Dům, dvůr a zahrada domu Vahalů po celé pravé a zadní straně pozemku sousedily s pozemkem pana statkáře a obchodníka se dřevem Ernsta Lustiga. Pan Lustig byl z rodiny v Bystřici usedlých Němců, jeho otec býval poštmistrem na bystřickém poštovním úřadě v letech 1889–1908. On sám se narodil patrně v domě s poštou čp. 76 v tehdejší Horní ulici (dnes ulice Čs. brigády), absolvoval základní českou školu a ovládal tedy češtinu stejně jako jeho dva synové – starší Erin a mladší Gerin. Pan Lustig se zajímal původně o lesnictví, ale věnoval se posléze zemědělské produkci a obchodu se dřevem. Rodina měla majetek i v Rakousku. Neslyšel jsem, že by za první republiky vystupoval proti Čechům; věnoval se svému hospodářství v Palackého ulici, kde stál jeho dům. Na pozemku vedle nás měl při Schwaigrově náměstí sklad fošen a prken, dál k severu až k Palackého ulici se táhla velká zahrada. Vedle naší zahrady byla její zelinářská část. S Gerinem jsem jednou vstoupil do jejich obytného domu, ale jeho otce jsem jen zřídka zahlédl na zahradě, když dával úkoly dělníkům.

Na zadní straně naší zahrady byl za mého raného mládí prkenný starý plot a za ním zázemí statku, před chlévy, stájemi a chlívky hnojiště s kadibudkou pro zaměstnance a s kůlnou. Jako předškolní dítě jsem se nejdřív seznámil s loveckým psem Belou. Dožívala tam z lesnické etapy pana Lustiga uvázána u boudy v těsné blízkosti plotu. Žalovávala světu, že má hlad a žízeň. Moje babička Žofie s ní měla soucit. Uvolnila jedno prkno vetché už ohrady, a tak jsme tam spolu nosili vodu a něco k snědku do psí misky. Během 30. let jako zřejmě úspěšný hospodář nechal pan Lustig místo zchátralého plotu postavit vysokou cihlovou zeď, k níž na dvoře místo dosluhující kůlny přistavili řádnou šopu.

Je třeba říci, že to vše bylo okolo poloviny 30. let rejdištěm místních děcek bez jakéhokoli národnostního napětí. Byli to oba kluci Lustigovi i nějaký jejich kamarád, či dokonce a výjimečně kamarádka z okolí. Byl jsem to já a můj starší bratranec Jiří Látal z Olomouce, jenž také trávil prázdniny u dědečků Vahalů. Dále k partě patřil ze sousední budovy okresního soudu můj důvěrný kamarád Bláža Stella, synek soudního zřízence tam bydlící, někdy i jeho starší bratr Ruda. Až o prázdninách v roce 1937 jsem do houfu přivedl nového člena, mého kamaráda Laďku Kouřila, vnuka pana továrníka Slezáka (továrna na výrobu kovového nábytku). Jeho dům stál na druhé straně Lustigovy parcely. Dohromady nás daly vlastně maminky. Byl mi blízký i tím, že jeho otec byl také důstojník čs. armády a rodina také užívala letní pobyt u dědečků, našich sousedů Slezáků za Lustigovou parcelou.

Naše klukovská parta byla od první poloviny 30. let celkem jednolitá. Můj dědeček nechal před prázdninami už na začátku 30. let přivézt na dvůr pod okno kuchyně hromadu písku – velmi vděčné hřiště. Jako malý kluk jsem si tam hrával s Blážou Stellou a Gerinem Lustigem. Později vznikla větší parta a měla i svůj pelech, brloh či bunkr provoněný pryskyřicí a pro nás velmi romantický. Zbudovali jsme ho totiž v jednom ze stohů prken pana Lustiga na sousední parcele, nepochybně s jeho vědomím a tolerancí klukovského romantismu. Ničeho jiného nebylo zapotřebí – přístup pro nás byl podle tehdejších klukovských zvyků jednoduchý – zdolal jsem zeď našeho dvora, kamarád Stella ještě zeď mezi soudem a naším dvorem; jiní se dostávali přes zeď z bílých cihel, kterou končil Lustigův pozemek se skladem dřeva ze strany Schwaigrova náměstí – tehdy to náměstí ostatně tvořila jen pole mlynáře Ležáka. Anebo ještě snadněji to šlo přes těžká dubová vrata Lustigova pozemku. Už netuším, jak se tam dostávala děvčata – patrně řádným vchodem z Palackého ulice. V našem útulku však nesporně občas bývala.

Vzpomínám, že pro novice Laďku Kouřila to byl nejprve nepřekonatelný problém – musel jsem mu přistavit ke zdi našeho dvora žebřík. Když se usadil na hřebeni zdi, přetáhl se žebřík i na druhou stranu. Bylo ovšem třeba ho nejprve naučit, jak se leze po žebříku – býval dřív dlouho nemocný a až v Bystřici přišel mezi obyčejné kluky. Přijali ho sice s rozpaky, ale bez zlomyslností; diskrétně jen mezi námi starousedlíky jsme mu říkali Laďátko. 

Byly ovšem i tvrdší, čistě klučičí zábavy. K nim jsme se shromažďovali na místě poněkud specifickém – na široké, snad 6 m vysoké zdi kolem dvora pro procházky trestanců ve vedlejší trestnici okresního soudu. Zahrada Vahalů na levé straně byla ohrazena soudní zdí nejprve nižší, asi třímetrovou. Na jejím vrcholu bylo ovšem ještě nataženo šest řad ostnatého drátu. Přimykala se k oné vysoké zdi před koncem naší zahrady. S kamarádem Stellou jsme se tam dostávali tak, že jsme vylezli na nižší zeď na místě našich kontaktů. Tam byl sloup plotu na soudním dvoře a u nás také sloupek dřevěného plotu oddělujícího dvůr od zahrady. Odtud jsme ručkovali opatrně bokem krok sun krok takových 20 m přidržujíce se ostnatých drátů. Po nich jsme pak vylezli na vysokou a širokou zeď. Část party od Lustigů zase vylezla na šopu ve dvoře, z ní na cihlovou (ovšem jen 30 cm širokou) režnou zeď na konci naší zahrady, po ní přešli a vylezli na vysokou zeď soudní. Tam jsme vedli hovory v povznášející výšce nad světem. Někdy jsme se zase přešourali po nepříjemně úzké Lustigově zdi, dostali se na střechu šopy a odtud jsme skákali do hnojiště v Lustigově dvoře. Podnikli jsme jednou i nějaké hrátky s vepři, které Erin s Gerinem vypustili z chlívků na hnojiště. Tehdy však, jak jsme se dověděli, zasáhl v zájmu vepřů pan Lustig a tyto hrátky ve svém statku zatrhl.

Když uvažuji o všech rizicích našich lezeckých výkonů a pobytů ve výškách, podivuji se naší tehdejší volnosti. S postupujícím věkem nás napadaly další, ještě adrenalinovější možnosti her. Třeba „vodní“ nebo „jablečné“ války. Při nich už se začalo uplatňovat rozdělení původní jednolité party v nacionální celky – na jedné straně byli vždy kluci Lustigovi a jejich kamarád, na naší straně Bláža Stella se mnou a mým bratrancem Jiřím. Bojovalo se vodou tři ku třem. Němci dobývali a Češi bránili základnu, což byla pumpa na našem dvoře. Bojovníci musili být oblečeni a ten, kdo byl totálně zlitý, odstupoval z boje.      

Základem naší pozice byl veliký škopek pod pumpou s vodou stále doplňovanou. Útočníci si nosili vodu v kýblech a konvích. „Zbraněmi“ byly i ruční pumpičky, hrnky či jen dlaně s vodou z kýblu. Přestože protivníci byli v nevýhodě pro vzdálený zdroj vody v Lustigově zahradě, zatápěli nám posléze ze dvou stran. Bystrý Gerin se dostal na soudní dvůr, kde byla pumpa blízko zdi našeho dvora. Napumpoval džber, postavil na hlavici sloupu plotu, vylezl za ním, naléval vodu do menších nádob a předával je mezi ostnatými dráty přes zeď. I když tam rostoucí hloh místo dosti kryl, vystihl jsem jednou za vodní bitvy vhodný okamžik, když byl kýbl plný vody Gerinem vyzvednut až na zeď, skočil jsem tam a obrátil jsem ho plný na něj. Odstoupil z boje naříkaje, že mu ztvrdnou gatě – měl kožené tyrolské s padacím mostem. Znal jsem přesně to místo, protože jsme tam sedávali s Blážou, každý na své straně zdi, oddělení jen řadou ostnatých drátů, při večerních kamarádských hovorech. Koruna tam rostoucího hlohu nám dávala soukromí a hornická lampička romantické světlo.

Bratranec Jirka se zasloužil o zásadní posílení naší obrany: našel totiž ve sklepě u dědečků prastarou ruční hasičskou stříkačku, tzv. „berlovku“. Po jisté námaze byla uvedena do chodu. Pokud nevypovídala službu nebo nevypadlo zásobování vodou do jejího škopku, vyřazovala spolehlivě „nepřítele“ na vzdálenost až pěti metrů a udržovala útočníky v neškodné vzdálenosti.

Jablečným bojům na sklonku léta předcházel sběr padaných jablek, padanky – nahnilá jablka – se používaly jako střelivo. Materiálu bylo dost na zahradě u Vahalů i u Lustigů. Horší bylo, když se objevil velký prak na jedné straně, aby ho příště – jak to bývá – už měly obě strany. Nebylo to nic příjemného, když se vám o hlavu rozprskla shnilotina. K použití v praku nemohla být jablka tak moc shnilá, takže úderná síla toho střeliva byla nemalá.

Myslím, že ještě o prázdninách v roce 1938 klukovská parta existovala. Avšak se zářím toho roku a s mnichovským diktátem, pro naši zemi tragickým, byl konec přímých osobních kontaktů. Z pana statkáře Lustiga se stal představitel bystřického němectví s vlnou obecné germanizace, s němčinou a s Němci vždy na prvním místě. Ernst Lustig, za německé okupace pak i starosta města Bystřice pod Hostýnem, dík své obratnosti v ekonomice podnikání dokázal vysekat město z dluhů. Jinak jsme o sousedovi neslyšeli.

Od podzimu 1938 jsem už jako stálý obyvatel Bystřice po útěku naší rodiny před záborem Znojma hochy Lustigovy nevídal. Uchvácení našeho pohraničí, okupace a zánik našeho státu, posléze začátek války útokem na Polsko uváděly většinu našich Němců v nadšení. V klukovském světě byly jen takové rušivé, utajené zásahy. Postavil jsem si např. na naší zahradě pod zmiňovanou vysokou soudní zdí pár trpasličích dřevěných chaloupek se střechami z plástů kůry a upravil meziprostor jako „intravilán“. Jednoho dne jsem našel vesničku rozbitou kameny, zřejmě shora ze zdi házenými. Bláža Stella zaslechl cosi o „bombardování“. Musela to být fuška dopravit nahoru těžké kamení! Jinudy než po úzké režné zdi v závěru naší zahrady to nešlo. Byla to doba, kdy v kinech běžely filmové týdeníky plné skvělé Luftwaffe, a zejména letadel „štuka“, bombardovacích strojů střemhlav útočících na cíle v zemi „podlidí“, která se vzepřela německé moci – v Polsku.

Na písku na našem dvoře jsem zůstal sám s Blážou Stellou a Laďkou Kouřilem. Už jsme ovšem vyrostli z kyblíčků a báboviček – stavěli jsme ze špejlí stožár liblické vysílačky. Naučil jsem se ovládat dědečkův psací stroj Remington-Portable při psaní „programů vysílání“. V „přísném utajení“ jsme opevnili hranice naší zahrady – nad podzemím byly stavěny „dělostřelecké věže“ v podobě obrácených květináčů z babiččina sklepa.

Vzpomínám také na případ, který jsem nechtě vyprovokoval svým přestupkem. S kamarádem Laďkou Kouřilem jsme si zřídili „lanovku“ mezi našimi domy. Byl to můj nápad s dřevěnou stavebnicí Matador. Z ní byl zhotoven vozík lanovky, nosné i pohonné „lano“ byly poctivé provázky. Pravda je, že při instalaci jsem musel s provázky přelézt plot a přes Lustigovu skládku dřeva je předat přes zeď Slezákova dvorku Laďkovi. Byl jsem na Lustigově parcele tak „doma“, že mi ani nenapadlo, že tajným vstupem na cizí pozemek porušuji řád. Naše lanovka z okénka půdní nástavby u nás do vikýře na střeše domu Slezákova jezdila dokonce podle vyvěšeného „jízdního řádu“ přesně podle hodinek. Velice nás zaujalo dodržovat přesný provoz. Až jednou vyjet nemohla – nosné „lano“ bylo přerušeno. Náhodou jsem potkal Gerina, jenž mi s jistou zlomyslností řekl, že nelegální spojení přestřelili, abychom si třeba nevyměňovali lanovkou tajné zprávy. Trochu ve mně tehdy hrklo: oba naši otcové-důstojníci byli tehdy po zatčení gestapem v žaláři. Moje maminka mne hubovala, že zbytečně dráždíme nové pány světa. Tato epizoda však neměla žádné následky. Dlouho jsem uvažoval, jak provaz přerušili bez čarostřeleckého umění. Od té doby na počátku 40. let jsem už nikdy nikoho z rodiny Lustigů neviděl. Slyšel jsem až po letech, že se včas před příchodem fronty v roce 1945 uchýlili na svůj majetek do Rakouska 

S koncem dětství v jedenácti dvanácti letech se i naše české kamarádství rozpadalo. Na gymnáziu přišly jiné kontakty, místo her nastoupily vážné zájmy – já se stal náruživým astronomem, meteorologem a filatelistou, Láďa tíhl k jazykům a Bláža zůstal „normální“. Dnes jsou všichni jmenovaní účastníci klukovských her už dlouho po smrti. Zůstávají jen vzpomínky pamětníka na dávnou dobu mladosti i na to, jak ideologie hnědého moru zamíchala nejen světem, ale i partou kluků v Bystřici pod Hostýnem.

Vladimír Krečmer