Prvním majitelem drogérie byl pravděpodobně Adolf Hübl. Kolem roku 1933 ji od něj koupil Jindřich Kalabis, a protože byl v té době hodně mladý, musel si na koupi obchodu půjčit od vlastní matky. Jindřich Kalabis postupně vybudoval prosperující firmu, která prodávala i vyráběla širokou škálu drogistického zboží. Kromě klasických potřeb pro domácnost, k jakým patřilo mýdlo či smetáky, zde mohli zákazníci získat jedy k hubení potkanů, síru a další desinfekční prostředky, fotografické roztoky i přístroje. Drogérie na malém městě suplovala někdy lékárnu, proto se tady míchaly masti, vařilo mýdlo a prodávaly se tu i základní medikamenty. Kromě toho zde bylo možné koupit i fotoaparát či zvětšovací přístroj, matkám kojenců půjčoval Jindřich Kalabis váhy k vážení miminek. Vah měl v zásobě pro takové účely asi pět. Protože drogérie sídlila v areálu pivovaru, mohla některé roztoky skladovat v pivovarské ledovně, líh, louhy a podobné látky byly uloženy v chladu.

V drogérii původně pracoval Jindřich Kalabis s manželkou, za války k nim přibyli tři praktikanti: „Nejstarší se jmenoval Zdeněk Kostruha, druhým byl Vítězslav Bubílek a třetím Karel Čech,“ vzpomíná syn pana Kalabise Jiří. Protože byl všeho nedostatek a mýdlo k mytí bylo na lístky, vařili učni mýdlo na praní nebo míchali zinkové masti. K výrobě mýdla potřebovali louh, potaš a kosti z prasete, všechno podle přesného mistrem psaného postupu. Práce vykonávali ve skladě na velkém stole, kde byly umístěny i třecí misky a další laboratorní nádobí.

„Tatínek měl své prodejní heslo,“ usmívá se Jiří Kalabis. „Nikdo by neměl odejít z obchodu, aniž by si něco koupil. Nemáme-li toaletní papír, prodejme aspoň smirkový.“ Když dospěl Jiří  do 4. třídy měšťanské školy, začal mu otec některé práce v obchodě svěřovat. Na poválečné období vzpomíná Jiří Kalabis takto: „Měl jsem v otcově práci pokračovat, takže mi tatínek napřed svěřil v drogérii úklid – po škole jsem chodil zametat, potom jsem začal i prodávat. Už za války, kdy byl cukr na potravinové lístky, jsme doma rozdělovali cukerín. Byl balený po 100 tabletách a my jsme ho dělili po 25 do sáčků. Tatínek mě tak postupně zaučoval, abych mohl po něm jednou drogérii převzít. Ale než jsem vyšel ze školy, drogistickou školu v Přerově zavřeli a já jsem se jako syn živnostníka do žádné školy nedostal. Místo toho jsem se šel učit do ZPS soustružníkem a po vyučení jsem absolvoval strojní průmyslovku v Přerově.

Jak říká Jiří Kalabis, k dalším aktivitám jeho otce patřila také činnost v Sokole. Jindřich Kalabis měl sice slabé srdce, takže cvičení se aktivně účastnit nemohl, ale působil jako pokladník v kině Sokol. „A byl také jedním z prvních Bystřičanů, který měl auto! Jezdili s maminkou a sestrou na výlety. Já jsem byl skaut a jezdil jsem na skautské tábory pod Kriváň a až tam za mnou tím autem dojeli… Jedinou konkurencí pro tatínka byla drogérie pana Kolaříka, ale Jaromír Kolařík chemikálie neprodával. Drogérii U Bílého kříže potom sám zavřel a šel pracovat někam do chemičky,“ vzpomíná Jiří Kalabis.

V roce 1952 byla drogérie znárodněna, což její majitel pochopitelně těžce nesl. Režim jej sice nechal v obchodě pracovat jako vedoucího, ale šest let po znárodnění nakonec ve věku 54 let Jindřich Kalabis zemřel. „V osmapadesátém zemřel také druhý bystřický drogista Kolařík. A oba jsou pochováni vedle sebe,“ dodává na závěr Jiří Kalabis.

-eda-