V úvodu článku 420 let nové městské radnice (1-2/2016, str. 39) jste si možná povšimli malé časové nesrovnalosti v dobře známém datu první písemné zmínky o Bystřici (1368) a datu nařízení Karla IV., které se týkalo zboření hradu Obřan (1366). Nejde o překlep. Rádi bychom proto uvedli některé tradované historické informace na pravou míru.

Texty o historii města se shodují, že se původní sídlo panství nacházelo na hradě Obřany. Hrad začal stavět Boček z Kunštátu neznámo kdy, předpokládá se však, že se tak stalo kolem roku 1365. Hrad pojmenoval podle původního sídla svého rodu, které se nacházelo kousek od dnešní brněnské čtvrti Maloměřice. Protože, řečeno mluvou člověka 21. století, neměl Boček stavební povolení, byla stavba hradu zakázána a Boček předal hrad moravskému markraběti.
V některých historických článcích bývá situace prezentována tak, že došlo k roztržce mezi Bočkem z Kunštátu a moravským markrabětem Janem Jindřichem Lucemburským. A protože se Boček odmítal se zákazem smířit, obrátil se markrabě na svého bratra císaře Karla IV. s žádostí o pomoc. A ten svému bratru samozřejmě vyhověl, a stavbu zakázal. A to i přesto, že udržoval s Bočkem dosud přátelský vztah. Kdo by také dával ve sporu vlastního bratra s jiným mužem přednost někomu cizímu, obzvláště, jde-li o bratra tak loajálního, jakým Jan Jindřich bezesporu byl...

Právě datum vydání listiny Karla IV., podle které se ve sporu o Obřany dále postupovalo, ale dokládá, že se situace vyvíjela trošku jinak. Listina o hradech stavěných bez povolení zeměpána byla obecná. Podle Floriana Zapletala Ji Karel vydal už 19. října 1366 v Norimberku. Podobně "postiženy" byly i jiné hrady, z dochovaných jmenujme např. Rabštejn nad Střelou. Naopak např. u rožmberských hradů Dívčí Kámen a Helfenburk povolení zeměpána ke stavbě doloženo je. Ona listina, která by tento akt činila pro dnešního člověka důvěryhodným, se bohužel nedochovala, a její existence je dnes předmětem diskusí. 

Středověkých listin se ale nedochovalo mnoho a nemůžeme jen proto její platnost popřít. Podívejme se tedy na možnosti středověkých stavebníků podrobněji.

Ve 12. stol. měl právo na stavbu hradu pouze panovník. Ten budoval také hrady při hranicích země, které sloužily k její obraně. Jedinou výjimkou s vlastním hradem v této době byl pražský biskup. Tehdejší šlechta sídlila buď v rodových dvorcích, nebo při královských hradech, kde její příslušníci působili jako správci. O stavbě hradů šlechtických máme informace až od poloviny 13. stol., kdy si první hrady budují jihočeští Vítkovci a Bavorové. Už v této době zřejmě náleželo povolování stavby hradu obecně mezi výhradní královská práva, tzv. regály. Přestože z českých zemí 13. století neznáme královská povolení ke stavbě hradů, mohlo budování opevněných sídel probíhat bez právního omezení jen ztěžka. K tématu se dochovalo několik ojedinělých stop, k nimž patří např. usnesení zemského sněmu z května 1241, podle něhož neměla bez souhlasu Oty V. Braniborského nadále vznikat žádná nová opevnění ani pevnosti.
Část šlechticů, kteří působili jako správci královských hradů, přišla ke svému majetku tak, že postupně usilovala o to, aby byla jejich úřední funkce dědičná. Odtud už byl zřejmě jen krok k tomu, aby s funkcí zdědili potomci i hrad, o jehož název později doplnili i své jméno. Nejvíce k této situaci docházelo za Jana Lucemburského, který potřeboval peníze na financování vojenských výprav, a hrady začal prodávat. Karel IV. se je ale po svém návratu do Čech snažil cílevědomě skupovat zpět.
Autorka dvoudílné knihy České hrady Dobroslava Menclová (1904–1978) k povolování staveb hradů píše: „Nevíme, zda hrady vznikaly samovolně, bez královského svolení, či zda se toto povolení udělovalo jen ústně... Že tu jakási potřeba královského povolení ke stavbě hradu musela existovat, je vidět jednak z usnesení z roku 1281, jednak z toho, že z doby Jana Lucemburského a Karla IV. je zachováno několik listin výslovně povolujících stavbu hradu.“
   Vyjádření, že je možné, že se stavba povolovala ústně, potvrzují i další historici. Shodují se, že celé středověké právo bylo postaveno na jiných pramenech práva, než je tomu dnes. Jen malá část měla písemnou formu, často se uvažovalo v zažitých tradicích založených na ústním podání. To potvrzuje i názor předního znalce evropské hradní architektury, prof. Tomáše Durdíka (1951–2012). Stavby hradu podle něj souvisejí především s vžitými středověkými automatismy – tzn. jakýmisi nepsanými pravidly, která ovlivňovala způsob myšlení středověkého šlechtice. Pokud by žádná regulace ve středověku na našem území neexistovala, byli bychom minimálně ve středoevropském měřítku nápadnou výjimkou. Praktické uplatnění práva ale souviselo především s osobností právě vládnoucího panovníka. A v našem případě Karel IV. nepochybně silným vládcem byl.

Protože je Karel IV. osobností všeobecně známou, podívejme se v závěru krátce na jeho méně známého a vždy poněkud v ústraní stojícího bratra Jana Jindřicha.

Jan Jindřich Lucemburský byl, stejně jako jeho o šest let starší bratr Karel, synem Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Narodil se v roce 1322 a ještě jako dítě byl podle rozhodnutí svého otce oženěn s nehezkou o čtyři roky starší Markétou Korutanskou. Markéta svým nepěkným zjevem proslula, bývá dokonce označována jako „pyskatá“. Ke svému mladičkému manželovi nikdy nepřilnula, a protože se jim ani v dospělosti nepodařilo mít děti, obvinila svého manžela z impotence a požádala o rozvod.

V únoru 1349 byl sňatek anulován a Jan Jindřich se vrátil zpět do Čech. V závěru téhož roku mu tady Karel IV. udělil v léno moravské markrabství. Tím získal Jan Jindřich titul moravského markraběte a s ním také moc nad poměrně velkým územím. Pravděpodobně v roce 1350 se Jan Jindřich oženil podruhé s Markétou Opavskou – a vyvrátil veškeré pochybnosti o svých manželských schopnostech. Markéta Opavská mu porodila tři syny (Jošta, Jana Soběslava a Prokopa) a tři dcery (Kateřinu, Alžbětu a Annu).  Po smrti své druhé manželky se markrabě oženil ještě dvakrát.
Politickými postoji byl vždy loajální ke svému staršímu bratrovi a jeho rozhodnutí plně respektoval. To už však nelze říct o Janových synech. Jošt i Prokop se po otcově smrti vystřídali na markraběcím trůnu, jejich vláda byla ale vyplněna vzájemnými spory s jejich pražskými bratranci Václavem a Zikmundem.

Jan Jindřich sídlil na brněnském Špilberku. V Brně založil i augustiniánský klášter sv. Tomáše, který se měl stát rodinnou hrobkou moravské větve Lucemburků. Jan Jindřich Lucemburský zemřel v roce 1375, tedy o tři roky dříve než jeho starší bratr Karel.
eda