Už první snímek letošní filmové přehlídky, Dům ztracených duší podle scénáře Pavla Hejcmana, překrásně zněl. Hudbu u filmů obyčejně nevnímáme tak intenzivně, jako jiné výrazové prostředky, ale mne zaujala. Dům ztracených duší hudebně dotvořil a podmaloval dnes již zapomenutý skladatel Evžen Illín. Hudba potemnělá, jako ostatně celý film, přispívala k navození ponuré nálady, vyvolávala pocity stísněnosti, úzkosti a neklidu. A to je, myslím, hlavní úkol filmové hudby. Má působit podprahově, má ovlivňovat podvědomí člověka a spoluvytvářet atmosféru filmu, byť je sama o sobě velmi abstraktní a bez filmových souvislostí by nedávala mnoho smyslu.

Česká filmová hudba by mohla být předmětem mnoha odborných studií, a že by jich bylo třeba! Např. již zmíněný Evžen Illín nefiguruje v žádné významné encyklopedické publikaci mapující české hudební umění druhé poloviny 20. století. Přitom napsal hudbu k mnoha filmovým a televizním dílům a největšího ohlasu dosáhl jako autor hudby ke slavnému Kinoautomatu. Někteří čeští skladatelé se věnovali převážně filmové hudbě. Z nich vynikl především Zdeněk Liška, jehož hudba zněla z mnoha filmů a seriálů. Během dubnové filmové přehlídky jsme mohli zhlédnout jím jedinečně doplněný film Hanzelky, Zikmunda a Novotného Je-li kde na světě ráj. Zde vycházel z filmového  obrazu a svojí genialitou a neuvěřitelnou tvůrčí invencí povýšil cestopisný dokument na umělecké dílo.

Tvorbě filmové hudby se občas věnovali také skladatelé inklinující k jiným žánrům. Toho jsme byli svědky v televizním seriálu Legenda o živých mrtvých, na němž spolupracoval skladatel vážné hudby Pavel Blatný. Ve filmu Hurá za ním se naproti tomu prosadil jako skladatel Petr Ulrych.

Filmová hudba má své zákonitosti. Musí reagovat na námět filmu, dotvářet jeho atmosféru, charakterizovat jednotlivé situace a děje. Skladatel musí mít potřebnou invenci, ale musí se podrobit mnoha okolnostem filmového zpracování. Ke slovu se dostává téměř až ve fázi, kdy je film sestříhán a uspořádán do konečné vizuální podoby. Skladatel musí reagovat na časové úseky a sekvence filmu, ale také dodržet hudební praktiky a zvyklosti, držet se požadavků režiséra a nezřídka také interpretů a dirigenta. Proto je autor hudby k filmu zmiňován v titulcích na předposledních, a tedy nejdůležitějších pozicích.

Československý film měl v minulých dobách jednu obrovskou devízu, které bohatě využíval. Jako jedna z mála filmových firem se vydržoval FISYO, tedy Filmový symfonický orchestr, který pod vedením několika dirigentů-specialistů na filmovou hudbu (dr. Štěpán Koníček, František Belfín, Mario Klemens) uměl brilantně zahrát různé typy hudebních žánrů. Dnes se většina filmů podkládá autorsky sice rovněž nápaditou a originální tvorbou, avšak její interpretační úroveň upadá. Hudba je tvořena převážně elektronicky. Paradoxně tak vedle české filmové elektronické hudby vzniká pro tradiční filmové velmoci Hollywood, Bollywood a další (mohou si to asi finančně dovolit), plnohodnotná filmová hudba symfonická. Není bez zajímavosti, že k předním dirigentům současné filmové hudby patří Stanislav Vavřínek, vynikající a pohotový dirigent, bývalý šéfdirigent Filharmonie Bohuslava Martinů.

Zkuste se někdy, až půjdete do kina, zaposlouchat také do filmové hudby. Stojí to za to. Vaše vnímání to jistě obohatí a celkový dojem z filmu to umocní. A nebojte se koupit občas i zvukový záznam filmové hudby (tzv. soundtrack). Věřte, že nebude zabírat místo mezi ostatními CD zbytečně. Na setkání při příští filmové přehlídce Víti Tichého se těší

Pavel Malének