Za konec války je všeobecně považován den, kdy Němci kapitulovali. Armáda postupovala různými městy, u některých se uvádí, že tu válka skončila „bez boje“, jinde bylo slyšet střelbu i po osvobození. Při stanovení data osvobození se tedy nelze řídit ani datem posledního výstřelu. V případě malých podhorských měst, k nimž Bystřice vždy patřila, ani nelze říct, že by postupující armáda město dobyla. To je možné uvádět u strategických míst, která byla cílem vojenských operací. Bystřice ke strategickým cílům nepatřila. Pomůckou pro stanovení data osvobození nám může být mapa osvobozování Československa publikovaná v dějepisných atlasech nebo informace, že válka v Holešovském okrese skončila 6. května. Lze předpokládat, že datum osvobození jednotlivých oblastí (či okresů) bylo s konečnou platností stanoveno „z vyšších míst“ (prosté zadání do internetového vyhledavače nám ukáže 6. květen jako den osvobození mj. např. v Hulíně, Holešově, Valašském Meziříčí, Hranicích, zatímco u Zlína najdeme informaci o 3. květnu a u Přerova o 8. květnu).

Vzpomínky Vladimíra Krečmera proti sobě staví události, jak je zaznamenali dva pamětníci – on sám a tehdejší bystřický kronikář František Růžička. Každý z přímých účastníků osvobození města asi také vnímal poslední válečné dny jinak. Pro jednoho bylo rozhodujícím okamžikem konce války v Bystřici první setkání s osvoboditeli, pro jiného třeba oficiální ustavení národního výboru.

Konec války byl dlouhá léta diskutovaným tématem po celé střední Evropě. Starším se možná vybaví, že jsme kdysi osvobození slavívali 9. května, zatímco zbytek Evropy 8. května. Důvod je velmi prozaický. Smlouva o ukončení válečného konfliktu byla totiž podepsána 8. května 1945 ve 23.01 středoevropského času. Jenomže v Moskvě bylo vzhledem k časovému posunu tou dobou už 9. května. A protože po válce diktovala východnímu světu oslavy Moskva, slavilo se o den později.

Věnujeme-li se historii podrobně, nacházíme mnoho omylů a nepřesností, a to jak na straně kronikářů (kteří občas události záměrně přikrášlovali), tak na straně pamětníků (kterým mohly po letech zůstat jen ty zajímavější části vzpomínek). Chyby ale občas nacházíme i v oficiálních dokumentech. A tak k tomu, abychom určili, na čí straně je pravda, bychom potřebovali přinejmenším stroj času. Není pátrání po vlastních dějinách ve skutečnosti zajímavé právě proto, že vždy zbývá něco nedořešeného?
-eda-