Bystřická rodačka a dlouholetá příznivkyně Zpravodaje žijící v kanadském městě Nord Saanich Olga du Temple (roz. Valentová) každý rok píše přátelům do Bystřice svou osobní „výroční zprávu“, aby se vrátila k nejsilnějším zážitkům, které jí uplynulý rok přinesl. Je skvělá vypravěčka, její texty jsou plné životní energie, optimismu, nadhledu a vtipu. Proto jsme od adresátky Alice Ottové vyprosili aspoň úryvek z posledního psaní. Možná ty dříve narozené čtenáře potěší a přesvědčí o tom, že léta nic neznamenají.

O blahodárném účinku tělesné práce svědčí to, čemu jsem se musela věnovat letos v srpnu. Je to delší historie, která začíná na podzim 2010. Tehdy někdo poradil Wallymu zasít na části našeho pozemku zimní oves – prý budeme mít tolik trávy, že kupování sena pro našeho mezka nebude vůbec nutné. Ale bohužel, náš milovaný Thumper, poslední z našich kopytníků, umřel v lednu 2011. Tráva tedy rostla bezúčelně, ale Wally v tom viděl příležitost nechat pastvinu (asi pětina hektaru) přírodě a umožnit tak ptákům hnízdění. Pokud by tam byla jen původní tráva, tak by to snad bylo možné, ale zimní oves dosahuje výšky až dvou metrů a všechny klasy během letních lijáků polehly. Já jsem měla dovoleno posekat trávu jen do té míry, abych se dostala do své zeleninové zahrádky. Přišla zima a následovalo jaro 2012. Všechna semena z polehlých klasů úspěšně vyklíčila a porost byl neproniknutelný, pochybuji, že tam něco hnízdilo. Oves dál rostl, polehl a semena tentokrát zůstala ležet na vrstvě staré trávy, kde začala na jaře 2013 klíčit. To, co potom rostlo, vypadalo jako z nějakého sci-fi filmu nebo z hororu a já jsem začala propadat panice. Léta zde bývají suchá a jakékoliv otevřené ohně jsou v období mezi červnem a koncem října přísně zakázány. Některé stromy v našem nejbližším okolí dosahují závratné výšky a jsou to lákadla pro blesky. Mívala jsem představy o ohni, který zachvátí celou oblast Ardmore – a bude to naší vinou. Pak mi pomohla televize. V jednom pořadu o vlivu přírodních událostí na historii lidstva bylo poukázáno na rozsáhlé požáry ve stepních oblastech a na fakt, že plameny hořící trávy jsou živeny plynem, který vzniká při trouchnivění. To konečně Wally komentoval slovy: „Tohle se tady stát nemůže, ale abys konečně dala pokoj, tak se té trávy zbavíme.“ Začal se o to pokoušet různými motorovými sekačkami z půjčovny, ale každá selhala. Ta tráva byla hustě prorostlá šlahouny ostružin a svlačce, bylo to něco jako půlmetrová vrstva splstěné vlněné pleteniny. Další možností byl těžký žací stroj, což by ale stálo horentní sumu a bylo by kvůli tomu nutné skácet několik stromů. Anebo kosa. Zdálo by se jednoduché jít do železářství a koupit kosu. Možná někde jinde, ale ne v Kanadě ve 21. století. Mladý prodavač nevěděl, co to je, a nenašel to ani v katalogu. Až konečně po dlouhém pátrání telefonem jsme v jedné vzdálené prodejně objevili několik rakouských kos. Wally tam zajel a přivezl domů asi metr dlouhou krabici obsahující několik ocelových dílců a šroubů a návod, jak to dát dohromady. Za pomoci nedalekého farmáře se to podařilo a Wally se pustil do sečení. Po necelé půlhodině dovrávoral domů a přísahal, že tohle dělat nebude, že se chce dožít zítřka. Naštěstí Evan teď bydlí u nás a toho jsem na to nalákala tvrzením, že tahle práce bude mít blahodárný vliv na jeho figuru a že v Česku je slovo sekáč synonymem pro dobře vyhlížejícího muže. Následujícího večera začal kosit ve vrstvách a já jsem cupovala čtyřzubou motykou a shrabávala jeho žatvu. Všechno jsem pak odvážela na kompost – 90 vrchovatě naložených koleček. Za měsíc jsme byli hotovi. Ale nová tráva roste jako divá – ta pastvina bude moje tělocvična. (…)

Upřímně zdraví Olga du Temple