Archiv Zpravodaje

Prezentace na adrese www.mubph.cz slouží jako archiv a není od 31.12. 2016 aktualizována.

Aktuální prezentace Městského úřadu v Bystřici pod Hostýnem najdete na adrese www.bystriceph.cz



Zamyšlení starého Bystřičana nad vztahy Čechů a Němců

Zamyšlení starého Bystřičana nad vztahy Čechů a Němců – část druhá
(K 75. výročí Mnichovské dohody velmocí o nás bez nás)


Tvrdou ranou bezbrannému oškubanému státu byla německá okupace. Ve středu 15. března 1939 mne maminka budila se slzami v očích: „Vlaďko, vstávej, už nemáme republiku, obsazují nás Němci!“ Ve středu tehdy nebyla v Bystřici škola – šel jsem až na soukromou hodinu němčiny na Opletu vysokou sněhovou pokrývkou. Při návratu k poledni se už po holešovské silnici hnaly rozbředlým sněhem hranaté náklaďáky s okupanty v přilbách a plné polní. Zpočátku se zdálo, že okupaci nějak přežijeme. O Velikonocích 1939 jsme šli s tátou, jenž byl ve své  uniformě majora, na mši ke sv. Jiljí na „devátou“. Na bystřickém náměstí tábořil wehrmacht, ale strážný k našemu podivu vzdal říznou čest českému důstojníkovi! Povídalo se v Bystřici, že po okupaci německá armáda kdesi v dolní části města rozdávala občanům eintopf a vyskytli se i tací, co si pro něj přišli. Tento opar fešácké okupace brzo skončil.


K prvním charakteristickým rysům německého záboru patřilo ve školách začerňování slov v učebnicích a vytrhávání obrázků všeho, co mělo být zapomenuto. Jako by naopak nebylo důležité zapamatovat si vše dobře a na celý život! Jak hloupé jsou totalitární manýry; přesto se neustále opakují! Jak lidské, řekne psycholog. Ideologií ovlivněný člověk lpí i na nicotných detailech  podle svého a není schopen uvážit, že i ke své škodě vzteká ty, které chce získat.


 Následovalo nadřazení němčiny – vlastně historicky zváženo návrat zpět o generace do poměrů Rakouska-Uherska ve druhé polovině XIX. století, před těžce vybojované jazykové reformy. Zabýval jsem se poštovní historií svého rodiště, takže můžu konstatovat např. návrat o třičtvrtě století nazpět k poštovním razítkům s německým názvem české obce nahoře a českým názvem dole. Někde v nově nazvaných tzv. „starých německých městech“ Protektorátu se razítka vracela ještě hlouběji do minulosti – jen k německému názvu (Prag, Brünn, Iglau, Olomütz atd.), tak jak nacisté ukazovali tvrdou pěst. Jsou to vlastně hloupé maličkosti ve srovnání s gestapáckou svévolí, stanným právem, braním a popravami rukojmí, vyhlazováním obcí, destrukcí  inteligence atd.


Moje první setkání s nacismem se událo ke konci srpna 1939, když po zatčení otce přijelo gestapo k nám na Schwaigrovo náměstí 590 dělat domovní prohlídku. Za jednoho stanného práva padl do rukou gestapa dědečkův bratr, právník a kulturní historik. Vydal tři díly „Glosáře moudrosti staletí“ s výroky aktérů historie od starověku po osoby XX. století. Nenašla se po něm dodnes ani stopa. V červnu 1942 gestapo zatklo otce mé pozdější manželky – příští den byl bez studu popraven v rámci „probírky“ české inteligence. 


Nacistická totalita v lidech vyvolávala odpor k režimu a jeho představitelům. Myslím, že takovou poslední silnou pohnutkou u nás na Moravě v poměru k Němcům jako nositelům nacismu byly transporty vězňů z KL Auschwitz v zimě 1944/45. Moravou projížděly vlaky otevřených vagonů-uhláků naplněných vychrtlými chudáky v kopřivových mundurech, mrznoucích a umírajících v silných mrazech. Náš rodinný zážitek s železničářkou, která údajně hodila svůj kožich na vagón tátovi v Přerově a přišla si pak k nám pro peníze, jsem už jednou popsal.


Když se táta po válce vrátil a  já mu otevřel domovní dveře, nepoznal jsem zdecimovaného ubožáka a zeptal jsem se ho: „Co si přejete, pane?“ Popisoval nám později svoje  první zážitky po zatčení s nacistickou soldateskou ve věznici na Špilberku v Brně, kde např. starší pán, starosta brněnského Sokola, musel sníst slupky z vuřtů po večeři německého strážního oddílu k velké legraci těch holomků.  Táta byl schopen povídat o svých zážitcích z 20 měsíců samovazby v Praze na Pankráci a z výslechů u komisaře gestapa výstižného jména Fleischer (Řezník) v pražské Pečkárně; byl toho mínění, že vážný odboj nelze dělat s lidmi, kteří nevydrží ani první facky. Otec přežil, protože jeho spojka mlčela a zemřela.  Německý lidový soud kupodivu soudil formálně podle práva – otce odsoudil pouze za neoznánemí příprav k velezradě. Ovšem když pak končil tříletý trest, byl otec vzat gestapem do „ochranné vazby“ a přes Pankrác a Terezín se dostal do nacisty provozovaného pekla v lágru Auschwitz. Nemohl zprvu ani mluvit o neuvěřitelném režimu v Osvětimi. Jeho se týkala stavba vlečky k novostavbám firmy BUNA-Werke, v poklusu při minimální stravě vhodné sotva pro dobytek, s každodenním návratem na apellplatz, s vlečením mrtvých a ubitých ke sčítání. Vzpomněl, jak  přiváželi masy Židů do plynu., jak sám onemocněl, na „revíru“ prodělal zápal plic a jen díky židovskému lékaři unikl odsouzení těžších pacientů MUDr. et PhDr. J. Mengelem k smrti v plynové komoře. Sotva chodě dostal se k pomocné četě ubožáků, kteří vyváželi popel z krematorií na káře na cesty lágru, aby se holinky nadlidí SS nedostaly do styku s blátem. Táta vyprávěl podrobněji i o tom, jak byl převezen  do Buchenwaldu a odtud do jeho pobočky v továrně na součástky raket v Düsseldorfu, kde vězni pracovali i spali zavřeni v tovární hale. Noc co noc očekávali, kdy kobercové letecké bombardování spojenců halu trefí. Když halu zasáhly zápalné bomby, podkopali vrata a tak se zachránili před uhořením.
Na mých služebních cestách západní Evropou v 60. letech jsem se dvakrát setkal s popíračem holocaustu, jednou v západním Německu, jednou ve Švýcarsku. Tam to bylo zvláště poučné, protože šlo o vědeckého pracovníka, kolegu mikroklimatologa. Pozval mne k obědu a při kávě najednou bez podnětu začal s tím, jak je německý národ urážen nesmysly o koncentrácích, či dokonce židovskými výmysly o KL Auschwitz. Nahrál mi na smeč a moje řeč o tátovi, nikoli Židovi, ale důstojníku čs. armády u káry s popelem zplynovaných Židů z dnem i nocí pracujících krematorií Švýcara asi zaskočila. Oněměl úžasem.    


 To, co musel prožít otec snad stačí k pochopení, že německý národ vyvolal, opojen ve své většině vidinou nadlidí-světovládců, ďábla takového měřítka, že se sám stal jeho obětí. Válečné běsnění Němci tvrdě odnesli a vykoupili vlastním utrpením nejen na frontách. Došlo na bombardování německých měst a nakonec odsunu „heim ins Reich“. Němci mohou uvažovat, jak by se měli, kdyby Německo ve XX. století nevyvolalo dvě světové války. Mám dojem, že jenom my se omlouváme se shrbeným hřbetem, místo abychom si po odeznění emocí, potrestání strůjců zla, vrahů a mučitelů jako rovný s rovným podali ruku. Landsmannschaft si pořád mele svou o vyhnaných ubožácích, jako by před tím nic nebylo a zlé Čechy z ničehož nic najednou v míru popadl rapl a zločinné nápady v rozporu s lidskými právy. Stále jde o odškodnění. Jak dlouho trvalo, než se jakžtakž dospělo k jistým odškodněním přepadených. Moje žena dostala první splátku za otce popraveného bez soudu za heydrichiády. Druhé splátky se 57 let po válce už nedožila. 

Ing. Vladimír Krečmer



Design By Macik