Olympionička Barbora Kodedová přijala pozvání do své bývalé základní školy a podělila s dětmi o zážitky z letošních olympijských her. Šestadvacetiletá sportovkyně původem z Plzně, žije a trénuje v Praze, strávila část dětství v Bystřici pod Hostýnem. Moderní pětibojařka odpovídala na zvídavé otázky sedmáků.

Z jakých disciplín se moderní pětiboj skládá?
Šerm kordem, utká se každý s každým, tedy 35 zápasů na jeden zásah v 1. minutě. Určitě jste si všimli „provázků“ na kterých šermíři běhají. Ty jsou součástí elektrického obvodu. Když dám soupeřce zásah, rozsvítí se na aparátu světlo na mé straně. Světlo se rozsvítí na straně vítěze souboje, v případě soubodu na obou stranách. Plavání, moje nejméně oblíbená disciplína, na 200 m kraul. Čím rychleji závodník plave, tím více bodů získá. Jízda parkur  přes 12 překážek vysokých 110–120 cm. To je veliký adrenalin, jelikož nemáme vlastního koně. Toho poskytuje pořadatel. Před závodem máme 20 minut na to, abychom se se zvířetem seznámili, zkusíme si pět cvičných skoků a pak už závodíme naostro. V Riu, jak jste možná sledovali, mě kůň dvakrát neposlechl a zastavil před překážkou, tím jsem ztratila hodně bodů do závěrečné disciplíny. A pak je tu kombinovaná disciplína – běh ve spojení se střelbou. Běžíme celkem 3,2 km, na trati máme čtyři zastávky, během každé musím sestřelit pět terčů. Je to podobné jako biatlon, jen neběháme trestná kola a do 50 vteřin musíme stihnout sestřelit pět terčů, nebo nás rozhodčí pouštějí do dalšího kola. Na konci závodu zvítězí ten, kdo doběhne první – protože se startuje hendikepovým systémem. Střílíme laserovou pistolí, v tomto samostatném odvětví sportu (Laser run) jsem dokonce letošní mistryní světa.
Moderní pětiboj je náročný sport, všech pěti disciplín se účastníme v jednom dni, přičemž každá část se boduje zvlášť.

Jak jste do Brazílie cestovala? 
Letěla jsem až v poslední skupině olympioniků. Jako jediná pětibojařka z České republiky spolu s pětibojaři Janem Kufem a Ondřejem Polívkou. S sebou jsem vezla jedno velké zavazadlo na pět sportů, váží zhruba 30 kg, k tomu další velkou tašku s reprezentačním oblečením a batoh. A nemyslete si, že na olympijských hrách je sportovec po celou dobu, strávila jsem v Riu jen něco přes týden.

A olympijská vesnice se vám na těch pár dnů stala domovem…
Bylo tam plno atletů, závodníků, trenérů, k dispozici jsme měli sportoviště, park. Taky jsem se tam spřátelila s řadou hvězd z českého olympijského týmu a cestou z oběda potkala Useina Bolta.  Moc jsem si atmosféru i samotný pobyt užila.
Jak na vás zapůsobil samotný závod?
To byl veliký zážitek! Do Ria za mnou přiletěli nejlepší kamarádka a táta, fandili mi, řvali moje jméno a strhli tribunu… Ještě se mi na žádných závodech nestalo, aby i brazilští fanoušci skandovali Bára, Bára!

Nelitujete, že jste nebyla při zahájení her?
Kvůli odletům po skupinách jsem měla možnost být jen na zakončení, a to jsem si vychutnala. Nevadil ani vytrvalý déšť, byla to taková pláštěnková párty.

Jak jste se během olympiády stravovala? 
V obrovské hale, kde se vařila světová kuchyně. Člověk toho měl hodně na výběr, ale protože se vše připravovalo ve velkém, jídlo nebylo dobře dochucené. Nakonec stejně většina z nás skončila na pizze.

Držíte nějakou dietu?
Ne, to ne. Před závodem se snažím ráno více posnídat, když je čas tak něco lehkého sníst na oběd mezi plaváním a koňmi. Nerada jsem celý den jen na energetických tyčinkách.

Jak vznikl moderní pětiboj?
Zakladatel moderních olympijských her Pierre de Coubertin chtěl do této disciplíny zahrnout absolutní všestrannost. Původně byl pětiboj určen jen pro muže, ženy startují až od roku 2000. Vypráví se taková pověst: Voják potřeboval co nejrychleji doručit zprávu. Nejprve jel na koni, přepadli ho, přišel o koně, musel se prostřílet, přeplavat řeku a nakonec doběhnout, aby předal zprávu. To je pověst, ale ve skutečnosti je kolébkou moderního pětiboje švédská armáda, ve které těchto pět disciplín prověřovalo připravenost a všestrannost vojáků.

Která z disciplín vás nejvíce baví?
Šerm. Je to kreativní sport, spojuje mysl a sílu. Po úrazu pravého ramene v roce 2010 jsem se rozhodla, že zkusím šermovat levačkou, protože rehabilitace pravačky trvala velmi dlouho. Leváků není tolik, mají trochu výhodu, praváci s nimi neradi zápasí.  A docela se mi daří, na olympiádě jsem byla v šermu desátá, to je pro mne byl obrovský úspěch. Pak ale následovalo plavání, kde hodně ztrácím, i když podám nejlepší výkon. Poté přišly dvě ,,drahé“ chyby na parkuru, což mne v celkovém pořadí posunulo hodně dolů. 

Máte někoho jako svůj vzor?
Už v dětství to byl můj starší bratr Štěpán, bohužel loni tragicky zemřel, ale mým vzorem a motivací zůstane navždy. I díky němu jsem v sobě našla dostatek odhodlání a sil nominovat se na OH. Také obdivuju olympijskou vítězku z Londýna Lauru Asadauskaiteovou.

Nejsilnější zážitek?
Atmosféra, když jsme po doběhu všechny společně klusaly po stadionu, tleskala nám celá tribuna, to byla úžasná děkovačka divákům v Riu.

Chcete jet na další letní olympiádu do Tokia?
Láká mě to, ale jela bych už jen jako fanoušek nebo organizátor. Toužím se znovu setkat se sportovci, s kterými jsem se spřátelila v Riu, a podporovat český tým. 

Co budete dělat teď?
Končím sportovní kariéru, chci se věnovat vědecké práci. Vystudovala jsem Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, obor buněčná a vývojová biologie. Je to velká životní změna oproti profesionálnímu sportu. Znamená to pro mne, že nyní budu pracovat v laboratoři tkáňového inženýrství Ústavu akademie věd v Praze.

Poradíte, jak se stát olympijskou sportovkyní?
Věnovat sportování hodně času, od dětství jsem dělala všechny možné sporty: orientační běh, plavání, jízdu na koni, gymnastiku. Aby člověk dosáhl svých cílů, snů, je nutné mít trpělivost. Dostat se na olympiádu obnáší i úspěšně absolvovat nominační závody. Já se musela umístit do 36. místa celosvětového redukovaného žebříčku. Podle pravidel můžou jednu zemi reprezentovat jen dvě závodnice, v tom spočívá redukce žebříčku. Díky tomuto kritériu jsem se dostala na olympiádu i já.

Prozradíte, jakým se řídíte heslem, jaká je vaše motivace? 
Před dvěma lety mi moje kamarádka z vysoké řekla: „Pojedeme spolu na olympiádu – ty budeš závodit a já ti budu fandit.“ Já se jen smála, ale za dva roky jsme tam opravdu spolu byly.  Stala se tím mým motivačním koučem, ani o tom nevěděla. Bez podpory rodiny, přátel, trenéra by to ale nešlo, moc jim za to děkuji. Chce to hodně píle a trpělivosti.
Mým osobním mottem je, že všechno špatné je k něčemu dobré. Když mi loni tragicky zahynul bratr, bylo to hodně zlé, ale také jsem se rozhodla splnit jeho velký sen a to, abych startovala na olympiádě. Našla jsem motivaci, když jsem byla na samotném dně. Odrazila se od něj.  

Váš společný sen se tedy skutečně splnil….
Ano, je důležité věřit. Nejen ve splnění našich snů, ale věřit i tomu, co děláme, že je to správné. Když mi trenér volal, že jsem se nominovala do Ria, nemohla jsem tomu uvěřit. Už jsem skoro ani nedoufala, jen čekala na konečné rozhodnutí federace. Vážně, účast na olympiádě! Po tom všem, co jsem si musela prožít a jaká zranění a trable překonat, to je ten nejlepší konec profesionální kariéry, jaký si sportovec může přát. Na OH jsem si udělala osobák v plavání, zazářila v šermu a až na ty dva skoky v parkuru se mi v Riu vše podařilo. Skončila jsem na 26. místě ve svých 26 letech. 

Ptali se sedmáci ze ZŠ T. G. M., zpracovala Eva Mikešková