno mrtvých kanonýrů, Případ slušných lidí  nebo Vraždy na dobrou noc.

Vaše texty mají blízko i k psychologickému románu – neplánujete v budoucnu změnu žánru?
Mně je detektivka jako literární forma nejbližší. Začínala jsem ještě na škole u fejetonů – nebyly zrovna přátelské k vládnoucímu režimu, což mi později značně přitížilo, bylo to v roce 1968. Pak jsem nějaký čas přispívala do časopisů. A když jsem se seznámila s Kidem, což už je hodně let, řekla jsem si, že bych mohla zkusit psaní knížek. Kid mě nabádal, ať píšu romány pro ženy. Jenže psaní příběhů, které nemají ani stopu napětí nebo záhady, mě nelákalo. Jen tak povídat o pocitech a rozpitvávat je mě nebaví. První detektivku Případ pro plavčíka jsem poslala asi pěti vydavatelstvím a ze dvou mi to vrátili s oznámením, že vydávají jenom překladovou literaturu. Pak jsem rukopis ještě dala do soutěže. Shodou okolností  ji pořádalo zrovna brněnské nakladatelství Moba, které napřed rukopis odmítlo. A já tu soutěž vyhrála... Od té doby už s nimi mám trvalý kontakt. Asi se ty knížky slušně prodávají – chtějí další.

K psaní knížek vás tedy přivedl spisovatel, dramatik a známý trampský písničkář Jaroslav Velinský?
S Kidem jsme si hodně psali a povídali. On žil ve Libouchci, to je kousek od Děčína. Byl to nesmírně chytrý člověk a měl obludnou paměť, což já mám bohužel taky. Ty naše maily, to byl takový slovní pingpong. Jednou mi řekl – když takhle dokážeš psát, proč teda nezkusíš něco napsat a vydat to? Tak jsem to zkusila. A potom už mě nechválil, ale spíš bral přes uši, protože on byl můj nejpřísnější kritik. Sám napsal desítky úspěšných knih – detektivky, science fiction, dobrodružné romány. Od něho se všechny výtky daly akceptovat, vždycky byly k věci. Největší pochvalou pro mě bylo, když řekl – no psát umíš...

Vaše původní profese prý nějak souvisí s výpočetní technikou.
Moje původní povolání je programátor, taky jsem se živila jako ajťák.

Takže s přehledem vytváříte rafinované logické detektivní konstrukce…
No to je složité. Každý skládá příběh jinak. Třeba Kid to měl tak, že od začátku věděl, kdo bude pachatelem.  Já to mám tak, že to mnohdy nevím ještě dvacet stran před koncem. Potom přijde papír, tužka a kreslení časové osy. Od konce rozhodně nepíšu. Já jedu od prvního odstavce. Mě když napadne knížka, tak mě napadne hezkej úvod.  Postavy si pak začnou žít svým vlastním životem. Ale autor jim nesmí dovolit moc, protože jinak se mu vymknou z ruky a pak vznikne šedesát stran, z nichž 40 vymažete. Mně se ten příběh odvíjí v hlavě. A když se dostaví krize a nevím jak dál, což nastane skoro vždycky, tak se musím projet autobusem. Tam mě obvykle napadá řešení zápletky, která vypadala neřešitelně, anebo dostanu nový nápad. Aspoň dvě hodiny v autobuse – a je to zas dobrý.

Dodržujete při psaní desatero přikázání pátera Knoxe? Jako třeba že v dobré detektivce nesmí vystupovat žádný Číňan, nesmí se v ní vyskytovat více než jedna tajná chodba a už vůbec ne láska…?
Láska v mých detektivkách sice figuruje, ale jen trochu, je totiž pravda, že je s ní potíž. Kid nechal svého detektiva, aby se zamiloval do dívky zvané House a tahle postava  se mu pak táhla i čtyřmi dalšími romány a nemohl se jí zbavit. Oženit svého Otu Finka nemohl –  základním povahovým rysem tohoto detektiva přece bylo, že je svobodný a nechce se ženit. A co teď s Housetem? Mají se rozejít? Za jakých okolností? Čtenáři protestovali a dožadovali se  milostného motivu. Kid říkal, že už tohle nikdy neudělá a radil mi, ať se toho taky vyvaruju. Na konci každé detektivky je zkrátka třeba dámu vyexpedovat. Dle dalšího přikázání také dbám na to, aby se vrah nikdy neobjevil v příběhu až na konci. Někdy se kvůli němu znovu vracím na začátek a někam ho tam připíšu.  Pravidla se snažím dodržet, ale někdy jsou příliš striktní, jako to o dvojnících. Co vím jistě, je, že jsem zatím nepoužila tajnou chodbu.

V drsné severské detektivce Torstena Pettersona Dej mi své oči vypráví příběh chvíli kdosi neznámý. A pak čtenáře zamrazí, protože ho napadne, že právě sleduje myšlenky vraha. Ale není to tak. Myslíte, že by vrah mohl být vypravěčem? Nebylo by to efektní?
V tomhle stylu napsala detektivku Agatha Christie, nevím, jestli to byla Vražda Rodgera Ackroyda nebo jiná;  tam je vypravěč vrahem, čímž je zase porušeno jedno ze základních pravidel – že totiž vrah nesmí být tou osobou, jejíž myšlenky čtenář neustále sleduje. Ponořit se do myšlení vraha je možná pro autora i trochu nebezpečné. Pokud je senzitivní a vžije se do myšlenek takového hlavního hrdiny se zločineckým mozkem a úmysly, je to nechci říct přímo riskantní, ale trochu na pováženou. Ta knížka vás vtáhne… Asi bych si na to netroufla,  i když zločinecký mozek do jisté míry mám. Každý má v sobě temné místečko a nikdo nemůže s jistotou říct, jak by se v té které vypjaté situaci zachoval. Lidská psychika je taková, že někdy dokáže pěkné veletoče. Nerada bych se vžívala do myšlenek vraha a popisovala zločiny z jeho pohledu – třeba bych pak pro něj našla ospravedlnění a to by nebylo dobře.

Jste také čtenářkou detektivek?
No jistě. Ráda mám klasické anglické detektivky,  měla jsem kompletní sbírku detektivek Edgara Wallace, ale pak jsem se jí zčásti zbavila, protože už to nebylo kam dát. Mám ráda příběhy Sherlocka Holmese A. C. Doyla, Chandlera, Nero Wolfa i Hametta, americkou tvrdou školu. Nečtu to, co vychází dnes, moderní thrillery. Myslím, že stejným stylem jako kdysi, když nám nutili literaturu sovětskou a v obrovském balastu se ztrácela kvalitní díla mezi brakem, se sem teď tlačí písemnictví angloamerické. A nečtu moc ani současné domácí autory. Většinou zalézám do starších knížek a vracím se k těm osvědčeným předválečným.
Svoje knížky? Ty nečtu, já je nesnáším.

Čím je pro vás psaní detektivek?
Na začátku to byla zábava, občas je to relaxace a stává se, že to bývá i strašný trápení. Když se přestane dařit, tak to člověku furt vrtá v hlavě a jsem sama na sebe vzteklá. Je pak potřeba se od toho všeho oprostit, vykašlat se na to, zapomenout, že je nějaká knížka rozepsaná. A ono to potom přijde samo. Ale než se toho člověk zbaví… Kamkoliv jdete, tam přemýšlíte, říkáte si, jéžišikriste, co s tím? Teď se vracím v jedné knížce ke Křížovi, už to mám rozepsané víc než rok.
Detektivka by měla být pohádka pro dospělé, ve které dobro vždycky zvítězí. A udělat by se to mělo tak, aby k tomu nebylo potřeba obrovských svalů ani speciální techniky, aby to vítězství vyšlo z obyčejného života. Jestli moje knížky lidem pomůžou alespoň na chvilku se odpoutat od téhle pitomé reality a říct si, že to nakonec přece jenom může dobře dopadnout, budu spokojená.

Smím si vyfotit aspoň váš hrnek na kávu a brýle?
Smíte.

            msch