Asi každý Bystřičan ví, že posledními majiteli zámku byli Loudonové. V jeho historii sehráli také velmi důležitou úlohu páni z Víckova a s nimi spřízněný Václav Bítovský z Bítova, který návštěvníky 2. října na bystřickém zámku uvítá. Povězme si o jeho osobnosti více.

Putování po osudu tohoto moravského šlechtice začneme v malé vsi Bítov, která se nachází v Oderských vrších, 6 kilometrů od Bílovce, a podle svých internetových stránek má 411 obyvatel. (Prosím nezaměňovat tuto obec se slavnějším Bítovem na jižní Moravě.) Tato dnes už jen maličká obec byla původním domovem Václavových předků. Tvrz, v níž sídlili, stávala v místech, která Bítovští dodnes nazývají „Na Hrádku.“ V roce 1519 získali Bítov páni z Fulštejna a připojili jej k bíloveckému panství.

Někdy touto dobou přesídlili pravděpodobně Bítovští na Opavsko. Až ve druhé polovině 16. století se objevují v Litultovicích, které se nacházejí 13 kilometrů jihozápadně od Opavy a mají dnes 762 obyvatel. Některé zdroje uvádějí, že je přítomnost Bítovských v obci omezena lety 1580 a 1614, podle jiných přišli Bítovští do Litultovic o deset let dříve. Podle J. Gebauera vlastnili Bítovští také statky v okolí polského města Hlubčice.

Kdy a kde se Václav Bítovský z Bítova narodil, bohužel nelze doložit. Za nejpozdější rok jeho narození můžeme považovat rok 1580, kdy zemřela jeho matka, je tedy možné, že přišel na svět právě v Litultovicích.V této slezské obci zanechali Bítovští výraznou stopu v podobě přebudovaného zámku. Podobně jako o několik staletí později přistavěl František Antonín Grimm k původnímu renesančnímu zámku v Bystřici pod Hostýnem svá klasicistní křídla, tak také dnes už neznámý stavitel zachoval původní litultovické sídlo předchůdců Bítovských a k němu přistavěl moderní zámek. Dnešní přední jednopatrová budova má tvar písmene L, zdobí ji dvorní arkády a místní ji nazývají „nový zámek“, zadní dvoupatrová budova nazývaná „starý zámek“ má na severní straně dvě nárožní věže. „Nový zámek“ je datován rokem 1609. Oblouky arkád, které lemují nádvoří po obou křídlech budovy, zdobí sgrafita.

Zatímco po bítovské tvrzi dnes už jen stěží hledáme stopy, měl litultovický zámek podobný osud jako Bítovských poslední sídlo v Bystřici pod Hostýnem. Poslední majitelka litultovického zámku, paní z rodu Rollsbergů, objekt po válce opustila a v roce 1947 ho ministerstvo zemědělství přidělilo místnímu národnímu výboru. Tomu se dlouho nedařilo získat peníze na jeho údržbu, zámek užívalo po nějakou dobu vojsko, později zemědělské družstvo. Generální opravy se zámek dočkal až ve druhé polovině 70. let 20. století. Dnes tady najdeme obecní úřad s historickou obřadní síní, lékárnu, zámeckou restauraci, knihovnu a garáže hasičské zbrojnice.

  Vraťme se ale k Václavu Bítovskému. Tento moravský šlechtic se na začátku 17. století oženil s Bohunkou Prusinovskou z Víckova a stal se tak spolu s ní majitelem Bystřice pod Hostýnem. Bohunka byla o deset let starší a jistě i mnohem bohatší, protože zatímco ze svých slezských panství platil Bítovský berně okolo 200 zlatých, za panství Prusinovice a Bystřice to bylo celkem 1.589 zlatých.

Když Bohunka s Václavem přesídlili do Bystřice, byla ještě tvrz po požáru z roku 1594 ve velmi špatném stavu. Manželé ji opravili a na důkaz těchto oprav nechali zanést nad vstupní bránu své dva kamenné erby. Ty jsou datovány stejně jako přestavby, rokem 1616. Nad erby najdeme kromě vročení a iniciál obou manželů BZW a WZB ještě nápis „Gottes Barmherzigkeit ist unser Seeligkeit“ – Milosrdenství boží je naše blaho.

Kromě Bystřice a Prusinovic měl Bohunce a Václavovi připadnout po smrti příbuzné Lukrécie Nekšovny z Landeka také hrad Lukov. Lukrécie Nekšovna se ale podruhé vdala za vojevůdce Albrechta z Valdštejna a ten po smrti manželky rovněž o Lukov usiloval. Bohunka pohnala Valdštejna o toto dědictví (dnešní mluvou řečeno, dala jej k soudu), ale pře skončila ve prospěch Valdštejnův. Bítovský výsledku nedbal a pokračoval ve snaze Lukov získat.

V roce 1619 se postavili moravští stavové na stranu povstání stavů českých. Svou podporu jim vyjádřili na sněmu konaném v Brně. V Brně bylo také podle českého vzoru sestaveno třicetičlenné direktorium. Bítovský se jako evangelík objevil mezi jeho členy. A nutno dodat, že na rozdíl od rovněž evangelíka Karla staršího ze Žerotína patřil Bítovský k radikálnímu křídlu. Po korunovaci Fridricha Falckého na českého krále se objevuje Bítovský v králově blízkosti. Stal se jedním z dvaceti defenzorů, byl členem zemského soudu a byl mu svěřen úřad dvorského sudího. V roce 1620 se stal také jedním z hlavních aktérů v procesu s holešovským knězem Janem Sarkandrem. Moravští stavové podezřívali Sarkandra z toho, že na Moravu povolal polské kozáky Lisovčíky, kteří rabovali mj. např. v Bystřici nebo Valašském Meziříčí, ale Holešovu se vyhnuli. Sarkander byl vyslýchán právem útrpným a v březnu 1620 na následky mučení zemřel.
Po bitvě na Bílé hoře hrozily moravským účastníkům povstání podobné tresty jako sedmadvaceti popraveným českým pánům. Hlavní procesy se na Moravě konaly až v roce 1622 a na přímluvu Karla staršího ze Žerotína u kardinála Ditrichštejna bylo šestnáct hrdelních trestů zmírněno na mnohaletý pobyt v žaláři na hradě Špilberku.

Některým moravským pánům se podařilo uprchnout do Slezska, kde bojovali ve službách švédské armády. Mezi ně patřil i Václav Bítovský, který do Slezska odešel s manželkou Bohunkou, synem Václavem a také Bohunčiným bratrancem Janem Adamem z Víckova. Popravě za účast na povstání nakonec neušli pouze dva moravští páni. Jako první byl trestu podroben Friedrich z Tiefenbachu, který zemřel ještě před začátkem procesu s pány českými. Tím druhým popraveným se stal Václav Bítovský. V roce 1626 se vrátil na Moravu, protože moravským pánům svitla naděje na politické změny. Na svém bystřickém panství pobýval ještě do roku 1627, kdy byl zatčen a odveden do Brna. Soud mu neodpustil nejen účast na povstání, ale především Sarkandrovo mučení. Velkou úlohu sehrály i letité spory o majetek s Valdštejnem. Z obav před případnými nepokoji nebyl Bítovský popraven ani na Zelném rynku, ani na dnešním náměstí Svobody, jak bylo tehdy obvyklé, ale na stísněném prostoru před brněnskou radnicí. Jeho hlava byla potom vystavena na Židovské bráně.
Václavova žena Bohunka zůstala ve Slezsku až do roku 1630, kdy zemřel její jediný syn. Potom se vrátila na Moravu a dožila z milosti svých příbuzných v tvrzi v Roštění.
  

 -eda-