Železnice a vlaky ve vzpomínkách starého Bystřičana
 část 2.

S železnicí jsem se za války musel sžít nejen jako každodenní cestující, ale i jako dělník na trati. Byl to kousek života těžkého, válečného – moje nasazení čili „ajnzac“ na dráze. Pro nepamětníky: „ajnzac“ byl dán povolávacím rozkazem Arbeitsamtu (pracovního úřadu) do práce. Situaci v takovém případě mohl zvrátit jen výrok „neschopen“ od úředního lékaře.  Pro někoho, kdo tu dobu nezažil, může být zajímavé, že nacističtí okupanti a jejich domácí nohsledové mne sice z gymnázia nevyloučili jako syna gestapem zatčeného velezrádce. Mohl jsem studovat, avšak jakýmsi řízením mne holešovský okresní „pracák“ po tercii (tedy od čtrnácti let) pravidelně o prázdninách „nasazoval“. Od roku 1942 jsem tak poznal život zemědělského dělníka na bystřickém velkostatku i u sedláka na Hané a v roce 1944 jsem byl povolán ještě před koncem školního roku k železnici. V Nemocenské pojišťovně na rohu Schwaigrova náměstí mne prohlédl úřední lékař MUDr. Žalud. Nenalezl závad, a tak jsem nastoupil jako dělník na trať u traťmistrovství Osíčko. Pracovní doba začínala v 7 hodin ráno, a já tedy dojížděl do Osíčka prvním ranním vlakem. Na časné vstávání jsem byl zvyklý. Během válečné doby se postupně omezoval počet osobních vlaků, takže vlak do školy odjížděl z Bystřice už v 5.45 a do začátku vyučování jsme normálně pobývali skoro dvě hodiny ve vyhrazené třídě jako v útulku.

Na pracoviště na trati jsme z Osíčka dojížděli drezinou na ruční pohon. Byl jsem zařazen do party údržby kolejového štěrkového lože. Vyrovnání a stabilizace kolejnic podbíjením pražců byla chlapská dřina dvou skupin – podbíječi  vtloukali štěrk pod pražce za přísného měření vyrovnanosti kolejnic a kontroly jejich upevnění. Před nimi postupovala parta čističů štěrkového lože. Jejich úkolem bylo odstranit rostliny, které štěrkové lože obrůstaly. Ani to nebyla snadná práce, protože příroda osazovala traťovou volnou ekologickou „niku“ druhy jak hluboko a silně kořenícími, tak i pro uchopení velmi nepříjemnými: zejména pcháči, maliním a ostružiním. Byl to kus tvrdého života v nezvyklém prostředí. Práce probíhaly na volné trati v plném letním slunci, jehož žár byl násoben zvláštním odérem vznášejícím nad ní, který nelze nazvat ani vůní, ani smradem... Byl to mix pachů – odkapy olejů, otěry brzdových bloků,  kola vlaků, kolejnice, odpady  vlakových WC a kdoví čeho ještě, co se za léta uložilo z projíždějících osobních i nákladních souprav. Vždyť první vlak po této části trati projel 1. června 1888.

Jako podbíječ jsem neobstál už první den. Speciální mohutný podbíjecí krumpáč měl místo bodce velkou příčnou železnou patku ke zvětšení účinné plochy. Já, vytáhlý, hubený kluk, ho sotva zvedal a brzdil jsem postup ostatních svalnatých podbíječů. Mistr, jenž dohlížel a kontroloval měřidlem práci dělníků, mne přeložil k čisticí partě. S obyčejným krumpáčem jsem pak prošel trať až na most přes Bečvu před Valašským Meziříčím. Poznal jsem také, jak jsou práce na železnici řízeny, aby byly efektivní. Mistr v železničářské uniformě totiž dával trubkou znamení k jakémukoli přerušení práce, zejména k opuštění kolejí před přijíždějícími vlaky. Jen on o přerušení práce rozhodoval.

Provoz na naší vedlejší (tehdy se říkalo vicinální) trati byl občas velmi čilý. I když mistr nastupoval na šichtu nepochybně se seznamem průjezdů vlaků, aby byl připraven včas odtroubit spořádané vyklizení trati, býval nejen on překvapován mimořádnými jízdami. Naše trať totiž sloužila jako objížďka, když spojenečtí letci poškodili na hlavní trati známou drážní estakádu mezi Přerovem a Hranicemi. To pak jezdívaly po naší trati i rychlíky, dlouhé vlaky nákladní a také vojenské vlaky s wehrmachtem či s jeho náklady. Jízdní řád byl dost nepravidelný i proto, že za leteckých poplachů vlaky nejezdily, a poplachy byly v roce 1944 na denním pořádku. Za jasných, bezoblačných letních dnů roku 1944 se na trati pracovávalo nepřetržitě.

Tenkrát, skoro každodenně, létaly svazy amerických čtyřmotorových bombardérů z italských základen bombardovat průmyslové, tehdy německé Slezsko. Dopoledne po 9. hodině houkaly v dálce sirény letecký poplach a pak ve veliké výšce přelétávaly náš kraj ony svazy. Bylo vidět stovky letadel jako třpytící se body ve výšce kolem 8 km a často se za nimi vytvářely bílé kondenzační pásy. Odpoledne se svazy vracely nazpět. Byla-li ráno obloha bez mráčku, odpoledne byla zatažená oněmi pásy. My na trati jsme pracovali stále, ale vlaky, jak už bylo řečeno, za poplachů nejezdily. Nastával totiž čas spojeneckých „kotlářů“, v jejichž doletu už naše kraje byly. Vyhledávali vlaky a ničili lokomotivy střelbou z leteckých kanonů. O jejich průbojnosti jsem se později mohl přesvědčit, když jsem zajel do Zlína. Na nádraží tam stála lokomotiva, jejíž ocelový tlustý vyvažovací nálitek na jednom z hnacích kol byl prostřelen – díra o průměru 3 cm jako vrtačkou čistě vyvrtaná. To, co dříve přidávalo přeletům na dojmu – letecké souboje německých stíhačů s doprovodem spojeneckých svazů, pomalu přestalo. Bylo napínavé více sluchem než zrakem sledovat zvuk motorů stíhaček v bojích někde 8 km nad hlavou. Musím přiznat, že jsem nikdy sestřelení letadla neviděl. Stávalo se však, že se někdy vracel na základnu zřejmě poškozený bombardér a ulehčil si odhozem pum. Tehdy jsem slyšel na vlastní uši, jak letící bomba hvízdá a na vlastní oči viděl, jak její výbuch – naštěstí v jistém odstupu – vypadá.

Němci ztráceli dech nejen s  pohonnými hmotami pro letadla. Slunce se nad nacistickou, údajně tisíciletou Říší sklánělo k západu. Vždyť v úterý 6. června 1944 odpoledne jsem zachytil doma v našem rádiu Telefunken německý pořad anglického rozhlasu „Hier spricht Peter Arnold“ („Zde hovoří P. A.“). Díky němčině ve škole a zejména mé  zálibě v astronomii jsem četbou odborné německé literatury ovládl jazyk natolik, abych perfektně vyslovujícímu Peteru Arnoldovi dobře rozuměl, že se spojenci vylodili ve Francii. S mámou jsme nad zprávou slzeli dojetím v naději, že přece jen ten zločinný Hitler a nacisté skončí. Dodnes je mně divné, jak kulturní národ mohl podlehnout řvoucímu šašku. O tom, kolik to v tu chvíli stojí a ještě bude stát životů na Západě i na Východě, jsme ovšem neměli potuchy.

Do práce se většina naší pracovní skupiny ráno sjížděla ze vsí v okolí Osíčka. Byly však výjimky, a to vždy u naší party čističů. Jeden světoběžník uvízl v Protektorátu, když jezdil se svým kolotočem a houpačkami po Slovenském státu. Zajel vyřídit něco na úřadech doma a rodinný podnik zanechal na štaci v manželčině péči. Styk se Slovenskem byl však omezován, nedostal povolení vycestovat a ocitl se nasazen na trati. Slovenské národní povstání (SNP) pak uzavření hranic utvrdilo. Ubytovnu odmítl. Bylo léto, čas otav na lukách pod Hostýnskými vrchy. Vždy když jsme ráno dojeli na pracoviště, mistr zatroubil a my se rozhlíželi, odkud se náš parťák objeví. Obvykle se rozhrnula kupka sena poblíž trati a náš komediant spěchal do práce. Byl to starší, veselý a protřelý brach. Osvěžoval náladu vyprávěním o svých tazích Evropou, které v mladosti absolvoval jako cirkusák. Předváděl cirkusácký žargon při lákání diváků do stanu, „kde spatříte strašlivou potvoru, hada dlouhého od hlavy k ocasu 10 metrů, od ocasu k hlavě taky 10 metrů, celkem obludu dvacetimetrovou, rrračte vstoupit a přesvědčiti se!“ Při jeho průpovídkách práce lépe ubíhala. I jiné existence se ocitly v partě čističů trati. Třeba potulný muzikant, jenž křižoval kraje od posvícení, dožínek a svateb k pohřbům. Jenže totální válka to neuznala za potřebné a lidový Paganini byl nasazen ke dráze. Svaly si u housliček neutužil, a tak pracoval se mnou jako čistič.

Na dlouhé trase se dály různé příhody. Jednou jsme my čističi dostali rozkaz dojet do Osíčka pro materiál. Posadili jsme naši drezínu za přispění celé party na koleje a krásně i svižně jeli z vršku samospádem. Kus před Osíčkem jsme naštěstí včas zaslechli těžké supění „Na Valachy, na Valachy“. Proti nám jel neohlášený vlak, zatím neviditelný pod kopcem. Nu, bylo třeba se přičinit, na náhodném přejezdu trati v polích zastavit, sesadit drezínu a uklidit ji z trati. To už se ukázala lokomotiva ze zatáčky ve stoupání. Stihli jsme to taktak a dost jsme se zadýchali. Ta drezina byla pořádné kusisko železa a my čističi nebyli žádní svalnatci.

Když jsme pracovali na trati vedoucí kolem vesnice Branky, našli jsme v kolejích přejetou kočku, čistě rozpůlenou jako pečlivým chirurgem. Horší byly některé moje osobní zážitky. Když jsme s úpravami trati dospěli až k velkému mostu přes Bečvu před Valašským Meziříčím, lože trati tam bylo poměrně čisté, a tak jsme tam byli posláni jen dva čističi s tím, že zatroubí-li mistr, nebudeme utíkat z mostu, ale po uklizení kolejiště využijeme k úkrytu svislých travers mostové konstrukce, k nimž se postavíme. Tak se i stalo. Zazněla trubka, a když jsem na své straně vzhlédl, uviděl jsem od Meziříčí přijíždějící nákladní vlak už skoro na mostu. Doběhnout zpátky bylo opravdu nemožné, a tak jsem se ve stoji spatném vtiskl k T-traverze v šířce asi 20 cm. Jak jsem otočil i hlavu, abych nevystrkoval ani nos, strnul jsem – z vlaku se kýval jakýsi peň. Byl to poslední oplenový vagon s kládami a jedna z nich, špatně naložená, se volným koncem kývala až mimo běžný profil trati. Nu, možno říci, že jsem asi vyslal k nebi střelnou modlitbičku a vtiskl se k traverze. Můj zbožný dědeček říkával: „Když je nouze nejvyšší, pomoc boží nejbližší.“ Také mistr měl pravdu – když jsem zatáhl břicho, byla traverza dostatečná – kláda mne jen tak lehounce šmrncla po košili. Kolega na druhé straně kolejí už se chápal svého krumpáče, když já jsem ještě stál za svou traverzou, poněkud bledý v šoku, po nepříjemných vteřinách s blížícím se nebezpečným kyvadlem. Ještě dlouho mne trápil sen, v němž jsem znovu stál na úzkém mostu, viděl supající parostroj a za ním kládu kývající se  mimo průjezdný profil...

Moje pracovní zážitky se tenkrát protáhly, protože holešovské gymnázium bylo koncem prázdnin 1944 přechodně obsazeno německým wehrmachtem v  důsledku SNP. Nasazení však přece skončilo a vydělané peníze byly vítaným příspěvkem do naší domácnosti. Žili jsme s maminkou vlastně z dědečkovy skromné penze, protože po odsouzení táty nacistickým Volksgerichtem jsme zůstali bez příjmu, a ještě po mamince chtěli platit za tátovu vazbu. 

V mém životním povolání jsem později mnoho času trávíval ve vlacích. Přiznám se, že jsem dlouho rád chodil do posledního vagonu a odtud posledními dveřmi pozoroval, jak vlak jede krajinou – a hlavně jsem si všímal, jak jsou čistá lože kolejí...                                                               

Vladimír Krečmer