Archiv Zpravodaje

Prezentace na adrese www.mubph.cz slouží jako archiv a není od 31.12. 2016 aktualizována.

Aktuální prezentace Městského úřadu v Bystřici pod Hostýnem najdete na adrese www.bystriceph.cz



Několik poloh české grafiky – procházka výstavou

V rámci 20. ročníku festivalu Bystřické zámecké slavnosti se uskutečnila výstava české grafiky původně připravená pro Manhattan Graphic Art Centre v New Yorku. Výstava jedenácti předních českých grafiků, členů Sdružení českých umělců grafiků Hollar, navazuje na tři roky starou výstavu Duchovní rozměr grafiky II. Jak píše M. Kudrna, autoři tehdy využili vlastních technologických návyků z dosavadní tvorby a prosadili reliéfní novum aktualizovaného novozákonního příběhu. Každý umělecký artefakt však nezanechal jen odezvu dovednosti, ale především bezprostřední spirituality. Podobně tomu bylo i tentokrát, na newyorské výstavě, kde svá díla představili Pavel Sukdolák, Eva Hašková, Naděžda Synecká, Jan Kavan, Karel Demel, Alena Laufrová, Markéta Králová, Pavel Piekar, Hana Storchová, Miroslav Pošvic a Helena Horálková.


U Pavla Sukdoláka se vžilo označení básník československé grafiky. Jeho grafické listy jsou plné svěžích pastelových barev (většině předchází studie v pastelu). Sukdolákovy práce nejsou poznamenány hektickým životem současné doby, ba naopak. Umí rozdávat pocit harmonie pokory, řádu a prostoty. Pro inspiraci si chodí do kraje svého dětství a mládí – na Vysočinu. Už první vystavený list Zelená ulita čerpá ze vzpomínek na dětství. Vyrůstal v rodině knoflíkáře, takže žil mezi škeblemi a ulitami, z nichž otec knoflíky vyráběl. Proto na nás z listu mimo motivu ulity dýchne atmosféra mořské pláže s modrými vlnovkami moře, i proto se spirála (průřez mušlí) na této pozici ještě objeví v několika variacích a proměnách. Ulita, kruh, trojúhelník a čtverec, časté ústřední motivy, nás budou provázet po většině těchto grafik. Jim pak budou sekundovat drobné fragmenty přírodnin, mnohdy spíš jejich výtvarné znaky. Můžeme se o tom přesvědčit na listech V prostoru (stylizovaná šnečí ulita) a Cizopasy (kruh). Znaky a tvary veršují. Barva prozpěvuje a dodává náladu. Trojici listů ještě doplňuje list s názvem Starý a Nový zákon. Kříž, symbol utrpení, které dává naději a naděluje spásu, umocňuje kruhová pečeť Starého zákona s Mojžíšovými deskami desatera.


Nemáte rádi poezii krásných barev, křehkých linek a tvarů? Nevadí. Hned vedle vás snad zaujme architektura Evy Haškové. Nejedná se ale o zobrazení historických staveb, jak se na povrchní pohled zdá. Benátky, to nejsou jen proslulé paláce. Tady nás zve benátský lev do ulic plných hudby a melodií současnosti, jak o tom svědčí žesťové nástroje. Na dalším listu se krumlovská věž právě nadechuje spolu s ostatními dominantami města, s poznámkou, že i ony musí návštěvníkovi co nejvíc ukázat. A i tady, duch současnosti. Paní Eva Hašková ve svých dokonale komponovaných tiscích ukazuje, že k zachycení atmosféry života nepotřebuje zobrazovat na ploše člověka, a přece v nich lidé jsou. Její obrazy kypí životem. Umí naznačit lidskou duši a vdechnout ji do svých prací. Ví, že to podstatné na našem životě nejsou věci movité či nemovité, ale právě duchovní atmosféra v nás. Odkaz grafik pak spočívá ve víře v kladné a tvořivé síly, které se stanou jakousi ódou na tvořivou schopnost člověka.


Grafiky Naděždy Synecké patří k těm uměleckým artefaktům, které se brání převodu do slovní interpretace. V čistých liniích, geometrických prvcích nemůžeme hledat zakódovaný obraz, který lze prostřednictvím nějakého klíče přečíst, nelze vyluštit jejich „skrytý příběh“. Nic takového v nich není a nelze od nich očekávat. A přece něco se svým specifickým řádem a harmonií přinášejí. Signály. Signály výtvarných zvuků. Není to ale řád lidské společnosti, je to pokus člověka o přenos řádu odněkud z hlubin věčnosti. Vzpomínáte na kompozici monumentálních zvuků při kontaktu mimozemšťanů s pozemšťany z filmu Blízká setkání třetího druhu? I zde, na těchto grafických listech, je touha po komunikaci, po nějakém vyjádření a zobrazení signálů a vesmírné záře, o soucítění (abych citoval alespoň jeden název obrazu). Je to pokus o zviditelnění signálů přinášejících smíření, uklidňující atmosféru něčeho, co je nad námi a dává nám naději. Nic víc, nic méně. A to přece není tak málo.


Jan Kavan je grafik, ilustrátor a jak sám o sobě říká „hloubkař“ (má rád hlubotiskové techniky, především lept). Rád při práci používá netradiční postupy, experimentuje. V grafickém listu Ze starého alba nás uvede do krajiny s malým cyklistou. Ta se postupně vytrácí a my zůstáváme v labyrintu cest, aby nakonec zbylo jen bludiště života. Autor své aktéry demontuje (vyřezává) z příběhů a pak použije výřez spolu s jinými fragmenty pro novou kompozici. Fragmenty se dostávají do nových neobvyklých souvislostí. Sám tento postup přirovnává ke kaleidoskopu, stejně jako sklíčka vytvářejí nové a nové obrazce, tak i zde se „demontované části“ mohou seskupovat v nových celcích, nových výpovědích či osudech. Dovolte, abych při této příležitosti citoval klasika: „Každý duch jde z jednoho obydlí v druhé, odchází ze zvířete v člověka a po jeho smrti zas v jiné. Jak poddajný vosk v různé podoby hněte…“


Karel Demel je virtuózní grafik a ilustrátor. Měděná deska jej poslouchá do posledního záchvěvu duše. Dovede zachytit i ty nejintimnější chvíle a rozeznít je do magnetické bouře. Je to muzikant – absolvent konzervatoře hry na pozoun. Proto jsou často námětem jeho grafik hudební motivy či pocity skladatelů. Na výstavě najdeme dva hudební listy – Hektora Berlioze a Gustava Mahlera. V Berliozovi připomíná jeho fantastickou symfonii. Nad skladatelovou hlavou vykvétá květ vášnivé a křehké lásky s postavou milenky vztahující se ke květu, aniž by tušila, že věští její záhubu. V poctě Mahlerovi výtvarně transponuje Symfonii č. 2 Vzkříšení. Erupce, inspirace rozbíjí realitu na prvočísla emocí, aby je pak skladatel sesbíral a proměnil v novou konstrukci skladby. „Ta erupce je nové početí.“ (G. Mahler) V závěrečné větě pak zazní: „Vše, co vzniká, musí zaniknout. Ale vše, co zaniká, musí znovu povstat. Není nic, co by nemělo svůj smysl. Přestaňme se bát a připravme se na něco, co nás přesahuje, co trvá věčně.“


Alena Laufrová rozjímá v přívětivých kombinovaných technikách (pastel, slepotisk, lept) o lidských vztazích. Její práce poutají tím, jak se stáváme svědky „zhmotnění“ krajiny člověka. Vidíme, jak při souznění mizí dělicí čára jednotlivce. Je prosvícena světlem harmonie v jeden celek vyzařující rovnováhu. V obraze Sevření obě duše vyzařují svou osobitou energii, i když jsou uměle sešněrovány. Alena Laufrová tak prostřednictvím tichého výtvarného rozjímání odkrývá skrytou hladinu našich pocitů, touhu po dialogu, porozumění, odhaluje tajemství a kouty mysli, ale i křehkost vztahů. Zaslechl jsem, že práce Aleny Laufrové se tváří abstraktně, ale je v nich příliš mnoho konkrétních prvků. Tady jde jen o zobecnění, abychom nebyli rušeni konkrétní situací a mohli se lépe a více koncentrovat na psychologickou stránku obrazu, který vypráví o obecných stránkách lidské duše, a ne o konkrétním jedinci.


Markéta Králová se v představené kolekci vydala na průzkum tajemství krajiny. Na tu nazírá spíše v detailu, aby se mohla pokusit objevit její „jinou krásu“ a tajemství, krajinu skrytou někde pod povrchem. Nechce zachytit určitý celek v konkrétním čase, nejedná se o okénko s obrázkem krajiny, ale prostor v trvání. Proto se jednotlivá okénka filmu grafických desek překrývají, různě posouvají vedle či nad sebe. Vše na jedné ploše. Činí tak proto, aby objevila, jak se jednotlivé pohledy doplňují a ovlivňují. Jak vzniká ono nekonečné množství variací struktur a nálad. Nakonec to přiznává i jeden z názvů, „Korektury“.


Pavel Piekar patří k našim předním tvůrcům v technice linorytu. Je vyznavačem řemesla, tradice, ale i postmoderní kompozice obrazu, realista. Pro jeho grafiky je charakteristický rastr, silnější nános barvy a ostrá kontura obrysů. Základem je mu vždy kresba (skicák nosí stále u sebe). Kresbu pak přenáší na linorytový podklad. V poslední době si oblíbil barevný linoryt. Pro každou barvu tvoří zvláštní matrici, takže se stává, že na jeden list potřebuje až 30 tiskových desek. Tato technika mu umožňuje různé varianty jednoho motivu. Námětově se pohybuje v kruzích: portrét, krajina, citace architektur a uměleckých děl. Zde se prezentuje poctou Bohuslavu Reynkovi. Rozjímavý výraz obličeje poukazuje na bohatý a laskavý vnitřní svět básníka. V druhém plánu u poct bývá obvykle citace z umělcova díla. Zde ale odkazuje na katolické zaměření jeho tvorby. Příroda je pro Pavla Piekara jakýmsi protipólem chaosu a ruchu dnešní doby a nabídkou až romantického pocitu volnosti.


Grafiky Hany Storchové nezapřou okouzlení přírodou, krajinou často zalitou květy, detaily přírodních věcí a jejich struktur. Krajina, tato prastará tématika, je pro ni stále aktuální a atraktivní. Má dar nalézt v přírodních celcích a detailech tajemství, příběhy a příměry – poezii. Do svých monochromů vnáší nový poetický a dívčí pohled poukazující na křehkost a krásu věcí a tvarů přírody. Ví, že příroda je větev, na které sedíme, a o niž je třeba pečovat. Věří, že všichni doplujeme ke svým cílům, i když krajina naší cesty je lemována desítkam i světélek přiznání a tmy nepřiznání našich omylů. Síla grafik Hany Storchové je v prostotě a jednoduchosti výrazu.


Grafik, malíř a sochař Miroslav Pošvic je vášnivým cestovatelem. V jeho grafikách se mísí mikrokosmos s makrokosmem, reálné přírodní formy se proměňují ve znak. Znak je převeden do kaligrafického ztvárnění, které na cestách zanechala východní kultura. V jeho bravurních litografiích je znát poučení i kontakt s jinými kulturami. Pohrává si se zaměnitelností základních stavebních prvků světa. Proto se v jeho díle prolíná reálné s abstraktním, atom s planetou, dobro se zlem. Umělec nám ale říká: „Základem je mi příroda, z vazby na ni nás nikdo nevylomí. To je to nejdůležitější, z čeho vycházím.“ Možná někoho znervózňuje, že lze jen těžko luštit příběhy jeho věcí a znaků. Pojem příroda je třeba chápat jako pohled hodně zblízka, jedná se kousky přírodnin či věcí, často hodně ohlodaných zubem času. Ale stále jde o stopy nějaké existence. Něčeho, co stojí za povšimnutí.


Dílo Heleny Horálkové je na výstavě zastoupeno třemi velkoformátovými akvatintami. Čtení jejích grafik vyžaduje trošku jiný přístup. Její listy se téměř doslova čtou. Je to něco na způsob komiksu. Na listě Palác II., spíše by se hodilo chrám společnosti konzumu, kypí v plástvích obydlí obyčejný život od zrození až po poslední večeři. Celému listu dominují symboly této společnosti: auta a sex. Autorku zajímá davové chování, a hlavně vztah jedince a davu; příběh, jak vstřebává dav jednotlivce a jak se jednotlivec mění po začlenění do davu – někdo ho nepřežije, někdo se brání, jiného dav semele do své podoby.             
-fne-



Design By Macik