Milí čtenáři,
nemohla jsem jinak, toto číslo je obloženo dřevem. Je jako dům s vrzajícími schody a kazetovým stropem. Ne snad proto, že při jeho vzniku měli všichni v redakci rýmu jako trám a toužili po pařezové chaloupce v ústraní, kde by mohli spát jako dřevo, ale z toho důvodu, že se v září otevřely dveře jubilující Střední školy nábytkářské a obchodní a za nimi to všechno bylo.  Dřevo – trochu rostlina, trochu věc, materiál poddajný i svéhlavý, s nímž to musíte umět jako s ušlechtilým koněm. Já, která na základní škole z řezání prkýnka získala horko těžko chvalitebnou, jsem propadla obdivu ke všem dřevařům. Nechala jsem si vysvětlit, jak se dělá intarzie zapouštěná a jak vrstvená, co je to dýhování a jak vyrobit štokrle. Jedno dřevo z ovocného stromu použité na hlazenou desku stolu připomínalo svojí kresbou mramor a já si hned vzpomněla na Schulzův román Kámen a bolest. Tak jak to měl Michelangelo v tomhle románu s kamenem, tak to mají mnozí tvůrci se dřevem. „Já slyšel kámen… Život kamene prodíral se ven na světlo, propaloval se v tvarech a tónech, skrytý a vášnivý život kamene a opět kamenný spánek, z něhož lze probudit obry…Řekl bych lidem, co všechno znám a že umím změkčit kameny ranami tak, jako umí sám život, ba že dovedu víc, že jim umím dát tvář snu…“ Ti, jichž jsem se ptala, se nezávisle na sobě shodli, že ve dřevě NĚCO je, snad jeho vlastní vůle, již musí každý řemeslník i umělec ctít, a skryté tvary, které musí umět vyvolat. Znáte to, socha koně se dělá jednoduše tak, že odstraníme všechno, co není kůň… Problém je poznat, co všechno. Myslím, že v bystřické škole to dokáží s naprostou jistotou a to je obdivuhodné a inspirující.
A tak je celý Zpravodaj zahalen do dřeva – na vnitřní obálce máte přehlídku řezbářských výtvorů, vzadu jablko, které se už už pustí dřevěného prstu mateřské větve, a i ta noha, k jejíž amputaci přistupuje napoleonský vojenský chirurg na titulní straně, je dřevěná. Některé texty jsou tesány z měkké lípy, jiné z dubu. Pro některé, zvláště pro ty v rubrice o současnosti města, jsou typické věty spíše dřevnaté než květnaté, protože sepsat je znamenalo prodrat se hustým lesem zákonů, přeskákat bludné kořeny, nebrat nikoho na hůl a nepřikládat polínko do ohně. Zato texty v rubrice historie, naplněné tentokrát po okraj vzpomínkami, jsou psány v letokruzích a příjemně hřejí jako kamna piliňáky. Snad nejpoetičtější je ten o dvou přátelích, jež dohromady svedly mraky. Jeden je s nadšením fotografoval, zatímco druhému vadily při pozorování Slunce. A nezapomeňte si nalistovat článek o tom, jak se v Bystřici opravují papírové Hradčany. Restaurátor Jiří Grossmann, který vyhnal myši z katedrály, by pro znovuvytvoření hradního balkonu a dalších ztracených částí potřeboval zásobu starého kartonu – máte-li tedy nějaký na půdě, můžete přispět na stavbu Pražského hradu.
Opravovat papírový model takového rozsahu, to taky musí být krásná práce. Ale na tohle jsem docela jistě dřevo, takže darmo závidět, zůstanu raději u slov. A pokud se vám tohle číslo nebude nic moc zamlouvat, jakáž pomoc, zkusíme to příští měsíc znovu. Ne z každého dřeva svatý Václav!