Před 70 lety skončila 2. světová válka v Evropě porážkou nacistického režimu. Bylo by dobré nezapomenout, že ze země německé dvakrát v minulém 20. století vyrazil starý lidský bojový pud, jenž válečnou agresi pokládá za politiku uskutečňovanou jinými prostředky, protože na prosazení vlastních idejí či víry mu ta normální mírová nestačí. Tak to klasicky vyjádřil v hloubi 19. století ve své knize O válce pruský generál a myslitel Carl Philipp Gottlieb von Clausewitz. Vítězství pak spočívá v totálním zničení nepřítele. Německý vůdce A. Hitler v tomto duchu vyhlásil: „Kdo chce zachránit národ, musí myslet jen heroicky.“ Tento „heroismus“ znamenal obrovské utrpení mnoha národů, miliony mrtvých a rozsáhlé destrukce hmotného i mravního světa. Vzpomínáme tedy hrdinů, kteří se museli na zemi, ve vzduchu i na moři se zbraní postavit zločincům, již se ocitli v čele národa splašeného představou uchvácení světa. 

Rád bych připomněl jednu z „front“ a na ní křížovou cestu svého táty, zpravodajského důstojníka čs. armády a účastníka armádního odboje. Jako jeden z prvních bystřických občanů byl zatčen gestapem 25. srpna 1939 na schůzce ve Zlíně, jejíž utajení selhalo.  Důsledek prozrazení byl velmi tragický – z celkem 110 kolegů bojujících na této frontě se po skončení války vrátilo osm, několik duševně zcela zničených.

Evropská historie začala v éře politiky „appeasementu“ otřásat rodinou Vladimíra Krečmera, majora čs. armády, již v roce 1938. Dne 23. září nás vojáci narychlo evakuovali z pohraničního Znojma do Bystřice pod Hostýnem k dědečkům Vahalům na Schwaigrovo náměstí a 29. září s podpisem Mnichovské dohody velmocí už bylo jasné, že se nemáme kam vracet. Otce jsme od té doby dlouho neviděli, neboť ustupoval se svým plukem. Byl členem hraniční komise pro místní úpravy nových státních hranic, velel praporu Stráže obrany státu. Ve středu 15. března 1939 mne maminka budila: “Vlaďko, vstávej, už nemáme republiku, obsazují nás Němci!“ Měla slzy v očích. Jistě jí táhlo myslí, co s námi bude za nacistické okupace. Projevů nacistických vášní jsme už ve Znojmě užili dost. Tátu jsme viděli v Bystřici teprve o Velikonocích, když ještě přijel v uniformě od likvidace Zemského vojenského velitelství v Brně. Šli jsme tenkrát do kostela sv. Jiljí přes náměstí, kde tábořil útvar wehrmachtu. Jejich stráž našeho procházejícího vysokého důstojníka tehdy ještě vojensky zdravila…

V květnu 1939 začal otec pracovat jako civilní úředník – aktuárský tiskový tajemník na okresním úřadu v Kroměříži. Netušili jsme ovšem, že se jedná o součást sítě armádního odboje. Dne  25. srpna 1939 se nám táta nevrátil domů z práce – byl zatčen ve Zlíně na instruktážní schůzce a místo něho přijelo gestapo vykonat policejní prohlídku bytu. První osobní kontakt rodiny s nacisty.

První čas zadržení prožil zatčený ve vězení na Špilberku v Brně. Setkával se tam s pozatýkanou elitou národa, představiteli Sokola, Skautu a s vysokoškolskými pedagogy a také s projevy lidového stylu zábavy okupantů – důstojní pánové byli nucení sníst např. slupky buřtů po večeři vězeňské stráže. Moc se tím nordickým šprýmem bavila. Definitivní štací se stalo pražské vězení na Pankráci s tvrdými výslechy ve smutně známém bývalém paláci Petschkově – „Pečkárně“. Po dvacet měsíců byl otec v samovazbě, vyslýchán stále dokola komisařem gestapa Fleischerem (Řezníkem). Po návratu se svěřil manželce, jak psychicky i tělesně zcela vyčerpán pomýšlel na sebevraždu. Postup si pečlivě promyslel, ale nakonec provedení odložil, protože si uvědomil, že za několik dní má třinácté narozeniny jeho synek Vladimír. Bylo to v lednu 1941. K myšlence na dobrovolnou smrt se pak už nikdy nevrátil.

Během dlouhého vyšetřování otcova spojka zemřela, aniž co prozradila, a tak bylo usnadněno jeho postavení. Otec se hájil zejména tím, že na schůzku přijížděl neznalý podstaty věci, a jelikož byl nedoslýchavý, nepochopil ani tam druh činnosti, kterou měl vykonávat. Stojí za podotknutí, že tato obhajoba měla reálný základ, protože otec byl na nedoslýchavost skutečně léčen. Nicméně při závažnosti kauzy – velezradě – nutno s podivem říci, že německé soudy za války pracovaly po právní stránce věcně a nesáhly k divadelním procesům po vzoru sovětském, kde by soudci i obžalovaní hráli předem naučené role. Otec odjížděl z Pankráce očekávat rozsudek Volksgerichtu s návrhem obžaloby za neoznámení příprav velezrady. Před soudem v lednu 1942 prošel řadou věznic – Plauen, Chemnitz, Zwickau a Drážďany v Sasku, Gollnow v Pomořanech a konečně Berlín (Alt Moabit). V hloubi Německa četl, po předchozích zážitcích, s dojetím ve vězení vyvěšený vězeňský řád s povinnostmi, a dokonce i s právy vězňů, i když...

Na podzim roku 1941 jsme otce mohli s maminkou navštívit – na dvacet minut v káznici Gollnow (dnes polský Golleniow). Bylo k tomu nutno získat povolení k cestě do Říše u zlínského krajského oberlandratu. Po cestě vlaky s noclehem v Praze, s přestupy v Berlíně a ve Štětíně a opět s noclehem v hotýlku v Gollnowě těch vymezených dvacet minut uběhlo velmi rychle. Bylo obdivuhodné, jak táta obratně schoval mámin srnčí hřbet, který prošpikovala kousky čokolády a ořechů pro posilu těla, a nenápadně nám předal své zápisky a kresby z vězení, když dozorce nebyl pozorný. Až 15. ledna 1942 byl postaven před lidový soud v Berlíně. Byl odsouzen na tři roky jen za neohlášení příprav velezrady. Mohl se tak po dalším roce těšit na domov, maje už vězení odsezeno od srpna 1939. Ten rok prožíval ve věznicích v Sudetech – na Mírově a v Novém Jičíně s obzvláště nenávistnými dozorci. Na Mírově byl také hlad; z prací venku si táta přinášel kapsy tajně naplněné mladými kopřivami. Jenže v roce 1943 byl místo propuštění v Novém Jičíně převzat gestapem jako nebezpečný živel do další, „ochranné“ vazby. Přes Pankrác a Malou pevnost Terezín byl transportován do koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim) v Polsku. Dozvěděli jsme se o tom při pečlivé prohlídce prádla poslaného z Pankráce k vyprání. Otec stačil na bílé prádlo vyšít sdělení, že odjíždí do tábora. Nikdo tehdy, ani on, ani my jsme netušili, jaké peklo se před ním otvírá. Již v Malé pevnosti zažil koncentráčnickou atmosféru. Chodil si sníst svůj příděl jídla na popraviště, kam zvířecky jednající nacistický šéf nikdy nezabloudil.     

V Osvětimi byl táta zařazen do stavebního oddílu na železniční vlečce do Buna-Werke (výroba syntetického kaučuku). Vězni v poklusu s pražci i s kolejnicemi, při stravě z vody a tuřínu, denně padali mrtví. Do tábora se přeživší vraceli i s mrtvými ke sčítání na appelplatzu – stáli tam za každého počasí v lehkých trestaneckých mundurech, dokud nebyl zkontrolován počet živých i mrtvých vězňů. Za těchto podmínek táta onemocněl zápalem plic a dostal se na „revír“ – nemocniční barák. Židovský lékař (jenž kromě triviálních prášků neměl nic jiného po ruce) ho ukryl v těžkých chvílích nemoci a bezmoci. Tak ho zachránil před „probírkou“ pověstného med. dr. Josefa Mengeleho, jenž přicházel vybírat těžší pacienty do plynu.

Když se tátův zdravotní stav zlepšil, dostal se s velkým štěstím, snad prostřednictvím onoho lékaře, k partě ubožáků, která jezdila s károu. Rekonvalescent, motaje se slabostí, mohl se o ni opírat. Zaměstnání oné party bylo odpovídající hororu tohoto lágru, jejž sami nacisté označovali jako „Vernichtungslager“ (zničující tábor): vyváželi z pecí krematorií lidský popel. Každodenně přijížděly vlaky z Němci obsazené Evropy a přivážely Židy – okradené o poslední věci. Byli svlečeni a hnáni do plynových komor maskovaných jako „lázeň“. Nervy drásající podívaná na davy mužů, mladých i stařičkých, žen a dětí. Není divu, že mnozí z toho pak vyvozovali, že při takové míře nelidské zločinnosti, snad nemůže existovat dobrotivý novozákonní Bůh. Popel zavražděných byl z káry sypán po cestách, aby snad holínky SS-nadlidí neutrpěly v polském blátě...

Jistě je těžké si představit rekonvalescenci o káru opřeného chudáka v děsuplném prostředí nacistické továrny na smrt. Přesto se táta zotavoval. Návrat do otrocké dřiny na vlečce by asi nepřežil. Stal se však jakýsi zázrak. Byl totiž nečekaně a v daných podmínkách zcela výjimečně transportován po několikaměsíčním pobytu uprostřed šílenství masového vraždění – genocidy Židů, do koncentračního tábora Buchenwald.

Holocaust je ojedinělými lidmi zvláštních povah popírán. Setkal jsem se s takovým případem nečekaně při studijní cestě Evropou v 60. letech ve Švýcarsku. V jednom výzkumném ústavu jsem měl domluvenou návštěvu u kolegy – švýcarského Němce stejného vědního oboru. Pohovořili jsme spolu o naší práci a poté jsme byli pozváni k němu domů na oběd. Po jídle u zřejmého starého mládence jsme seděli u kávy, když tu on bez jakéhokoli podnětu přešel od společenského hovoru k tomu, jak židovstvo uráží německý národ výmysly o jakémsi holocaustu v jakémsi fantastickém lágru Auschwitz. Snad jsme se mu zdáli nějak víc nosatí. Nu, netušil, co ho čeká: nadechl jsem se a pronesl delší a velmi důraznou řeč o prožitcích svého otce, nikoli Žida, ale čs. armádního důstojníka, jenž byl poslán gestapem do „ochranné vazby“ v gigantickém pekle jménem Auschwitz. O jeho zážitcích při zničujícím pracovním nasazení a počítání stavů s živými i mrtvými na appelplatzu, o jeho kontaktech s krematorii měnícími v popel vlaky ubožáků vražděných hromadně v plynových komorách jakožto výkvětu německé technické civilizace. Švýcarský Němec zůstal beze slova a my odešli bez pozdravu.

Otec se v KL Buchenwald sotva ohřál a trochu zotavil po transportu z osvětimské hrůzy. I tady mohl člověk přijít o život, ale nešlo o takovou koncentraci nenávistného vraždícího běsnění. Byl transportován do jednoho z pobočných lágrů, umístěného přímo v tovární hale výrobny příslušenství k raketám v západoněmeckém Düsseldorfu. Vězni tam pracovali a vedle strojů také spali. Tehdy bylo průmyslové Porúří včetně Düsseldorf destruováno stále častějšími nočními nálety bombardérů anglické RAF. Vězni uzamčení v tovární hale prožívali noci v očekávání, kdy některý zemí otřásajících a řvoucí pumový koberec halu zasáhne. Otec vyprávěl, jak za nočních náletů sedávali se spoluvězněm, profesorem gymnázia z východních Čech, v hale na lavičce a spolu se drželi, aby nespadli při otřesech půdy, běžel-li koberec bomb příliš blízko. Naštěstí halu bomby nikdy nezasáhly. Jednou však začala praskat střešní skla a do haly padaly pumy zápalné. Požár se bleskurychle šířil a věznění se museli dostat ven – jediná možnost byla podkopat se pod branou. Jen tak mohli včas opustit požářiště. Stráž byla naštěstí schovaná někde v krytu, takže vězni přežili. Dne 3. března 1945 byli z Düsseldorfu evakuováni před blížícími se vojsky spojenců od západu a převezeni zpět do mateřského tábora. V Buchenwaldu je Američané 11. dubna osvobodili.

I když KL Buchenwald nebyl fabrikou na smrt jako KL Auschwitz, našli Američané i svět dost toho, co vyráželo dech, co vzešlo z bezohledného nelidského jednání Němců zjančených ideologií nacismu. Obyvatelé nedalekého Weimaru byli Američany voděni do tábora na povinné exkurze, aby viděli živé i mrtvé vychrtlé lidské trosky a lépe si tak uvědomili, čemu nadšeně napomáhali.

Vyčerpaný osvobozený vězeň Vladimír Krečmer se tam konečně začal zotavovat a napsal dopis domů. Dopis byl kurýrem dopraven do Prahy a tam 15. května podán doporučeně na poštu. Do Bystřice ho přivezla v sobotu 19. května první vlaková pošta po skončení války a tentýž den nám byl doručen. V podvečer 24. května někdo zazvonil. Šel jsem otevřít a nepoznal jsem tu zbídačenou osobu bez zubů, dohola ostříhanou, strašně vyzáblou. Ptal jsem se nejistě, co si pán přeje. „Vlaďko, já jsem tvůj táta,“ řekl.  Ještě dnes na to vzpomínám v slzách.

Tátu po šesti letech krutého věznění a fyzického i psychického strádání bylo nutno učit životu na svobodě. Byl nadevše skromný – káral nás, jak „tlustě“ loupeme brambory, mažeme chléb máslem... Jako voják nahlásil příchod na nejbližší posádce u pluku číslo 40 ve Valašském Meziříčí, jakmile 8. června začaly opět jezdit vlaky z Bystřice dál na Valachy. Byl formálně začleněn do štábní roty a poslán na zotavenou. Od 14. září 1945 byl povolán zpět na Ministerstvo národní obrany do Prahy.

Legionář, zpravodajec a odbojář nerad vzpomínal na svou cestu nacistickým peklem. Jednou mi v zamyšlení sdělil, abych si pamatoval, že k práci v odboji se nehodí ten, kdo se sesype po několikadenním řvaní a nadávání nebo po první facce, která ho srazí ze židle. A do vedoucích funkcí se málo hodí ten, kdo pokračuje ve zvycích svého života, dál navštěvuje bary, popíjí tam, je naivně pyšný na své hrdinství a zapomíná kontrolovat svůj jazyk. Odbojová skupina, v níž byl otec zapojen, nezůstala utajena a před německým přepadem Polska byla zlikvidována. 

O otcově smýšlení také svědčí, že ještě v roce 1945 se stal přísedícím u vojenského soudu, jenž soudil naše vojáky, kteří se v hlouposti či z povahové vady dopouštěli násilí na Němcích shromažďovaných k odsunu v době, kdy ještě řádně nefungovala nová státní moc. Takové jednání táta zásadně odsuzoval. Na Ministerstvu národní obrany koncem dubna 1946 v hodnosti podplukovníka dostal jako zpravodajský znalec úkol připravovat a hodnotit dokumenty pro norimberský soud s nacistickými zločinnými pohlaváry. Úřadoval při tom ve Vojenském historickém ústavu na Žižkově a zabýval se německými dokumenty dokazujícími válečné zločiny wehrmachtu a jeho představitelů – maršálů Keitela, Jodla a dalších. Sesbíral toho asi dost; odsouzeni v mezinárodním procesu skončili v Norimberku na šibenici.

Mezi čtenáři mohou být i takoví, kteří si pomyslí, proč se takové věci vytahují po mnoha desítkách let. Myslím však, že pro nás Čechy je důležité nezapomínat. Nikoli v duchu pomsty, odplaty. Je stále nutné být si vědom toho, jak draze se vykupuje svoboda, znát historii. Neboť kdo o ní neví nebo vědět nechce, mnohdy se s ní znovu a často drasticky seznámí v repríze. Vzpomeňte I. světové války, co se rozhořela ještě v duchu Clausewitze a přinesla Společnost národů. Vlastně zkrachovala a znovu vznikla OSN v ještě usilovnější snaze válčení zabránit. Dokonce jsme v Evropě rušili brannou povinnost – proč se zase myslí na její obnovu?

My Češi máme ještě další důvody nezapomínat. Jako vědecký pracovník jsem měl rozsáhlé kontakty v zahraničí a nejlepší pevné přátele právě v Německu. Vím tedy, že snad nikdo z nich, elity národa, neměl představu o skutečnostech, které byly za německé okupace naším denním chlebem. O hororech, které prožívali odbojáři na své křížové cestě vyšetřováním v rukou gestapa, německými vězeními a koncentráky, o civilních obětech nacistické zvlčilosti, které otřásly svobodným světem, či o plánech na likvidaci českého národa po vítězství nacistů. Leckteří z přátel, kteří se dozvěděli o osudech naší rodiny, začali chápat, že odsun německého obyvatelstva nebyl jakýmsi nepochopitelným, bezprávným počinem v míru po skončení války. Dokonce jsem slýchal podotčení německých přátel k osudu sudetských Němců, jak mohli vlastně dopadnout hůře. Národ provolávající slávu zločincům se historicky přepočítal. Napsal jsem dopis paní předsedkyni Svazu vyhnaných Němců, poslankyni Bundestagu, horlící pro jejich velkolepý památník. Dopis o tom, co prožila naše rodina: i my utíkali v září 1938 jako mnozí před vyhnáním, pak dva členové rodiny – právník-spisovatel a plukovník – popraveni, další doživotně invalidní a táta na mnohaleté cestě nacistickým peklem, jehož při návratu domů nepoznal ani jeho syn. Ta paní poslankyně mně odpověděla a zřetelně hodně překvapená se  omluvila za to, co při svém mládí ani neznala...
A tohle je právě to, co nám trvale a velmi škodí.
                                                                                                                                 
Vladimír Krečmer