Také letos vznikal po nocích a takříkajíc na koleně festivalový občasník Zámecké listy. O hudbě psal zasvěceně Pavel Malének, o výtvarném umění s jemnou básnivostí František Nedělník. Výběr toho nejlepšího, a navíc také texty, které se do listů nestihly dostat, předkládáme čtenářům Zpravodaje jako obrázek a připomínku letošního vydařeného 22. ročníku Bystřických zámeckých slavností.

Večer 1.
Setkání na vlně improvizace

Dramaturgie Bystřických zámeckých slavností se vždy snaží přijít s nějakou novinkou. Letos se to zdařilo při vystoupení nazvaném Napříč žánry. Že se tak stalo hned při zahajovacím koncertu, byla náhoda. Náhodou ale nebylo angažmá Moniky Knoblochové, která zde již vystupovala a každoročně se s ní setkáváme na vystoupeních Letní školy barokní hudby v bazilice na Hostýně. Jako lektorka cembalové třídy obyčejně sedí skromně vedle svých žákyň a k cembalu zasedne pouze při doprovodech sólistů. Sama navrhla vystoupení se svým životním partnerem, jazzovým klavíristou Najponkem a kontrabasistou Petrem Dvorským. Toto spojení se ukázalo jako vynikající propojení barokní a soudobé hudby.

Většina večera byla věnována improvizaci. Vždyť i barokní hudba pro klávesové nástroje je svým způsobem improvizace. Skladatelé v této epoše používali tzv. číslovaný bas, kde je basový tón napsaný notou a doplněný číslovkou, která označuje interval od notovaného tónu. Tato notace podle připravenosti a schopností hráče umožňuje rovněž improvizaci a dává příležitost hráči uplatnit jeho schopnosti a fantazii. Další možností improvizace skýtá hráči ornamentika, použití tzv. ozdob. Systém uplatňování užívaných ozdob se rozvinul v době baroka a vedl k tomu, že ornamentika často přerůstala původní melodiku či hudební myšlenku a hráč se doslova předváděl. Tak vznikly dokonce národní školy ornamentiky a i nezkušené ucho pozná rozdíl mezi francouzskou a německou či italskou ornamentikou.

Najponk využil svých snad bezbřehých improvizačních schopností. U jazzových skladeb je pro mě vždy záhadou, co je psáno, a co skutečně hráno. Je však dobře, když toto tajemství zůstává zachováno.  Lehkost a samozřejmost, s níž Najponk za klavírem žije, je obdivu i závidění hodná.

Třetím v souboru byl kontrabasista Petr Dvorský, který už v Bystřici pod Hostýnem několikrát vystupoval. I kvůli jeho hře přišli skalní vyznavači jazzu a na koncertě se setkali skupiny milovníků dvou rozdílných hudebních období. (Petr Dvorský sám připomněl své poslední vystoupení v Bystřici společně s klavíristou, který měl příjmení Mácha a v Bystřici měl podle svých slov babičku… Nejenom že měl, ale má. Je jí nestarší občanka města, 103letá paní Anna Máchová.)

největším kladem celého večera bylo prolínání hudebních směrů – baroka a jazzu, ale i fúze, tedy propojení nástrojů – klavíru a cembala. Stalo se tak sice jenom ve dvou případech, kdy klavír a cembalo hrály spolu jazzové téma, ale bylo působivé a okouzlující. A Dvorského hra na kontrabas vyvolávalo mezi posluchači nadšení a potlesk přímo při hře. Společné vystoupení Moniky Knoblochové, Najponka a Petra Dvorského bylo milým a důstojným hudebním zahájením letošního 22. ročníku BZS.

Jediným mistrem je příroda…
Výtvarnická rodina Kovalů žije v podhůří Jeseníků na okraji obce Sobotín. Už sám tento fakt jako by předurčoval směřování jejich tvorby. Stala se jím příroda z různých úhlů pohledu. Slova příroda, tajemství, nekončící proměna přírodních tvarů se budou opakovat ve všech úvahách o tvorbě těchto umělců. Skrytě však bude rezonovat ještě jedno slovo – pokora, která se stala jakousi páteří snažení všech tří: Anežky, Miroslava a Štěpána. Dokládají to i slova Miroslava Kovala: „Jediným mistrem je příroda a my se můžeme k ní více či méně přiblížit, v něčem ji napodobit a být jejím skromným hostem.“

Anežka Kovalová se na počátku své kariéry rozhodla rezignovat na dobové trendy a zabývala se tím, co sama pokládá za podstatné. Již samy názvy obrazů vypovídají o jejím směřování: Jablka, Topolová alej, Klíčící brambory, Židle u stolu, Kopec atd. Věci v obrazech jsou oproštěné od detailu a kresbou jemných vrypů míří někam do ticha duše námětu. Vše se odehrává ve zšeřelé, nebo jak říká M. Koval „mollové“, tónině. Anežka Kovalová sice zve barvu do obrazu, ale ta jí uniká a vždy se do plátna nakonec prosadí tajemné příšeří odcházejícího dne a nadcházející noci, tj. času, kdy den bilancuje své příběhy a noc je přetváří ve zkušenost a vzpomínku. V těch prostých věcech hledá jistotu a oporu pro dnešní upachtěný čas. Není v nich snaha o velké objevy, ale „prohlubování stopy věčného návratu k úplné celistvosti.“ Obrazy jsou spíš meditací na zvolené téma a snahou sdělit jejich nepostihnutelnou tvář. Nevnucuje se, spíš čeká na ozvěnu divákových úvah. Ačkoliv se zdá, že obrazy jsou melancholicky potemnělé, opak je pravdou. Jsou o hledání a nalézání řádu, o který se můžeme opřít. Čas od času se v nich zjevuje anděl, který tiše dohlíží a naznačuje, že domov může být takovou oázou klidu, kde můžeme mít vše pod kontrolou.

Miroslav Koval kreslí, jak sám říká „od nepaměti“. „Kresby jsou stejně malé, jako byly na počátku. Moje obrazy nijak nesouvisí s podobnými trendy a už vůbec nejde o sebeprosazování. Zůstávám stranou a nezrcadlím se v ní. Ani krása není mým cílem. Je to pojednání řádu v míře přiblížení se k němu. Moje kreslení je rytmickým střídáním vlastní vůle a podvolení se tomu, co z kresby vychází. Někdy mne to hned zastaví a ponechám ji tak vzdušně jednoduchou, jindy si pak zahušťování sama vynutí. Linie jsou její kostrou a měkká hmota ji obrůstá. Kresba nevzniká vždy najednou, nechávám ji uležet a často se k ní vracím.“ Všechny jeho řady rytmů přírody připomínají buněčné tkáně, ve kterých proudí životodárná energie, někdy rychleji, jindy se téměř zastaví. Při jiném úhlu pohledu se jeví jako notový záznam toku energií přírodních jevů.

Štěpán Koval je vědecký fotograf a specialista na mechorosty. Zdokumentoval už stovky druhů mechů, publikoval své fotografie v našich i zahraničních tiskovinách. Časem se z vědeckých a dokumentárních fotografií začala vylupovat umělecká díla s krásnou kompozicí a dokonalým světlem…
NeFr

Jenom si fotím mechy…
Na fotografiích Štěpána Kovala je fascinující neustálé balancování mezi botanikou a uměním. Jeho vystavené snímky mechorostů, k nimž doléhala o zámeckých slavnostech hudba z kruhového sálu, byly pro mnohé pohledem do jiného světa, výsledkem stopování zvláštních nepatrných bytostí, které si kupodivu nikdo nevymyslel a kterých je prý na světě 10 000 druhů. Návštěvníci výstavy nemohou popřít, že prošli jistým zasvěcením. Nikdo z nich už teď nevnímá mech jen jako něco, do čeho je příjemné si v lese sednout, pokud ovšem zrovna nepršelo…

Kdy a hlavně proč jste se začal o mechorosty zajímat? Souvisí to nějak s vaší profesí?
Mechorosty fotím od roku 2008, nic jsem neplánoval, vzniklo to samo. Tehdy jsem spíš náhodou vyfotil několik mechů a až na fotkách zjistil, jak jsou zajímavé a krásné. Tak jsem fotil další a další a pak mě logicky začalo zajímat, co to vlastně fotím, a ty fotky jsem si nechal určit. Tím jsem poznal kolegyni, která mi ukázala další mechy, lokality i další mechaře. Začali jsme spolupracovat, zjistil jsem, že mechů je podstatně víc a že jsou ještě zajímavější, než jsem tušil. Nestudoval jsem to, jsem samouk, bryolog amatér. Občas se ale na nějakém mapování či výzkumu podílím, občas něco fotím za konkrétním účelem, čili částečně už to i profese je. Celou dobu ale balancuji mezi pohledem botanickým a tím méně botanickým, třeba jen focením mechových tobolek v kapce rosy… Já se vůbec nepovažuju za fotografa, výtvarníka nebo něco takového. Jenom si prostě fotím mechy.

V Česku je údajně 860 druhů mechorostů. Kolik druhů jste už nafotil?
Přesný počet neznám, řadu vyfocených mechů musím teprve určit, ale odhadem to bude přes 500 druhů. Zdaleka ne všechny fotky jsou ale vyfoceny tak, jak bych chtěl, nebo tak, aby se daly použít třeba do atlasu. Téměř každá fotka, co mám, by šla vyfotit mnohem lépe, pořád to neumím, pořád se to učím.

Prezentujete svou práci pouze na webu www.bryo.cz? S kým spolupracujete? Kde ještě můžeme vaše fotografie najít?
Během těch několika let jsem se seznámil s většinou našich bryologů a s několika jsem pravidelně v kontaktu. S kolegyní ze šumperského muzea jsem mechy fotit začal a dál například společně zkoumáme Jeseníky a mapujeme jeden druh mechu prakticky po celé ČR. S kolegy z univerzit v Olomouci a Českých Budějovicích zas občas spolupracuji na různých publikacích, konkrétně teď třeba na atlasu krkonošských mechů. Samozřejmě se s nimi radím o všem, čemu nerozumím, a toho je stále dost. Vděčím jim za většinu toho, co o mechorostech vím.
Krom toho webu se fotky občas někde objeví, třeba nedávno byla otevřena výstava o mechorostech ve Vrchlabí a bude tam do září. Je to putovní výstava z Olomouckého vlastivědného muzea, kurátorkou je Monika Kyselá, o meších je tam na panelech všelijaké povídání, ukázky, modely a já tam mám fotky. Ta výstava se pak bude přesouvat i do jiných muzeí.
Bryologů u nás zase tak moc není a těch, kteří mechy i fotí, je ještě míň, tak mě občas někdo požádá o fotku do článku, prezentace nebo na informační panely k rezervaci, naučné stezce a podobně. Několik fotek je tak i v knížkách a časopisech různě v zahraničí.
Ty webové stránky dost zanedbávám, musím najít čas a doplnit je, je tam jen zlomek toho, co mám v počítači. Zpracovávání fotek a určování mechů je časově ještě náročnější než samotné focení.

Jak nové objekty svého zájmu vyhledáváte a jak fotíte? Přímo v terénu, nebo později v interiéru?
Mechy rostou skoro všude, spoustu druhů jsem fotil i u nás na zahradě, ale jsou druhy, za kterými je potřeba vyrazit třeba na vrchol Sněžky, protože nikde jinde u nás nerostou nebo se o tom aspoň neví. Záleží na okolnostech, někdy vyrazím na nějakou hezkou lokalitu a fotím tam, co vidím, jindy jedu za konkrétním druhem na konkrétní místo, které se dozvím třeba od kolegů. Focení doma se vyhýbám, ale někdy to jinak nejde, většinou kvůli času nebo počasí. Dělám to ale nerad a opravdu minimálně.

Vysvětlil byste zběžně laikovi, jak se pořizují fotografie přes mikroskop?
K tomuto fotografování existuje všemožné profesionální vybavení, ať už mikroskopy, ke kterým se přimontuje fotoaparát, mikroskopy se zabudovanou nebo přídavnou kamerou a podobně... Já mám starou Meoptu, na poličce nad stolem mám úchyt na foťák a někdy, když při určování vidím něco hezkého nebo zajímavého, odmontuji okuláry z mikroskopu, mikroskop posunu pod foťák a prostě to vyfotím. Nějakou dobu jsem hledal správnou výšku a ideální nastavení foťáku a už to funguje. Je to samozřejmě teoreticky celé úplně špatně, ale výsledek je kupodivu srovnatelný s výsledky z profesionálního vybavení.

Máte mezi mechy své oblíbené druhy? Vyznáte se už v jejich složitém názvosloví?
Mám druhy oblíbenější i méně oblíbené, nález některých druhů vyloženě potěší, ale myslím, že vybrat jeden konkrétní druh nejde, to by nebylo spravedlivé... Samotné názvosloví není tak složité jako rozlišování některých druhů. Ty rozdíly jsou někdy velmi nezřetelné, řadu mechů lze určit jen v určitém stadiu vývoje a mnohdy i to je problém. Snažím se to učit, u některých skupin to jde lépe, u některých hůře, u některých se o to zatím ani nesnažím. Naučit se perfektně všechny mechy by bylo studium na celý život a myslím, že by to stejně nestačilo. A jako všude i u mechorostů je a bude stále co objevovat.

Co vám tyto rostliny přinesly do života?
Naučily mě koukat se jinak, než jsem to dělal dřív, a všímat si i toho, co na první pohled vypadá nezajímavě. Seznámily mě s řadou zajímavých lidí, umožnily dostat se na místa, kam bych se jinak nikdy nedostal, dělat občas zajímavou práci. Bylo by toho hodně... Když to ale shrnu, na to, jak jsou nenápadné a malé, mi docela zásadně zasáhly do života.

Ptala se msch

Mozart v českém filmu
Mozartovským filmovým večerem jsme si připomněli malé skladatelovo výročí. Vítězslav Tichý poreferoval o mnoha filmech, které byly v minulosti na mozartovské téma vytvořeny. A co teprve filmy s Mozartovou hudbou, které tu méně, tu více opodstatněně filmový obraz doprovázejí? A nejde často o filmy umělecké, Mozartova hudba často doplňuje i dála dokumentární. Asi nejčastěji jsou používány úryvky jeho Rekviem, Malé noční hudby, klarinetového a různých klavírních koncertů. Zcela jistě pro nás však bylo novinkou, že vedle řady zdařile natočených filmů s mozartovskou tématikou se objevil film, který v České republice vůbec promítán nebyl. Film Wolfgang Amadeus Mozart režiséra Juraje Herze vznikl v roce 1991 za autorského přispění Zdeňka Mahlera a s mnoha českými herci v hlavních rolích. v několika málo ukázkách nebylo možno porovnat daleko slavnější Formanovo životní dílo Amadeus, přesto se zdá, že i Herzův film se mohl v distribuci docela dobře uplatnit, a možná i konkurovat dnes slavnému Amadeovi. Jen pro připomenutí – v tomto týdnu zemřel slavný dramatik Peter Schaffer ve věku 90 let. Jeho dokonalá umělecká mystifikace nevděčného génia s usilovnou průměrností dokonale zastínila další autorova díla. O tom, že na tom měl zásluhu i Miloš Forman, není jistě pochyb. A tak Mozartova genialita přežívá i jinak než jen v jeho hudbě. A Herzův film? Jistě dobrý námět pro ČT Art, určitě by vybrali dobře…

Skvělý Kahánek nadchl Bystřici
Ivo Kahánek se stal dalším z řady slavných českých klavíristů, kteří v posledních letech v rámci Bystřických zámeckých slavností vystoupili se sólovým programem. Jeho klavírní recitál byl vskutku impozantní. Pravda, dramaturgie koncertu výrazně zopakovala loňský ročník, avšak na druhé straně umožnila návštěvníkům BZS porovnat Kahánkův výkon s jeho předchůdci. Nutno říci, že Kahánek z toho vyšel více než se ctí a v mnohém vynikl. Schubertovy Impromptus op. 90 – obě části již romantizující, jsou každá jiná. Ta první, c moll, s romanticko-melancholickou náladou byla vystřídána druhou, v Es dur. Je to typ scherza mající téměř chopinovskou fakturu. Kahánek je předvedl brilantně.

Následující chopinovský blok uvedla Balada g moll op. 23, známá a technicky náročná věc. Kahánek bravurně rozehrál její úvodní téma až k velkému tematickému a dynamickému přelomu. V následné lyrické pasáži předvedl klavírista, že vedle své technické vybavenosti a neomylnosti umí zahrát procítěně a něžně i lyrické pasáže, kterými Chopin tak okouzloval. Mazurky op. 67 svými melodiemi a tóninami střídaly nálady a Kahánek na přednesu těchto drobných skvostů připomněl, proč je dnes jedním z našich nejuznávanějších chopinovských interpretů. Jedinečnou možnost vyjevit vlastní mentální a technické schopnosti mu poskytlo provedení Scherza b moll op. 31. Tuto skladbu lze rozdělit zhruba do tří částí – první rozjitřená a gradující zvukově i tematicky přechází do střední části, která opět zjihle a melancholicky charakterizuje Chopinovu duši. Třetí část je opět strhující svými harmonickými a dynamickými projevy vrcholícími v záplavě virtuózního umění kompozičního i interpretačního.

Dvořákovy Poetické nálady, které následovaly po přestávce, byly uvedeny Furiantem, při němž mne trochu zamrazilo. Ale drobné zaváhání, jakoby zlidštilo umělcův výkon. Další části Dvořákových miniatur v Kahánkově pojetí nás přesvědčily, že i drobná dílka velikánů mohou mít svůj půvab a atmosféru.

Opravdovým zážitkem však bylo provedení Janáčkovy Sonáty 1. X. 1905. Kahánek rozumí Janáčkovi jako málokdo. Jeho tlumočení skladatelova sociálního výkřiku je úžasné. Expresivní dynamické i agogické výrazové prostředky hrál Kahánek, jako by mluvil sám autor – krátce, úsečně, technicky precizně. Opravdu excelentní provedení.

Martinů Tři české tance, H. 154, opět perfektně technicky i výrazově vypointované, Kahánek prezentoval jako drobné skladby mající opodstatnění být v portfoliu každého klavíristy propagujícího českou klavírní tvorbu. A není to jen pro technickou náročnost a výrazovou brilantnost, ale také pro současné pojetí českého folklóru..

Vystoupení Ivo Kahánka mělo u zaplněného zámeckého sálu ohromný úspěch. Jsem sice velmi skeptický, k dnes již zneužívanému potlesku vestoje, avšak spontánní poděkování posluchačů za předvedený výkon bylo tentokrát zcela zasloužené. Sólista se za ovace odměnil chopinovským a janáčkovským přídavkem, z nichž zejména Frýdecká Panna Maria byla vcítěným uznáním Leoši Janáčkovi.

Ivo Kahánek se vedle svého klavírního umění představil také jako velmi kultivovaný, vlídný a skromný mladý muž. Projevil příjemné překvapení z našeho klavíru a konstatoval, že jeho přenesení do zámeckého sálu byl prozíravý a rozumný počin. Jeho vstoupení se zúčastnili i jeho rodiče (I. K. je frýdecko-místecký rodák) a velmi pozitivně vnímali zájem bystřického publika, prostředí zámku i celkovou úroveň bystřických svátků hudby. Jejich názor byl radostnou odměnou pro pořadatele. Takže: milý Ivo Kahánku i milí Bystřičané, díky…

Jak jedno trio nahradilo druhé aneb Výhody termínových kolizí
Co je to termínová kolize, jsme již v Zámeckých listech psali loni či před dvěma léty. Tehdy jsme ještě termínovou kolizi vnímali jako čistě negativní jev komplikující pořadatelům klidný spánek a život obecně. Letos jsme se přesvědčili, že tento neblahý jev může mít důsledky zcela opačné. V dramaturgickém návrhu letošního ročníku BZS se objevilo jméno slovinského souboru, který jsme u nás ještě neslyšeli. Tuto kdysi jihoslovanskou zemi mělo reprezentovat klavírní trio AMAEL. Slovinského akordeonistu Marko Hatlaka jsme před lety vnímali velmi pozitivně, a nebyl důvod, proč se na ohlášený komorní soubor netěšit. Realita však rozhodla o  tom, že na poslední chvíli trio AMAEL své vystoupení odřeklo. Tak své služby nabídlo jiné trio, v Bystřici vždy očekávané a mile vítané, trio Smetanovo. A myslím, že potěšení bylo na obou stranách.

Bystřické publikum si je dobře vědomo uměleckých kvalit tohoto ansámblu. Dokáže také ocenit, že soubor, který slaví úspěchy doslova po celém světě, vnímá bystřické prostředí jako „prostředí domácké“. Svědčila o tom také návštěva jejich nedělního koncertu.  A co teprve atmosféra v sále. Od prvního okamžiku nebylo pochyb, že se posluchači těší na celý program, který byl sestaven z hudby skladatelů 19. a 20. století.

Své vystoupení zahájilo Smetanovo trio cyklem Bergerettes pro housle, violoncello a klavír H 275. O okolnostech jeho vzniku jsme již referovali, a proto se můžeme plně soustředit na provedení tohoto díla. Cyklus pěti částí tvoří krásně semknutý celek. Člověk má dojem, že se jedná a tvorbu z idylického období skladatelova život. Jsou to díla pohodová, radostná a optimistická. Nemají mnoho společného s konstrukčně bohatou tvorbou Bohuslava Martinů, spíše inklinují k jednoduchosti vycházející z lidové tvorby. Přesto je stavba díla virtuózní, dynamicky často velmi exponovaná, a plochy pomalé jsou plné něhy a lyričnosti. Skladatel jako by chtěl ponechat každému nástroji dost prostoru pro jeho vlastní prezentaci. Klavírní kreace Jitky Čechové byly plné bilance a technické samozřejmosti. Dokázala odlišit partie vůdčí, interpretované s vervou a silou, od vedlejších, citově podbarvených, v nichž se bez problémů podřizovala sólovým kreacím svých partnerů. 

Violoncellové party hrál Jan Páleníček na novém nástroji, který si přivezl z Londýna. (O jeho původu se dočtete jinde). Za krátký čas se sólista s novým nástrojem bezvadně sžil. Není lehké vyměnit nástroj, zjistit všechny jeho klady a zápory a hrát na něj se samozřejmostí, s níž se hraje na nástroj užívaný mnoho let. Během jednoho koncertu nelze objektivně posoudit a naposlouchat zvuk nástroje, ale první dojem byl pro mne jedinečný. Celé spektrum, celý rozsah nástroje, to je vyrovnaná škála zvuková i dynamická. A Páleníček si předností nového violoncella užíval především v hudbě Bohuslava Martinů. Jeho part je plný fines a nástrah, ale interpret je hraje s chutí a výtečně, se skladatelem si rozumí, a jako by naslouchal i hlasu svého otce Josefa Páleníčka, který byl velkým přítelem a souputníkem Martinů při jejich pařížském pobytu.

Jiří Vodička vstupem do Smetanova tria jen rozšířil slávu houslistek, které působily v souboru před ním – Hany Kotkové a Jany Vonáškové Novákové. Jeho hra vyniká lehkostí a přirozeností. Jeho intonace je obdivuhodná a krásný tón dokáže zahrát i v nejobtížnějších polohách a souvislostech. Doufejme jen, že jeho povinnosti koncertního mistra České filharmonie nebudou kolidovat s jeho povinnostmi ve Smetanově triu. Skutečně si myslím, že jeho sólistické ambice a schopnosti jsou mimořádné. To ostatně dokázal při provedení de Sarasateho Cikánských melodií. Umělecká stylizace cikánské hudby vyzněla v jeho podání naprosto přesvědčivě. Strhující tempo, perfektní zvládnutí všech technických úskalí a naprostá jistota intonační přivedly posluchače do euforického stavu. Jiří Vodička sklidil zasloužený potlesk a ovace. (Stejnou skladbu bravurně zahrál také na open air vystoupení s Českou filharmonií na Hradčanském náměstí u příležitosti ukončení 120. sezóny našeho předního orchestru. O tom jsem se zrovna při psaní těchto řádků přesvědčil z televizního vysílání).

Po přestávce předvedlo Smetanovo trio často prezentované a oblíbené dílo Antonína Dvořáka Dumky op. 90. U těchto šesti menších kompozičních útvarů nejde ani o miniatury, ani o rozsáhlé celky. Přesto vyzněly partitury Dumek v podání tří umělců jako barevné, náladově různorodé a zvukově bohaté plochy. Některé části jsou širší veřejnosti známé, a přesto je Smetanovci vždy vyjádří ve světle, které nás překvapí a znovu nadchne. Méně známé části nás zaujmou svojí zvukovou i kompoziční kultivovaností a připomenou nám, že Dvořák nebyl jen autorem velkých symfonických a operních děl. Při poslechu Smetanova tria nám vytane na mysli, jak museli být ve Dvořákově době schopní hráči komorní hudby, složil-li pro ně tak obtížně hratelné, a přitom tak jednoduše působící drobnosti. Právem náleží Dumky mezi základní díla, s nimiž Smetanovo trio šíří po celém světě slávu Dvořákovu i interpretační věhlas našich hudebníků. Provedení Dumek odměnili posluchači opět bouřlivým potleskem. Příjemným překvapením bylo zařazení dvou částí Multikulturní suity Romana Haase jako dvou přídavků, jimiž se Smetanovo trio odměnilo za potlesk obecenstva.

Letošní první vystoupení Smetanova tria v Bystřici pod Hostýnem (druhé se uskuteční 1. října) bylo díky otevřenému oknu doprovázeno, jak je ostatně v Bystřici už zvykem, večerním zpěvem ptáků, kteří byli vystoupením Jitky Čechové, Jana Páleníčka a Jiřího Vodičky stejně okouzleni jako my, vděční posluchači.

Večer 5.

Tregler slavil osmdesátiny v rodinném kruhu města

Čtvrteční večer 23. června vybočil tak trochu z řady ostatních hudebních večerů letošního ročníku BZS. Hostující české interprety vystřídalo těleso domácí, bystřické.  Právě na letošní rok připadlo 80. výročí založení pěveckého sboru Tregler. Nebylo tedy možné, abychom v rámci bystřických hudebních svátků toto jubileum nepřipomněli.

Jen ten, kdo se podobné akce účastní jako účinkující, ví, jak obtížné je zvolit odpovídající repertoár, stanovit únosnou délku koncertu, zvládnout časovou synchronizaci všech účinkujících a zajistit organizaci celé přípravy nejen koncertu, ale všeho, co jej provází. Největší břímě nesla sbormistryně Mgr. Marta Pořízková. Vedle nácviku sboru, úprav písní, a především zajištění instrumentalistů a sólistů bylo její největší starostí, aby vydrželo její zdraví. Ve spolupráci se ZUŠ byl program doplněn vystoupením žáků a absolventů školy, kteří v uplynulém školním roce vzorně reprezentovali školu i naše město v celostátních soutěžích.

Slavnostní program zahájilo žesťové kvarteto pod vedením V. Češka. Žáci M. Kubíček, V. Šerek, A. Horák a F. Málek přednesli skladby hudebního baroka. Následovala první část programu pěveckého sboru. Uvedením dvou sborů (Bystřičko, Bystřičko a Mrlínek, střed světa) vzdali zpěváci hold jednomu ze svých dlouholetých sbormistrů, jejich autorovi a zakladateli naší základní umělecké školy Janu Sládkovi. Řada posluchačů a zpěváků s pohnutím vzpomněla na dlouholetého bystřického varhaníka, ředitele kůru a organizátora bystřického hudebního života, kterého osobně znali.  Dvořákův Šípek v úpravě L. Janáčka a především Smetanovo Věno prezentovaly základní kameny české sborové tvorby, které nemohou chybět v repertoáru žádného českého pěveckého sboru. Obě Sládkovy skladby vyzněly jako radostné pěvecké vyznání našemu kraji. Smetanovo Věno bylo zase holdem sborovému zpěvu a národním hudebním tradicím.

Trio zobcových fléten (M. Hnilicová, P. Hýžová, N. Chmelařová) získalo druhé nejvyšší ocenění v celostátní přehlídce souborů ZUŠ. Právem mu tedy náležela účast na slavnostním koncertu. Šíři svého repertoáru předvedly členky tria jednou barokní, jednou lidovou a jednou současnou skladbou, za niž sklidily velký potlesk.

Výběr starých lidových písní a úpravy skladeb Spirituál kvintetu a J. Ježka tvořil druhou část sborového programu. V něm dostalo příležitost k sólu několik členů sboru. I tato část programu ukázala, že všichni členové sboru mají veselou mysl a mladistvá srdce. Právě spontaneita, s níž tuto část programu sbor prezentoval, byla největší devizou.

V úvodu druhé části vystoupil absolvent bystřické ZUŠ J. Sanitrák. V jeho podání jsme vyslechli Nocturno P. Bazaly a slavné Preludium cis moll S. Rachmaninova. Po tomto klavírním úvodu nastoupil opět PS Tregler, tentokrát se sólisty a malým instrumentálním doprovodem. Pod vedením sbormistryně M. Pořízkové celé těleso předneslo skladbu Bohuslava Martinů Otvírání studánek. I toto dílo patří mezi oblíbená repertoárová čísla amatérských pěveckých sborů. Za spoluúčinkování dětského pěveckého sboru ZUŠ pod vedením J. Kotase a za doprovodu houslistů Patrika a Kateřiny Sedlářových, violistky Anety Habšudové a klavíristky Martiny Studené barytonové sólo přednesl s jistotou a velmi přesvědčivě Tadeáš Hoza. Recitoval herec zlínského divadla Rostislav Marek. Uvedení tohoto vyznání lásky B. Martinů  rodnému kraji bylo skutečným vyvrcholením celého večera, ale i oslav jubilea souboru. Účinkující byli zahrnuti zaslouženým potleskem a květinami. Největší hold sklidila sbormistryně Marta Pořízková, zcela právem a zaslouženě. Její vedení sboru bylo velmi energické, přitom přehledné a přesné. Značný obdiv u obecenstva vzbudila její vitalita. Že při vystoupení překonávala zdravotních potíže, ví jen málokdo. O to víc udivuje její síla, vůle a láska k hudbě. Marta Pořízková vždy obětovala této činnosti doslova všechno -  čas, znalosti, schopnosti, energii, a mnohdy i finance. Za to si zaslouží náš obdiv a upřímné uznání.

Hudební vystoupení slovem provázela členka sboru Zdena Zapletalová, která moderovala také bezprostředně navazující společenskou část slavnostního zakončení koncertu. Při ní byli oceněni nejzasloužilejší členové souboru. Obdrželi pamětní grafické listy z dílny grafika dr. O. Páleníčka. Nejvěrnější členové PS Tregler byli odměněni pamětními medailemi. Obdrželi je B. Matušková, J. Junková, PhMr. J. Halama a sbormistryně M. Pořízková, která rovněž jako výraz uznání za práci v oblasti kultury, a především za svoji dlouhodobou sbormistrovskou činnost získala věcný dar od starosty města.

Večer plný krásné hudby, vzpomínek, snad i emocí a dojmů zakončilo společenské setkání členů PS Tregler a hostů. Toto setkání připravili obětaví členové pěveckého sboru. Setkání se neslo i v určité nostalgii, protože další pokračování sboru je nejisté. Ale umírá-li naděje jako poslední, snad tomu bude i v tomto případě. Kéž by moje postesknutí bylo burcujícím mementem…

Všem, kdo se na předposledním koncertu 22. ročníku BZS jakkoliv podíleli, patří tisíceré díky. Byl to hudebně i emočně nabitý večer, jímž Bystřičané vyjádřili svůj vztah k našemu kraji a městu, v němž žijí.

Večer 6.

Finále aneb Klasika a novosvětská improvizace

Závěrečný koncert 22. ročníku BZS se odehrával v bystřickém kostele sv. Jiljí.  Jeho náplní byly, jak název  Stabat mater napovídá, úryvky a árie z děl slavných autorů s touto tématikou.

Protagonistkami koncertu byly pěvkyně Štěpánka Heřmánková a Jana Horáková Levicová. Instrumentální sóla hrál trumpetista Miroslav Laštovka a největší díl koncertu odehrál jako sólista a doprovazeč varhaník Vladimír Roubal. 

V úvodu zazněl Triumfální pochod J. Clarka v podání trubky a varhan. Následovaly tři árie z Pergolesiho Stabat mater, díla, jímž mladý skladatel jakoby předjímal svůj naplňující se osud. Árii plnou bolesti a rozjitřeného citu vystřídalo Bachovo Preludium a fuga C dur (BWV 547). Tento, v baroku tak často používaný skladebný útvar, vyzněl v Roubalově podání jako monumentální a odhodlaný protipól skladbám Pergolesiho. Slavnou předehru k Charpentierovu Te Deum D dur zná většina posluchačů jako znělku evropské televizní organizace Eurovize. Fakt, že je Te Deum (chvalozpěv Tebe Bože chválíme) označeno tóninou, předjímá, že danou tématiku zpracoval Charpentier několikrát.  Po tomto trubkovém předělu měla zaznít Dvořákova Dvě preludia. Jakmile zazněl motiv z Novosvětské symfonie, dala se předpokládat změna programu. Jak po koncertě pan varhaník Roubal přiznal, při odjezdu zapomněl noty, a tak jsme vyslechli jeho improvizaci na zmíněné téma 2. věty Dvořákovy Novosvětské (známé Largo). Naštěstí nezapomněl noty ke krásné části Dvořákova oratoria Stabat mater Inflammatus… v podání J. Levicové. Bachův chorál Jesus bleibet meine Freude je velmi obtížná skladba. Chorál má tři hlasy v různém metru, různě se prolínající a při vhodném rejstříkování velmi efektní. Tentokrát horní hlas (discantus) převzala trubka a dala chorálu krásný lesk. K. B. Kopřiva patřil k plejádě nadaných skladatelů sloužících na panství Pachtů v Cítolibech na Lounsku. Byl z nich patrně nejnadanější a můžeme jen litovat, že zemřel tak mlád. Salve regina patří mezi jeho nejniternější skladby. Böelmannovu Gotickou suitu postihl stejný osud jako Dvořákova preludia, takže Modlitba k P. Marii byla variacemi  na starou sicilskou píseň O, sanctissima. Toccata, i když hrána zpaměti, se víceméně podobala notové předloze. (Ještěže výuka varhaníků tolik dbá o jejich schopnost improvizace). Vaňhalovo Fac me plagis bylo ztišenou modlitbou pro dva varhanní rejstříky a ženský hlas. Zato Saint-Saënsovo Preludium Es dur zvukově beze zbytku vyplnilo celý prostor bystřického kostela. Posledním bodem programu nedělního koncertu byla Händlova árie Let the bright Seraphim. Překvapila mne kombinací rejstříků, až neskutečnou! Kdy jsme naposled slyšeli v našem kostele znít celestu nebo zvonkohru?  I sám varhaník se podivil, jak kouzelný zvuk z varhan dostal… Jako přídavek zazpívaly obě dámy árii Laudamus Te z Vivaldiho Te Deum.

Výše zmíněné poznámky k improvizacím V. Roubala nejsou míněny ani v nejmenším ironicky. Spíše obdivuji pohotovost, s níž nám předvedl své improvizační umění a hudební přehled, daný ostatně dlouholetou praxí varhaníka u strahovských Premonstrátů. A tak i jeho umění úspěšně završilo letošní bystřické hudební svátky.

Dovolte mně poděkovat všem umělcům, kteří u nás letos vystoupili a rozhojnili plejádu našich hudebních hostů. Děkuji i všem, kdo se na přípravě a organizaci 22. ročníku BZS podíleli, obětovali svůj čas i pohodlí, aby nás obdařili krásným uměním, radostí a příjemnou atmosférou.

Ať žije 23. ročník Bystřických zámeckých slavností, na který se už nyní těšíme. Snad se vydaří jako ten letošní…
                                                                                                                                                 

Pavel Malének