Archiv Zpravodaje

Prezentace na adrese www.mubph.cz slouží jako archiv a není od 31.12. 2016 aktualizována.

Aktuální prezentace Městského úřadu v Bystřici pod Hostýnem najdete na adrese www.bystriceph.cz



Zamyšlení starého Bystřičana nad vztahy Čechů a Němců – část třetí

(K 75. výročí Mnichovské dohody velmocí o nás bez nás)

...Tak mně připadá, že my Češi jsme podivný národ. Jelikož můj otec byl ruský legionář, zajímal jsem se třeba o to, zda se někdo stará o pozůstatky našich tam padlých legionářů. Dověděl jsem se od lidí, kteří daleké končiny Ruska jako odborní experti mohli navštívit, že tam památníky jsou – ovšem německých, a dokonce i maďarských zajatců-rudoarmějců. Zlomyslností dějin jsou právě tam, kde tyhle oddíly naši legionáři hnali od železniční magistrály, aby si uvolnili cestu na Vladivostok k dalšímu boji za svobodu na západním evropském válčišti. My jsme se sovětským bolševikům naštěstí neomlouvali za to, že jsme se tenkrát nedali – natruc německému zlatu, které bolševici dostali, aby legionáře rozehnali či pobili. V duchu němectví psaného historií se ještě nedávno daly zjistit zajímavé informace. Setkal jsem se s nimi ve studii německého filatelisty, akademika. V jeho filatelistickém článku v odborném časopisu o poště a známkách legionářů psal, kterak čs. legionáři „táhli Sibiří pálíce a vraždíce starce a ženy“. Své oběti v boji za svobodu jsme poslušně odepsali na bolševické přání vymazat z dějin vše o legiích. Nezdá se to divné a pro duši národů nedobré? Časopisu Deutsche Briefmarkenzeitung jsem napsal k článku pana doktora věcné připomínky, Neotiskl je. Jak napsali z redakce, prý nemohou tisknout politické věci. 


Kdysi jsem slyšel, že ztrativše samostatnost, hodně inteligence a nekatolickou šlechtu v XVII. století – stali jsme se národem slouhů, ohnihřbetů. Je to velmi přehnané, ale přemýšlel jsem přesto dost o tom, jak si dokážeme poplivat velké národní osobnosti, jak sneseme, když jsou opomíjeny klíčové děje naší historie. Napadá mne to např. po mých kontaktech s Poláky: nezrušili velkolepý památník setrvale ctěného maršála Piłsudského, nemění soud o „vyhnání“ Němců (nejen z území historického království polského). Asi mimo jiné nezapomněli, že na území rajchu museli být označeni podobně jako Židé – žlutým znamením méněcennosti s velkým P. Viděl jsem to při cestě v roce 1942, když jsem s maminkou navštívil otce v káznici u Gollnowa za Štětínem. Dnes je to Goleniów – v Polsku! Zdá se, že naše mladá novinářská generace má Protektorát jenom za jakýsi fešácký kriminál. Ano, vražedná „pozornost“ nacistů byla zaměřena především na inteligenci – moderně řečeno probíhala genocida české inteligence.


Není pochyb, že II. světová válka zasadila němectví, vyvyšujícímu se „über alles“ tvrdou ránu. Když jsem před několika lety jel s německým přítelem podél polské hranice za Orlickými horami, bylo mu moc divné, že tam už není dávné německé Kladsko. Neuvědomoval si, že před tím území patřilo Koruně české a Rakousku. Když si pak přál postát na vrcholu Sněžky, na „prastaré německé Schneekoppe“ v Krkonoších, vyprávěl jsem mu o dávných dobách, kdy Království české sahalo skoro pod Berlín. Byl profesorem na střední technické stavební škole a ovšem absolvoval dějepis za Hitlera. Tehdy se přece učilo, že i Tádž Mahal v Indii vystavěli nějací zatoulaní Germáni. Pochopitelně také nevěděl, jak přesné plány měli nacističtí pohlaváři na vymazání Čechů z lebensraumu střední Evropy jako slovanského klínu vraženého do „srdce Německa“, na konečné řešení i naší „otázky“ po jejich vítězství.       


 Vraťme se však ještě k Bystřici. Mně z dětství známí Němci se od nás Čechů distancovali. Nelze jim to vyčíst – pochopitelně nechtěli riskovat nevůli svých mocných. Smutný konec nacismu jistě netušili ani bystřičtí Němci. Přesto jsme od nich jako rodina neutrpěli žádnou újmu. Starší pán Schubert z bystřických Němců potkal jednou smutnou maminku a utěšoval ji česky, že její pán byl přece důstojník a Němci byli vždy čestní k protivníkům – jistě prý tam má k jídlu i „šisky“. Jen ten pocit lidí druhé kategorie visel ve vzduchu od roku 1938. V každém případě ve stupnici druhořadosti jsme byli, dokud nacisté nezvítězí, na nejlepším místě ve vzestupném pořadí: Židé – Poláci – Češi. Lidé v našem okolí se báli jednoho pána z konce ulice Legií, z rodinné vilky s krásným sgrafitem Panny Marie na zdi. Byl v podezření jako udavač. Nesledovali jsme po osvobození 1945, co se s ním a jemu podobnými stalo. Oceňovali jsme, když Němci sami včas uznali, jak těžké by bylo žít dál v zemi, kde jejich národ toho tolik spáchal. Třeba sousedé Lustigovi, stará bystřická rodina, odjeli včas na svůj majetek v Rakousku. Byli jsme rádi, že ta zatraceně těžká německá ruka nás už netlačí a budeme znovu moci s tátou žít, jak jsme dříve žili. Rád bych upřesnil, že náš odsudek a hněv se vztahoval na zarputilé němectví, nikoli osobně na Němce, známé nebo neznámé. Vzpomínám velmi jasně, jak jsem někdy v posledních dnech války šel kolem zámku a tam stál oddíl německé armády – houf starých dědků z poslední zálohy jejich totální války. Myslím, že to bylo snad v pátek 4. května, když nás, bystřické muže, vedla stráž v průvodu z náměstí kopat zákopy nad Zábřeh. Nevyhlíželi nijak bojovně, spíš lidsky uboze, a mne tak napadlo myslit s politováním na to, co se s dědky stane, přežijí-li frontu, v ruském zajetí, v zemi, kde Vůdce se svými hordami způsobil největší neřádstva.


Rád bych naše pocity doložil ještě tím, co jsem už napsal ve vzpomínkách na osvobození Bystřice: jak jsme dostali k ubytování dvě německá děvčata ze služeb wehrmachtu v zámku a jak moje matka, okusivši jejich náhražkový nejedlý pudink, jim připravila k snědku cosi lepšího. A to v době, kdy jsme o našem tátovi už dlouhý čas nic nevěděli. Můj kamarád ze sousedství ihned po osvobození chtěl vyhodit česko-německý a německo-český slovník Unikum. Převzal jsem ho a dodnes mi slouží jako výtečná pomůcka i připomínka pohnutých dnů v květnu 1945.


Za to, že nám gestapo odvleklo koncem srpna 1939 tátu, aby prošel skoro šestiletou cestou nacistického zvěrstva, za to, že nám gestapáci ukradli věcí za víc než tehdejších sto tisíc Kč (vzpomínám-li si správně na výčet, jenž sestavil táta po návratu domů), i za to, že jsme za okupace bez otce i bez peněz museli žít hodně skromně z dědečkovy penze, ani za to, že jsem od čtrnácti let byl o školních prázdninách holešovským pracákem nasazován v zemědělství či na dráze jako dělník, bystřičtí Němci přímo nemohou. Možná že ti vzdělanější se postupně báli dvojnásob – nejprve své vlastní totality a poté, když její výsledky zklamaly, toho, co za ni bude nutné zaplatit.


Německo se svého velikášství vzdávalo těžce a dlouho. Neněmeckým filatelistům se např. zdála směšná německá zpupnost pánů světa, když se na německých poštovních známkách, kde stálo desítky let „Deutsches Reich“, najednou na začátku roku 1944, kdy se už jasně rýsoval konec velikosti jejich říše – objevilo velkohubé „Grossdeutsches Reich“. Stejné to bylo i u známek Protektorátu. V Německu zůstalo na nich to velkolepé označení velkorajchu až do hořkého konce: poslední známky vyšly s tím nápisem v dubnu 1945, a to k připomínce trup nacismu nejvěrnějších – SA a SS. Velkoněmecko se tenkrát už scvrklo jen na berlínskou čtvrť, kde se v očekávání svého konce v podzemním bunkru ženil Hitler a Goebbels chystal jed pro sebe, manželku i houf svých dětí. Můj otec, když se zotavil a začlenil do vojenské služby opět u Ministerstva národní obrany, připravoval na jaře 1946 ve Vojenském historickém ústavu podklady pro norimberský soud s maršály wehrmachtu jako válečnými zločinci. Studoval i osobní deníky W. Keitela a A. Jodla. Právě vojenští prominenti dlouho předem věděli, že se vezou k neslavným koncům – podle zápisků se hýřilo ve vysokých kruzích bez servítků. Oba maršálové skončili na šibenici 15. 10. 1946. 


V duchu nacismu roznítili peklo a ono je pak pohltilo. Kdyby je nerozpoutali, žili by Němci v klidu a pokoji. Němečtí kolegové mi opatřovali řadu pramenů, německý tisk k Sudetům i k tématu dokonce tak vzdálenému, jako jsou naše legie v Rusku. Četl jsem i jejich vlastní životopisy z válečných let i z doby zajetí v SSSR. Jen v těch kronikách děsivých prožitků na frontách a těžkého života v zajetí bývalo něco zamyšlení nad vinou za celý ten nacistický cirkus. Naše historie střetů s němectvím je ovšem delší. Vzpomínky sudetských Němců vesměs mlčí o rocích 1937/38 a jejich páté koloně nacismu v ČSR. Věnují se až svým ranám po válce jako z nebe spadlým. Bývá to vesměs účelové. A mnozí mladí u nás ty v čase vzdálené děje neznají, nacismus nezažili a nechápou, v čem jejich prarodiče a rodiče žili.

Pravda, nám se dost těžko Němcům vytýká, že podlehli nacismu – jak působí propagandisticky účelově vedená ideologie, poznali jsme sami výrazně na našem národu za komunismu. Snad tu byl určitý rozdíl – komunismus východního typu utlačoval národy v první řadě způsobem „národ sobě“. V mase zpracované propagandou světlých zítřků se našli ke všemu ochotní aktéři. Tam ovšem, kde to domácí síly nezvládaly, posílal východní komunismus svoje poradce, KGB nebo i samopalníky a tanky. Totality jsou budovány na ideologiích, jde jim o absolutní moc jediného hlediska pokládaného za nutnost.

Snad se v České republice tohle dvojnásob prožité a těžkými obětmi vykoupené poznání neztratí a nezapomeneme, jak snadno se může v demokracii, deklarující lidská práva a svobodu, uplatnit jistá jiná, všemi uznaná nutnost. Schází nám to, co společnost činí zdravou, totiž obecné povědomí o zásadách, mezích či bariérách jednání obecně přijatých a nezpochybnitelných jako faktorech kulturotvorných. Pak není třeba oplývat množstvím zákonů a příp. je měnit, kdykoli se některé silné zájmové skupině nehodí.  

Tolik závěrem k výročí jednoho neslušného chování na vysoké úrovni, které před 75 lety vedlo svět k nesmírnému lidskému utrpení, neštěstí a milionům mrtvých.       
              



Design By Macik