Olomučanská keramika

Ve čtvrtém pokračování našeho putování po expozici bystřického muzea se po čtyřech továrnách, které se věnovaly výrobě nádobí pro vyšší společenskou vrstvu, podíváme tentokrát na nádobí lidovější, které produkovala továrna v Olomučanech. Změna tady nenastává jen v majetnosti zákazníků, pro které bylo zboří určeno, ale také v době, kdy bylo vyrobeno. Manufaktury v Holíči, Bystřici pod Hostýnem, Hranicích i Vranově byly založeny ve druhé polovině 18. století a s výjimkou vranovské továrny, která produkovala nádobí až do roku 1889, končily šlechtické manufaktury svou existenci s přelomem století devatenáctého. Hranická manufaktura zanikla někdy kolem roku 1800, bystřická manufaktura ukončila výrobu v roce 1805 a holíčská v roce 1827. Továrnu v Olomučanech ale její vznik teprve čekal.

Keramické nádobí se v malé obci nacházející se asi 5km jihovýchodně od Blanska začalo vyrábět kolem roku 1849. Tehdy v Olomučanech založil jistý Selb malou keramickou dílnu. Ta ale neprosperovala a proto ji Selb prodal v roce 1852 rodině Schützově ze Štýrska, která dílnu rozšířila a v roce 1859 utvořila obchodní společnost Gebrüder Schütz. Z počátku vyráběla továrna jen hnědé kuchyňské nádobí a obyčejnou bílou tzv. selskou kameninu (sloužila pro nižší společenské vrstvy). Majitelé ale vždy stáli o výrobu jemné umělecké keramiky. Hlína, která se v okolí Blanska těžila, k takové výrobě nebyla vhodná, začali ji proto nakupovat až u Žatce.

V šedesátých letech byla továrna rozšířena na dvě patra a přistavěna ještě další budova a k ní i pec na vypalování kamnářských kachlů a cihel. Konečný úspěch olomučanských výrobků nakonec spočíval v kvalitě barevných glazur. V sedmdesátých letech zřídili ve Vídni umělecký ateliér, v němž se o návrhy na výrobky starali profesoři vídeňské uměleckoprůmyslové školy

Vrcholu dosáhla továrna mezi lety 1880 a 1890. Za dobu své existence používala několik značek, nejčastěji Gebrüder Schütz, Schütz bei Blansko nebo Gebrüder Schütz Olomoucan. 
V roce 1890 se továrna rozdělila mezi dva bratry, jeden z nich si ponechal rakouské provozy – pobočku ve Štýrsku a umělecký ateliér, druhému zůstala továrna v Olomučanech. V roce 1898 získala olomučanskou továrnu dcera druhého z bratří Františka spolu se svým manželem Vilémem Julinkem. Pod jejich vedením přestala továrna v roce 1909 vyrábět nádobí a věnovala se už jen šamotovému zboží a těžbě hlíny. 

Hnědé hliněné nádobí z původní produkce továrny se nedochovalo, zprávy o něm jsou pouze z prací brněnského archeologa Jindřicha Wankla. K nejstarším dochovaným kouskům patří bílé nádobí zdobené barevným proužkem a také talíře a mísy s černými otisky rytin s postavami světců a poutních kostelů a hradů. Známé jsou také talíře s pásy vinné révy podle vzoru vídeňské porcelánky.

Nejznámějším olomučanským dekorem se ale stal květinový ornament v pestrých barvách. Ten měl napodobovat staré lidové fajánse. Zboží šlo dobře na odbyt a prodávalo se plných 40 let. Setkáváme se s ním nejen v domácnostech na jižní Moravě, ale i na západním Slovensku. Škála výrobků byla velká, vyráběly se talíře, mísy, džbány, hrnky na kávu, nízké široké šálky se dvěma uchy i koutní hrnce. Výzdobu nádobí tvoří věncovitý květinový ornament, ve kterém nechybí růže a kopretiny, oranžové a modré květy doplněné zelenými listy. K zavěšení na stěnu venkovského domku byly určeny talíře, které měly na dně vymalované košíky s růžemi nebo věnečky s křestními jmény. Květinovým dekorem se výrobky odkazovaly k lidové džbánkařské tvorbě, ale dekor byl vcelku jednotvárný a budil zájem hlavně díky pestrým zářivým barvám.

Kromě nádobí se dochovala také dvoje kachlová kamna v zámku ve Křtinách. Vyráběly se také kachlové sporáky, umývací soupravy, formy na kynuté těsto. Kromě užitkových výrobků produkovala továrna také estetické zboží, které prodávala ve vlastní prodejně v Brně a především prostřednictvím obchodníků ve Vídni. K příkladům tohoto zboží patří nádobí bohatě zdobené, ovlivněné malířským stylem Schwaigrova učitele Hanse Makarta, nebo ve stylu vídeňské secese.

Se svým lidovým nádobím získala sice olomučanská továrna medaili na světové výstavě ve Vídni v roce 1873, ale ta byla udělena spíše za kvalitu zboží než za jeho estetickou hodnotu. O několik let později, v roce 1879 už získalo zboží příznivější hodnocení, když v katalogu k vánoční výstavě konané opět ve Vídni napsal znalec keramiky Jakob Falke toto: „Poprvé vidíme ve Vídni větší soubor opravdu uměleckých prací z oboru fajánsí a majoliky.“ Falke zároveň pochválil jemný keramický materiál a kvalitní barevné glazury. Továrna se účastnila i mnoha dalších výstav a z Mnichova a Brna si přivezla další medaile.

Nakonec měla ovšem stejný osud jako mnohé další keramické dílny. Její výroba musela ustoupit mnohem levnějšímu a masově vyráběnému porcelánu.Výrobky se vytáčely na kruhu nebo se lily do sádrových forem. Po vypálení se nádobí polilo řídkou glazurou a vypálilo podruhé. Barevná výzdoba je namalovaná buď na glazuře (u tzv. selské keramiky) nebo pod glazurou. Všechno nádobí se vypalovalo ve velké peci, která procházela všemi patry budovy. V nejnižším patře byla syrová keramika, ve druhém keramika zdobená pod glazurou a ve třetím lidová keramika zdobená lehčími barvami, které nesnesly silný žár. Zvlášť jemné kusy vypalovala továrna v tzv. muflové peci

Továrna zaměstnávala okolo 40 dělníků, ke konci století se jejich stav zvýšil skoro na 100. Mezi nejvýznamnější zaměstnance továrny patřil zcela jistě Alois Jaroněk, který si potom zřídil samostatnou dílnu v Rožnově pod Radhoštěm.
   Někdejší výrobu připomíná i maličké muzeum zřízené ze sbírek olomučanských občanů v 60. letech 20. století.
            -eda-