Milí čtenáři,

ten film byl nádherný… A protože editorial je jedinou možnou přistýlkou v plně obsazeném pokoji tohoto čísla, uložím tu informaci sem. Vzpomínáte si, jak jsme v dubnu 2013 poprvé psali o začátku fascinující práce dvou pozoruhodných lidí na restaurování svatohostýnských mozaikových obrazů? Tři nejpoškozenější bylo třeba vyrobit znovu. Několik let jsme obcházeli kolem prvního zastavení křížové cesty a snažili se zachytit slovem i fotoobrazem, jak v Praze, Podbořanech a na Hostýně vzniká dokonalá replika díla Jano Köhlera. Míchání glazur, pátrání po původním způsobu výroby speciálních keramických kachlů vzešlých z dílen firmy RAKO, která prý získala název podle stejnojmenné keramické mísy vyráběné v dobách novoasyrské říše. Čtení v mistrových myšlenkách i v bibli, skládání sto sedmdesáti pěti částí celku od nohy Věčného žida až po Kristovu svatozář, při jejímž dokončování slavnostně létaly po hostýnském kopci nepatrné částečky plátkového zlata. Mozaika nejblíže bazilice je od loňského podzimu hotova, a protože ji dva roky sledovalo i bedlivé a zároveň básnivé oko filmové kamery, letos v dubnu byl v premiéře představen divákům celovečerní dokumentární film Jano Köhler. Byli jsme při tom. Obrázků je v něm víc, než bychom my kdy stačili zaznamenat. Rychlostí 24 okének za vteřinu se divák noří hluboko do příběhu smutného mistra Köhlera, akademických sochařů a restaurátorů Vojtěcha Paříka i jeho ženy Passi a vypráví o velkém díle, které „prošlo ohněm“. Mladý režisér Ondřej Sovík uložil do filmu ticha, lesky a stíny Hostýna, linie hlíny a trávy, kapky glazury na tenkém štětci i apokalyptickou bouři rozpoutanou v podbořanské dílně při řezání kameniny vodním paprskem… Bylo nám jasné, že film chceme promítat taky v Bystřici a nakonec se nám na slavnostním uvedení snímku v Brně podařilo získat jeho tvůrce i aktéry ke spolupráci. Nebude dlouho trvat a pozveme vás do kina. Oba pražští sochaři se koneckonců pomalu stávají místními. Ve filmu si po dokončení prvního obrazu radostně plácli a teď už je můžeme potkávat pod jedenáctým. Ukřižování umístěné na vyvýšeném náspu je nejpoškozenější z celé Jurkovičovy Köhlerovy křížové cesty. Vojtěch Pařík už šplhá po lešení k další Kristově hlavě. „Když se podíváte na mistrovu fotografii a srovnáte si to, je jasné, že Kristus z jedenáctého zastavení má Köhlerovy rysy a podivně zakroucený vous, jako by do něj vepsali pětku a nulu...“ Z obrazu bylo odebráno 400 vzorků glazur k prozkoumání a už to celé zas začíná. Řemeslo se pojí s uměním. A restaurátoři jsou podle svých slov denně znovu a znovu v úžasu, o jak dokonalé dílo se jedná.

Jen ten letošní přelom dubna a května má k dokonalosti daleko. Máj mimo mísu. Snad aspoň my se v textech, které už na vás čekají, občas trefíme do černého. Daleká touha, marné volání… Ranní mrazy se živí každým pomyšlením stromu na ovoce a spalují výhonky ořechů. K večeru v zahradách opatrně kvetou Boscovy lahvice, květy jako sklenky na bílé víno, zatímco nízké slunce leje škvírou v mracích tenkým pramínkem červené – po rezivých plotech a tújích, po blátivých cestách dál a dál někam do pradávna, kde čeká s hliněnou miskou starý král Aššurnasirpal.

Na shledanou v červnu.

Ilona Musichina