Často dnes procházím kolem toho bystřického domu až k rezatým kolejím tonetovské tovární vlečky. Pamatuji si je stříbřité, vyježděné a oleštěné nožkami jednoho děvčátka. Její babička bydlící u Valentů v podnájmu zřejmě ztratila slovo za neznámého studenta, a já tehdy mohl opustit internát na Vinohrádku.

Zjara roku 1968 sedím s bývalým spolumajitelem a prokuristou kdysi soukromé firmy Bazika a spol. v pánském pokoji jeho vily v tehdejší Mlýnské ulici (dnes Holešovská, sídlo Policie ČR). S panem Anděloslavem Valentou sedíme šikmo proti sobě v těžkých kožených klubovkách. Je pozdní sobotní odpoledne, schyluje se k vlahému večeru, popíjíme kafíčko a rozmlouváme. Jeho žena přináší koláčky. Naše povídání příliš nezapadá do toho bouřlivého roku. Je klidné, nepolitické, nerozhořčené, naše milá hostitelka oslovuje mého společníka tatíčku. Vyhlížíme při řeči z okna do prostoru tehdy již státního dřevařského závodu Impregna. Čilý ruch běžné pracovní soboty zcela utichl. Hledíme tam, kde se dnes rozkládá ta stále tichá a pustá betonová pláň. Já však netrpělivě čekám a vyhlížím, „až přijde má malinká“, štíhlá, krásná a ještě nezletilá, již však vznešená – moje budoucí žena, s níž jsem se tehdy u Valentů seznámil. Je slyšet skřípnutí branky a na široké příjezdové cestě se za stromy objeví ženská postava. Ne, není to ona. Zato svižným krokem přichází k domu slečna Oli Valentová, dnes paní Olga du Temple. Dcera manželů Valentových přijížděla velmi často v sobotu a v neděli domů. Pootevřenými dveřmi nás tenkrát pozdravila. Pokračuji v rozhovoru s jejím otcem, snad bylo i cigárko. Slečna Oli je za chvíli vidět v pilné práci na zahradě.

Tu zahradní práci má zřejmé ráda doposud. V lednovém Zpravodaji ve své výroční zprávě z Kanady píše o své zahradě a také o nesnázích se sekáním divokého ovsa a problémech s kosou. Její téma mě zaujalo, proto na něj navazuji. Vlastním starou chaloupku v Sovadině a každý rok pozoruji, že potomci jistě velmi starých selských rodů kosu, již stále nosí i ta zubatá, zcela odložili. Že by z ní měli strach? Nemám na mysli udržování tradic předků, neznám dobu vzniku a užívání tohoto základního a ergonomicky dokonalého zemědělsko-hospodářského nástroje. Práce s kosou vyžaduje sportovní koordinaci pohybů, zručnost, zdatnost a vytrvalost. Jde o zkušenost předávanou v generacích sedláků po celá staletí. V průběhu pouhé čtvrtiny století se zcela vytratila z malorolnického života. Obchody u nás nabízejí obrovský výběr kos. Pro koho? Jen málo lidí udržuje sekáčský fortel jako sportovní disciplínu. Výraznější hospodářské využití je v celostátním měřítku minimální. Dovoluji si však tvrdit, že v určitých ohledech ekologických a hospodářsko-kulturních je kosa nezbytná a nenahraditelná se svým rozhodujícím vlivem na různorodost a kvalitu travních porostů menších luk, sadů a zahrad. Ti, kteří to ještě znali, mají možná o 20 let více nežli já. Kdyby tuto práci za mlada neovládali, museli by si hledat nevěstu ve městě. Žádný hospodář by jim totiž svou dceru nedal… „A ta jedna z nich pro mě hoří jak vích a bude mít hřích, až splyne kraj s tmou…“ Tak nějak se to zpívá v té písni o sekáčích.

Paní Olgu tímto srdečně zdraví Pavel Kolář bydlící u nich v roce 1968 coby maturant SPŠD. S veškerou úctou osamělý a zřejmě poslední sekáč v tomto krásném kraji sedláků, v Podhostýnském Záhoří.