Děkuji za milý dopis a za pozdravy z Bystřice. Jak jsem slíbil, budu se snažit odpovědět na zaslané otázky. Přemýšlím jenom, jestli jsem já ten pravý, kdo by měl mluvit, vždyť je to už dost dávno, co jsme Bystřici opustili. A ten pokročilý věk, byť završený kulatým číslem, přece není žádná zásluha. Ale nešť, tady je malé vyprávění.

Naše rodina skutečně z Bystřice pochází. Dědeček z tatínkovy strany, staříček, jak se v kraji říká, pocházel ze Slušovic, vyučil se, usadil se v Horní ulici coby daleko široko známý mistr obuvnický, papučář. Babička, stařenka, pocházela z Chvalčova; jejich domek, kde měl staříček svůj „verkštat“  vonící kůžemi, ševcovským popem,  houněmi, s malým okénkem do dvorku, kde se prohánělo pár slepic kolem králíkárny a v kterém i spával, stál proti nynější restauraci „U Hanuša“ a nyní už neexistuje. I  maminka pocházela z Bystřice, kde její rodiče bydleli v továrních domcích; měla čtyři sourozence. Sám si z dětství mnoho nepamatuji, brzy jsme Bystřici opustili, ale občas se do ní vraceli na krátký čas v době prázdnin. A tak si třeba vzpomínám, jak u uličky na Kamenec byl pod malým jezem v Bystřičce vyhlouben úsek, kde jsme se ve studené vodě koupali, a také jak mě strýc vzal na zápas v české házené. Vždycky jsem měl zvláštní příjemný pocit, když se objevil v okně vlaku  v dálce Hostýn s kostelem nahoře, pocit že se vracím domů. A  to trvá dosud. K tomu pocitu přispívali i všichni příbuzní, žijící v Bystřici a na Chvalčově a také vzpomínky rodičů.

Chcete vědět, jak to bylo s mojí profesí? Po maturitě jsem přemýšlel, co dál. Byl bych možná studoval nějaký humanitní obor, ale doba tomu nebyla nakloněna a nejspíš můj výtečný třídní profesor mi navrhl, abych se pokusil o medicínu. A ono to vyšlo. Tak přišla léta studií na Lékařské fakultě pražské Karlovy univerzity. A po promoci zase ta otázka – co dál. A kde? Chtěl jsem dělat internu, a protože jsem se, nemaje žádnou protekci, dostal až do posledního kola umísťovacího řízení, zbývala na interně pouze dvě místa – v Aši a ve Zlatých Moravcích na Slovensku, což byla místa příliš exotická. Vzal jsem tedy místo o něco blíž, na plicním oddělení v Krásné Lípě u Rumburku. Bylo to v roce 1957. Po devíti měsících praxe na plicním oddělení a půlroce na rumburské interně jsem byl hozen do vody, abych plaval, tedy abych dělal obvodního lékaře v Krásné Lípě. Tehdy stejně jako dnes ve šluknovském výběžku nebylo obvoďáků (vzpomínám na to, když mají nyní všeobecní praktičtí lékaři povinné tříleté předatestační vzdělávání ve všech potřebných oborech). Až po třech letech jsem udělal pokus (nebylo to tehdy vůbec jednoduché) opustit onen výběžek. A neobvyklá věc se skutečně podařila – dostal jsem se na internu v Kroměříži. Konečně interna! Půl roku jsem pobyl na kroměřížské interně a pak se ukázalo, že chybí závodní lékař v TONu a v Impregně v Bystřici pod Hostýnem a já měl ze všech mladých internistů jako jediný praxi z terénu. Tak jsem tam byl na tři měsíce poslán. No a z těch tří měsíců pak bylo 17 let. Napřed jsem 5 let pracoval jako závodní lékař v těch dvou podnicích a potom 12 let na bystřickém zdravotnickém středisku jako obvodní lékař pro valnou část Bystřice a pro Chvalčov a také jako lékař Ústavu pro mentálně postiženou mládež na Hostýně.

Tady v Lidové škole umění začala také působit po ukončení studia na brněnské konzervatoři manželka a v okolních porodnicích se narodily naše tři děti. Stal  jsem se  kolegou starších lékařů MUDr. Vytrhlíka a MUDr. Starého a  o rok staršího MUDr. Hašla. Problém byl v tom, že se můj obvod stále zvětšoval, stavělo se na Bělidlech, vzniklo celé sídliště, přibývalo domů na Chvalčově. Dvakrát týdně odpoledne jsem musel jezdit nahoru do ústavu na Hostýn. Po mém odchodu do Brna se nakonec můj velký obvod rozdělil na dva a na Hostýn začal jezdit na plný úvazek lékař z Kroměříže.
Ale na bystřickém středisku byla pohoda, kolegialita při všech těch problémech, které doléhaly. Vzpomínám na to zejména nyní, dnes jako by se lidé uzavírali do svých ulit. A zvlášť vzpomínám na svou zdravotní sestřičku Evičku Maťovou, s kterou byla skvělá spolupráce.

V Brně jsem pracoval nejprve 5 let jako obvodní lékař v centru města. Měl jsem na starosti onu část, které se říká brněnský Bronx se všemi problémy, potom jsem strávil mnoho let na poliklinice Lesná; od počátku mého působení v Brně jsem měl na starosti i výuku mediků a předatestační přípravu lékařů v praktickém lékařství. A od roku 1997 působím jako odborný asistent nejprve Ústavu rodinného lékařství Lékařské fakulty Masarykovy univerzity pak Kliniky interní, geriatrie a praktického lékařství; mám tam malý úvazek dosud a do předešlého roku jsem měl ještě malou ordinaci.

Ptáte se také, co bylo z pohledu lékaře pro Bystřici typické. Ta odlišnost se mi ukázala hned na počátku mého brněnského působení. Nastupoval jsem na jaře, kdy rozkvétaly zahrádky, čas začal vonět jarem, lidé na venkově měli k sobě blízko, věděli o sobě, setkávali se. A já se ocitl v centru velkého města, kde zejména starší lidé dlouhé týdny neopouštěli svůj byt, neznali jeden druhého v domě. Velký rozdíl byl v lékařské praxi. V Bystřici kromě základních oborů – gynekologie, pediatrie a zubní,  nebyli mimo dojíždějícího ušního, nosního a krčního lékaře MUDr. Hronovského žádní další odborníci, lidé museli do Holešova nebo do Kroměříže, za kožním lékařem do Valašského Meziříčí. V Brně byla nemocnice s téměř všemi odborníky hned vedle naší polikliniky. V Bystřici také tehdy nebyla samostatná dětská, úrazová, zubní a všeobecně lékařská pohotovost; obvodní lékaři museli zvládnout všechno. Vzpomínám, že jsme nastupovali na pohotovost v sobotu ráno, ta pokračovala v noci, celou neděli, pak celou nedělní noc a v pondělí jsme se vraceli zas do své ordinace.

Jestli mám v Bystřici přátele? Řadu, i když už jich mnoho nezbývá, čas je neúprosný. Zejména v létě jezdíme na chatu do bystřických Lázní, kde jsou slyšet hostýnské zvony a odkud je krásný pohled na Bystřici a na celou krajinu. A těší mě, že když přijede naše mladší generace, nejraději by minuli Brno a jeli přímo do Bystřice. V rodině pokračovatele ve své profesi nemám, i když zeť je lékař. Možná někdo z vnoučat...

A  čím se zabývám nyní? Pořád ještě  se snažím něco předávat mladé generaci studentů. Možná, že mě občas slyšíte z Proglasu, kde si povídáme o zdraví a nemocech. Je pořád co dělat. Zvlášť když se doma objeví naše mládež. Ale fotbal s nimi už hrát nemůžu.

Co mě těší? Že je stále hodně dobrých lidí,  že  máme skutečnou svobodu, že záleží na každém z nás, co ze života uděláme. Rozčiluje mě, když  jsou lidé stále nespokojení, kritizují, aniž by se sami byť malým dílem zasloužili o to, aby bylo lépe. A co prodlužuje život? Stálá aktivita, zájem o druhé ale i o sebe,  dopřát si  procházky, návštěvy přátel, radost s dětmi, zážitky z dobrých a krásných věcí. Nepřehánět to s přílišnou úzkostlivostí, ale přece jen se rozumně starat o svoji tělesnou schránku. A také pokud možno vynechat všechno, co ubírá energii, ať je to televize či noviny se samými katastrofálními zprávami. Vždyť toho dobrého je dost.

Co bych si sám přál  k narozeninám? V mém věku jsou už ta přání skromná. Snad trochu solidní zdraví, radost z vnoučat, dobré lidi okolo a aby mi bylo ještě dáno být trochu užitečným.

Připravila msch