Věta „krást se nemá“ je dětem vtloukána do hlavy už od raného dětství. Slyší ji z úst svých rodičů, učitelů, sourozenců i ze strany policie či médií. I přesto se ve své praxi setkávám s velkým počtem krádeží. Četnost krádeží je natolik rozsáhlá, že jí věnuji samostatnou kapitolu. Náš mozek nerad slyší zápor. A tento zápor často vyruší. Proto z věty „krást se nemá“ rázem vzniká prosté doporučení „krást se má“. Na dětské chování má značný vliv síla kladných sugescí a těch u malých klientů využívám. Jedná se o jednoduché věty nepoužívající negativní náboj. Místo zákazu stačí jednoduše říci, že čestný člověk je hrdina,ten kdo krade je k smíchu, zloděj vzbuzuje v lidech opovržení, touha okrádat druhé se ztrácí, okradený člověk je smutný.

První zkušenost s krádežemi přichází v době nástupu do školy. Dítě se dostává do nového kolektivu. Vnější kontrola jeho chování se zmenšuje, vzniká nový kolektiv, formuje se parta a v ní vliv neformální autority. Často se setkávám s dětmi, které v tomto období ukradly nějakou drobnost, ať je to balíček žvýkaček nebo čokoláda. A tato krádež jim prošla. Místo studu za tento čin se dostavila pýcha a potřeba akt zopakovat. V dětské partě je úspěšná krádež vysoce ceněna a člen je chválen. Tím stoupá na důležitosti a šplhá k vůdcovství. Vzniká začarovaný kruh počínající trestné činnosti. 

Kradl jsem

Děti se často chlubí tím, co již ukradly. Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Mnohdy se v mé kanceláři předhánějí v tom, co ukradly, kdy to ukradly. Na konci prvního stupně jim nečiní potíže ukrást láhev s alkoholem nebo cigarety. V drtivé většině v supermarketu. Vědí v jakém obchodě jsou kamery nebo stráž. Tyto informace si předávají dále. Starší děti jsou vynalézavější a chytřejší. Mnohdy posílají mladší, aby za ně jistou věc odcizily. Vůbec jim nedochází jakému riziku kamaráda vystavují.

Pomoc psychologa

Po vytvoření dobrého vztahu s dětmi je mohu ze své pozice psychologa ovlivňovat. Vyslechnu si jejich historky o krádeži a upozorním je na to, že „já“ to mám s krádežemi zcela jinak, považuji je za něco špatného. Dávám jim své chování za vzor a přitom je neodsuzuji. Důležitá jsou také má očekávání do budoucna. Ta před dětmi neskrývám. Má očekávání jsou vždy kladná. Sezení končím větou „jsem si jistá, že šikovný kluk (děvče) jako ty se krádežím příště určitě vyhne“. Záměrná je absence oblíbených frází „rosteš pro kriminál“ nebo „z tebe nic nebude“. Dítě si na tato slova rychle zvykne a uzpůsobí své chování očekáváním dospělého. Poté opravdu doroste pro kriminál. Jít do party dětí, které občas kradou, znamená přijít s vizí lepší budoucnosti a snažit se jim nalézt vhodnou alternativu za krádeže. Vytvářím pro děti soutěže, hry, úkoly, výlety, tím je zabavím.     

Spolužáci se neokrádají

Ve škole se děti příliš neokrádají. Nedá se říci, že se krádeže ve škole neobjevují, ale většina přestupků, se kterými se setkávám, je způsobena venku. Ve škole si děti páchají jiné zlomyslnosti, ať se jedná o ničení osobních věcí nebo nadávky. Téměř každý žák si sebou do školy přináší mobilní telefon nebo různé elektronické přehrávače hudby. Tyto věci si nechává v aktovce nebo v lavici. Ale i přes značnou neopatrnost se drahé vymoženosti dnešní doby obětí zlodějů nestávají.     

Vcítění se do oběti

Proč děti kradou v supermarketech častěji než ve škole nebo u vrstevníků doma? Děti jsou citlivé a vnímavé. Nelibě nesou utrpení druhých. Čím lépe znají své spolužáky, tím menší je pravděpodobnost, že je okradou. S kým si vytvoří dobrý vztah, o tom přemýšlejí, sledují ho a snaží si představit sebe na jeho místě. V supermarketech je prostředí neosobní. Zboží se povaluje v policích. Jakoby nikomu nepatřilo. Koho malý zloděj vlastně okrádá? Prodavačky, které jsou zde jen zaměstnány nebo snad hlídače? Nikoliv. Dítě nemá žádnou představu vlastníka věci. Proto mu nečiní potíže věc odnést. Strčí si čokoládu nebo balíček cigaret do kapsy, nepozorovaně proklouzne ze samoobsluhy ven.

Jak odnaučit děti krást? Obrázky…

Malé děti zbožňují pohádky se zvířecími hrdiny. Se zvířaty se ztotožní lépe než s lidskými bytostmi. Je žádoucí využít zvířecích hrdinů k odstranění nežádoucího chování. Šikovný rodič sestrojí obrázek, na kterém je synovo či dceřino oblíbené zvířátko v pozici okradeného. Pomocí počítače nebo jen tužky nakreslíme obchod s policemi zaplněnými zbožím. Pouze v jedné něco schází. Vedle police stojí zvířátko a pláče. Nad zvíře namalujeme bublinu, do které má dítě za úkol napsat, co okradená zvířecí prodavačka říká, co si myslí. Tím dítě donutíme k empatii, vžití se do oběti krádeže. Náhle si uvědomí, že krádež způsobí smutek. Můžeme vytvořit desítky obrázků, od krádeže v supermarketu až po ničení věcí sourozencům. Dítě tak projde řadou situací, ve kterých chybuje. U starších dětí použijeme nedokončené věty typu „Evě byly ukradeny nové sportovní boty. Jde uplakaná domů, má strach, že dostane od maminky trest, a proto….“. Opět docílíme vcítění do druhého. Žádoucí jsou filmy o mladých lidech, kteří odsuzují krádeže. Popřípadě i záznamy napravených delikventů. Učíme se nápodobou ostatních, u krádeží to platí dvojnásob.
              PhDr. Klára Janečková